Rubrika: MONUMENTS

Josef Hrabec

Klíčová slova: Slovanské hradiště, Velká Morava, archeologický průzkum, opevnění, kostel, palác

Key words: Slavonic fort, Great Moravia, archeological prospecting, fortification, church,

palace

Nedaleko Mikulčic, v krajině ovládané řekou Moravou, se nalézá mírně vyvýšená lokalita zvaná Valy, na níž se kdysi rozkládalo jedno z nejmocnějších velkomoravských hradišť. Proč asi stálo právě zde, v inundačním území se všemi jeho problémy – pravidelnými mocnými záplavami poškozujícími těžko budované konstrukce, dotěrným hmyzem, obtížně průchodným bažinatým terénem? Vždyť poměrně nedaleko na sever se již terén začíná zvedat a na svazích obrácených k jihu a s příznivým prouděním větrů se zde nabízely příznivější podmínky k osídlení i k obraně.

Nejzávažnějším důvodem byla pravděpodobně právě řeka Morava, umožňující svojí splavností styk s okolním světem. Archeologické nálezy ukazují na obchodní a s tím spojené kulturní styky obyvatel hradiště se zeměmi ležícími podél Dunaje. Na zbraních, špercích i architektuře staveb na hradišti se projevily vlivy kultury byzantské, římské, adriatické i oblasti Norika (dnešního Rakouska). Obchodní stezka směřující z Pováží přes Bílé Karpaty k Brnu  byla směrována kolem hradiště a nedaleko něj překračovala řeku. Tak významnou křižovatku obchodních cest bylo jistě nutné a výhodné kontrolovat a chránit.

Velkomoravské hradiště bylo také významným náboženským centrem. Je možné, že toto místo bylo dějištěm také nějakého předkřesťanského kultu v etapě předcházející jeho staroslovanské osídlení? Snad ano. Význačná poloha v jinak ploché krajině tuto myšlenku podporuje, avšak dosavadní výsledky archeologického průzkumu ji nepotvrdily.

Místo bylo podle lidové tradice považováno za velmi starobylé. Před zahájením systematického archeologického průzkumu zde lidé při zemědělských pracích nacházeli množství zdobených keramických střepů a zvířecí kosti. Písemné zprávy z doby existence hradiště jsou však na konkrétní polohopisné údaje velmi skromné. Ty nejstarší, kterých je asi sto, dokladují počátky prvního západoslovanského státu a pojednávají ponejvíce o činech tehdejších vládců a významných osobností. Konkrétnější nejsou ani zprávy z období po zániku Velkomoravské říše.  Pokud je v nich lokalita zmiňována, tak pouze okrajově, v souvislosti s informacemi o jiných objektech. Nejstarší písemná zpráva o Mikulčicích pochází z roku 1141, ale o hradišti se nezmiňuje, třebaže opevněná sídla v blízkém okolí – Hodonín, Břeclav – jsou v dokumentech z této doby jmenována. Historik Řehoř Wolny uvádí mikulčický dvůr s mlýnem, v roce 1437 již opuštěný, a píše, že podle vyprávění zde stával klášter obehnaný valy[1]. Zmínky nejsou ani v jiných kronikách či listinách. V josefínském katastru z roku 1788 jsou Valy označeny jako „Staré šance“, na Komenského mapě nejsou Mikulčice vůbec uvedeny[2].

Dosud není vyjasněna ani otázka postavení hradiště na Valech v hierarchii ostatních sídel Velkomoravské říše. Bylo jejím centrem, sídlem knížete a biskupa? Naznačuje to mimořádná úroveň opevnění, existence paláce, dvanácti kostelů, rozlehlého a lidnatého podhradí. Nebo bylo jen jednou ze zastávek knížete s doprovodem při jeho cestách po říši? Bylo onou „nevýslovnou a všem starodávným nepodobnou pevností“ Rastislavovou? Byl jeden z jeho kostelů stoličním chrámem s hrobkou Metodějovou? Svědčil by pro to nález baptisteria, křtící kaple, vyhrazené pro biskupa. Písemné dokumenty na tyto otázky jednoznačně neodpovídají.  Dá se tedy říci, že dostupné informace o podobě sídla, jeho materiální a kulturní úrovni a tím i významu přinesl především archeologický průzkum.

Systematický archeologický průzkum lokality pod vedením ředitele Archeologického ústavu  ČSAV prof. Josefa Poulíka byl zahájen v roce 1954. Odborná literatura se o hradišti zmiňovala již na konci 19. století, avšak do příchodu prof. Poulíka bylo hradiště považováno za opevnění knížete Břetislava a datováno do 11. století. Toto mínění také podporovaly povrchové nálezy keramiky z tohoto období. Během průzkumů však byly v hlubších vrstvách nalezeny důkazy o starším osídlení. V nejnižším a nejstarším horizontu se nacházely úlomky v ruce zhotovované, nezdobené keramiky tzv. „pražského typu“, která je datována do 4. – 5. století n.l.  Ve vrstvách následujících byly nalezeny stopy staroslovanského osídlení ze 7. – 8. století a nad nimi pozůstatky velkomoravského hradiště ze století 9. – 10. Je tedy zřejmé, že první písemná zmínka o Moravanech  z roku 822 nesouvisí se samotnými počátky formování Velké Moravy. Sjednocovací proces moravských kmenů probíhal pravděpodobně v letech 700 – 800 mimo pozornost kronikářů, takže se tento státní útvar vítězných Moravanů vynořuje z anonymity přibližně v polovině své cesty dějinami[3].

13.1 NEJSTARŠÍ OSÍDLENÍ

Podle archeologických nálezů bylo tedy místo osídleno již ve 4. – 5. století slovanskými zemědělci. Dokazují to žárové hroby, polozemnice s kamennými krby a keramika pražského typu. Tito nejstarší obyvatelé zde nějakou dobu koexistovali s Langobardy, kteří sem přišli na konci 5. století  na svém tažení do severní Itálie z dnešního severního Německa. Bylo nalezeno několik langobardských kostrových hrobů s meči, kopími a sekyrami. Langobardi lokalitu opustili v polovině 6. století, aniž by zanechali stopy po samostatném osídlení.

13.2 STAROSLOVANSKÉ HRADIŠTĚ

Během 7. až 8. století vyrostla na Valech rozlehlá, na svou dobu mimořádně lidnatá osada s přibližně 500 obyvateli. Rozkládala se na ploše asi 50 ha. Obyvatelstvo už bylo společensky diferencováno. Již tehdy stálo zhruba uprostřed, na ploše 4 ha, opevněné sídlo s dřevěným srubovým „palácem“ příslušníka vládnoucí vrstvy s družinou. Bylo chráněno dřevozemním opevněním v podobě dřevěných palisád a valů se srubovými komorami, které hliněný val držely v požadované figuře. Podobně bylo opevněno celé hradiště. Obyvatelstvo budovalo srubové nebo kůlové domy již zcela na povrchu, se sedlovou střechou, dusanou hliněnou podlahou a pecí uprostřed půdorysu.

Staroslovanské hradiště bylo také kultovním místem. Svědčí o tom nález obětiště ve tvaru jámy s velkým množstvím především zvířecích plastik z pálené hlíny. Poulík uvádí, že nadzemní dřevěná část svatyně byla zničena na počátku 9. století po příchodu křesťanských kněží. Dosud nebyla nalezena jakákoliv písemná zmínka o tomto staroslovanském hradišti, která by podala bližší informaci o náboženství jeho obyvatel. Podle archeologických nálezů se lze oprávněně domnívat, že v 7. – 8. století zde byl vyznáván pohanský náboženský kult.

Staroslovanské předvelkomoravské hradiště, které se rozkládalo na dnešních Valech, bylo jedním z nejvýznamnějších center osídlení rodícího se státního útvaru slovanských kmenů sídlících v prostoru dnešní Moravy a jihozápadního Slovenska. Dobře opevněné, chráněné řekou Moravou, se značným počtem obyvatel, ponejvíce zemědělců a řemeslníků. Nalezené šperky a zbraně ukazují vyspělost řemesla a také čilé obchodní a kulturní styky se zeměmi podél Dunaje. Přítomnost sídla představitele vládnoucí vrstvy a jeho vojenské družiny je dokladem toho, že hradiště bylo jedním z center – snad tím nejdůležitějším – procesu boje o moc v tomto prostoru. O jeho významu svědčí i to, že nebylo zničeno, ale postupně přebudováno na nejmocnější pevnost budoucí Velkomoravské říše.

Nemáme to sice doloženo, ale můžeme se domnívat, že příčinou proměny původně zemědělské osady v mocné staroslovanské hradiště bylo avarské nebezpečí. Sámo mu v čele neznámých slovanských kmenů úspěšně vzdoroval a potřeboval budovat opěrné body mocenského odporu. Sílu Avarů definitivně zlomil Karel Veliký v letech  791-796 a obsadil část jejich území v Podunají.Na hranicích Velké Moravy se tak objevili noví protivníci – Frankové. Oprávněné obavy z jejich vpádu mohly být důvodem ke zmíněné rozsáhlé přestavbě a rozšíření hradiště na počátku 9. století.

13.3 VELKÁ MORAVA

Velkomoravské hradiště postupně dosáhlo rozlohy přibližně 200 ha. Na této ploše stálo asi 250 domů s odhadovaným počtem 1000 obyvatel. Samotné sídlo panovníka mělo rozlohu 7 ha. Původní dřevozemní opevnění bylo zdokonaleno o lícovou kamennou stěnu o tloušťce až 3,5 m, která byla se srubovými komorami spojena trámovými závlačemi.Nové opevnění dosahovalo na tuto dobu impozantních rozměrů – místy bylo až 8 m široké a stejně tak vysoké. Ve spojení s těžko průchodným terénem a bažinami mezi rameny řeky Moravy tak vznikla nedobytná pevnost, která se musela výrazně odlišovat od všech tehdy známých. Sídlo zapuzeného knížete Pribiny na Blatenském jezeře zvané Mosapurc nemělo zdaleka tak mohutné opevnění, a přesto o něm letopisci psali jako o téměř nedobytné pevnosti.

Zhruba uprostřed samostatně opevněného okrsku na temeni návrší stál „palác“ panovníka. Byly zde nalezeny stopy po stavbě obdélného půdorysu o rozměrech 10 x 26 m, vystavěné z kamene, s podlahami litými z malty, s omítkami a s kamenným krbem. Z nálezů není možné zrekonstruovat vnější podobu paláce ani detailnější představu o jeho vnitřním provozním uspořádání. Stihl jej podobný osud jako většinu kamenných staveb na hradišti po jeho zániku jako mocenského centra. Veškerý materiál, z něhož byly provedeny, byl postupně rozebrán a odvezen na stavbu sídel pozdějších obyvatel z okolí. Vybrány byly dokonce i základy, takže archeologové zachytili většinou jen jejich negativní otisky. Bylo by zajímavé vědět, jak vypadala jedna z prvních kamenných světských staveb na našem území. Pravděpodobně byla inspirována – podobně jako stavby kostelů – vzory ze zemí, s nimiž byly udržovány styky. Snad tím vzorem mohly být obytné stavby velitelů římských stanic, jak tomu bylo v případě raně feudálních falcí[4]. V každém případě jde o stavbu ojedinělou jak svými rozměry, tak svým určením.

Hradiště bylo centrem mocenským, ale také náboženským, jak dokazují nálezy dvanácti kostelů a dvou baptisterií. Jde o mimořádnou koncentraci církevních staveb, která nemá v jiných sídlech velkomoravské etapy obdoby. Většina staveb pochází z 1. poloviny 9. století, tedy z doby před příchodem cyrilometodějské mise. Na Moravě zapouštělo křesťanství kořeny prostřednictvím misionářů irských a skotských, ale i z oblasti středomořských, ale teprve příchod Cyrila a Metoděje v roce 863 a jejich působení mu dalo pevný institucionální rámec.

Zajímavá je pestrost půdorysů nalezených kostelů. Mají centrální i podélnou dispozici. Rotundy s apsidami i konchami, jednolodní nevelké kostelíky s pravoúhlým presbytářem i s apsidou, a mezi nimi jeden z největších velkomoravských kostelů, trojlodní s atriem a nartexem, o rozměrech 36 x 9 m. Většinou to byly kamenné stavby s litými maltovými podlahami, omítané, s bohatou barevnou dekorací interiéru, v níž nechyběly i figurální motivy. O vyspělosti stavitelství svědčí také použití klenby u rotund. Nevidíme zde tedy jen jeden základní typ církevní stavby, svědčící o izolovanosti společenství, nýbrž typové a tvarové bohatství ukazující na pestré kulturní vlivy okolních zemí.

Přes toto neobvyklé soustředění církevních staveb a množství hrobů křesťanského ritu archeologické nálezy  prokázaly, že v 9. století zde křesťanství ještě koexistovalo s pohanstvím. Vedle kostrových hrobů byly nalezeny i žárové pohřby pohanské, v hrobkách křesťanů byly ukládány obětiny spolu se symboly křesťanství v podobě železných či olověných křížků. Několik zemřelých mělo při pohřbu pod jazyk vložen Cháronův peníz.

     Vyspělost hmotných dokladů velkomoravské kultury však nebyla jen výsledkem míšení a asimilace vnějších vlivů. Staroslovanská a tím více velkomoravská řemeslná výroba ukazuje na staletou tradici. Mimořádnou úroveň mělo zejména kovářství a zpracování kovů obecně. Velkomoravští kováři byli schopni vyrábět železné zbraně a nástroje s ocelovým ostřím, a to v množství umožňující obchod. Zlatníci zhotovovali například proslavené gombíky, kde na sférickou plochu běžně přenášeli pravidelné plošné ornamenty. Také šperky zdobené granulací mají nevšední krásu, nemluvě o výrobní náročnosti.

Tato vyspělost řemesel, která se týká i zpracování dřeva, keramiky nebo již zmíněného stavitelství, dokazuje pokročilou dělbu práce umožňující specializaci a také společenskou diferenciaci obyvatelstva. Jinými slovy – existovala zde rozvinutá společnost na vysoké materiální a kulturní úrovni, s duchovní nadstavbou odpovídající evropskému kontextu, rozdělená na zemědělce, řemeslníky, vládnoucí vrstvu s vojenskou družinou a duchovenstvo. Taková společnost stála s největší pravděpodobností v centru moci a byla také jejím zdrojem. Toto byly zřejmě důvody, proč profesor Poulík situoval centrum Velké Moravy, sídlo jejich panovníků, právě sem. Archeologický průzkum areálu však není ještě u konce, stejně tak ani jiných velkomoravských lokalit. Může tedy ještě dojít k novým, překvapivým objevům, které mohou Poulíkovu myšlenku vyvrátit. Vždyť například převážná část velkomoravského osídlení u Starého Města leží pod stávající obytnou zástavbou, a v současné době a současnými metodami ji nelze prozkoumat.

Skutečné jméno tohoto předpokládaného centra říše není z písemných zpráv známo. Zaniklo po útocích Maďarů na počátku 10. století. Je otázkou, zda je vyvrátila vojenská moc těchto sice početných, avšak lehce vyzbrojených kočovníků, přivyklých spíše boji na otevřených prostorách než zdlouhavému obléhání a dobývání pevností, nebo zda jeho pád byl důsledkem vnitřních rozbrojů v říši. Nezaniklo zcela, „v jediném okamžiku“. Ještě desetiletí si zde místní obyvatelstvo stavělo svá obydlí a u kostelů pohřbívalo své mrtvé. Pravděpodobně tak vznikla osada Slivnice, o které se zmiňuje Kosmas a jejíž umístění zde obhajuje Václav Richter. V době Břetislavově se pak centrum správy přesunulo do nedalekého Godonina (Hodonína).

Ve středověku vznikla na „Kostelisku“, ploše přiléhající z jihu k hradišti, opevněná tvrz, jejímž jádrem byl 9. kostel. J. Plaček uvádí, že ještě v 15. století zde existoval v podobě výrazné zříceniny[5]. Tvrz zanikla během husitských válek. Zdá se tedy, že jedinou ucelenou stavbou z velkomoravského období se zachovalou nadzemní částí, nacházející se v bezprostředním okolí Mikulčic, je nevelký kostelík stojící poblíž řeky Moravy, na dohled od obce Kopčany (obr.13-2 a 13-3)

 

Obr. 13‑1 Architektonická studie velkomoravského památníku v Mikulčicích, kterou navrhl významný pedagog brněnské fakulty architektury Prof. Ing. arch. Antonín Kurial v 70. létech 20. stol.

Obr. 13‑2 Kopčany, kostel sv. Margity Antiochijské (foto Jan Hrubý)

Obr. 13‑3 Kopčany, kostel sv. Margity Antiochijské, průčelní pohled (foto Jan Hrubý)

13.4 POUŽITÁ LITERATURA

---

[1] Wolny, Gregor : Die Markgrafschaft Mähren II., Brünn, 1837

[2] Poulík, Josef : Mikulčice, sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Academia, Praha, 1975

[3] Hora, Josef : Toulky českou minulostí, vydavatelství Práce, Praha, 1985

[4] Menclová, Dobroslava : České hrady, Odeon, Praha, 1972

[5] Plaček, Miroslav : Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí,    Libri 2001

---

O autorovi

Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

The article describes evolution and importance of the locality called „Valy“ (located near Mikulčice) in the history of the first commonwealth of Western Slavonians – the Great Moravia. Cultural, technical and social maturity of „Valy“ settlement was judged mainly by the results of archeological prospecting.

 

Josef Hrabec

Klíčová slova : Špilberk, Přemysl Otakar II., věznice, obnova hradu

Key words : Špilberk, Přemysl Otakar II, prison, reconstruction of castle

9.1 POČÁTKY HRADU

Pravděpodobně první zmínka o Brně se objevuje v zakládací listině rajhradského kláštera z roku 1048. Píše se v ní o brněnské župě, z čehož vyplývá existence župního hradu, sídle knížete Břetislava. Brno mělo již svůj dnešní název a je uváděno jako město. O brněnském hradu se zmiňuje i Kosmas ke konci 11. století. Poloha hradu a jeho podoba z tohoto období však není známa. Za posledních Přemyslovců, během 13. století, se na brněnském hradě konaly soudy, župní sjezdy a zemské sněmy

9.2 ZALOŽENÍ HRADU A JEHO HISTORIE

Podle současného stavu poznání byl hrad založen v první polovině 13. století již Václavem I. Zakladatelský počin svého otce rozvinul Přemysl Otakar II., který hrad velkolepě koncipoval jako sídlo moravských markrabat a jako oporu královské moci. K tomuto účelu hrad sloužil téměř 200 let.

První z Lucemburků na českém trůně Jan však hrad jako významný příliš nerespektoval a statky, které k němu patřily, částečně rozdal nebo zastavil. Hrad ze zástavy vykoupil v roce 1344 mladý markrabě Karel, budoucí král a císař, a na krátko z něj učinil sídlo pro sebe a svou ženu Blanku z Valois. Po převzetí koruny postoupil markrabství moravské svému bratru Janu Jindřichovi, který sídlil na Špilberku až do své smrti v roce 1375. Sídlili zde i jeho synové Prokop a Jošt. Po Joštově smrti v roce 1411 ztratil Špilberk význam jako rezidence markrabat a stal se především vojenskou pevností. V roce 1430 odolal útoku husitů a uplatnil se i za bojů mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem. Král Matyáš po devítiměsíčním obléhání v roce 1469 nakonec hrad – po čestné kapitulaci posádky – obsadil a držel jej až do své smrti roku 1490. Morava byla opět připojena k Čechám, avšak někdejší sídlo markrabat ztratilo svůj význam a lesk.

 Panovníci z rodu Jagellovců Vladislav a Ludvík hrad i se statky zastavili pánům z Lomnice. V jejich držení hrad postupně chátral, až v roce 1560 hrozba jeho zpustnutí a prodeje do rukou cizí šlechty přispěly k rozhodnutí moravských stavů jej i se statky od Ferdinanda I. za 35 000 kop českých grošů odkoupit. Svobodné město Brno hrad spravovalo až do roku 1620. Bylo opravováno a zdokonalováno opevnění, výzbroj a výcvik posádky. Po vypuknutí stavovského povstání v roce 1618 se však protestantské obyvatelstvo Brna přidalo na stranu povstalců, takže po jejich porážce na Bílé hoře byl Špilberk zkonfiskován pro císaře Ferdinanda II.

Na hradě bylo zřízeno vězení pro moravské účastníky povstání a chátrající hrad s malou císařskou posádkou ztrácel svůj vojenský význam. Po vpádu švédských vojsk v roce 1643 na Moravu byl znovu na naléhání velitele posádky podplukovníka Ogilviho opevněn, a v roce 1645 odolal tříměsíčnímu obléhání, při kterém posádka hradu úspěšně odrazila všechny útoky Švédů. Poškozený hrad byl pomalu – pod hrozbou tureckého vpádu – přebudován na mohutnou pevnost, která jako jediná na Moravě  odolala pruskému obléhání v roce 1742. Tím byl potvrzen její strategický význam a byla spolu s městem dále opevňována.

Bylo však již pozdě. Tak jako řada jiných vojenských staveb i Špilberk prohrál svou soutěž s rozvojem palných zbraní, strategie a charakteru vojenských střetnutí a byl ve fázi svého největšího rozvoje vlastně již zastaralý. Jeho vojenský význam se na počátku 19. století zcela vytratil. Napoleonská vojska jej v roce 1809 obsadila bez boje a při svém odchodu z příkazu císaře Napoleona  zničila významné části jeho opevnění, zbořila zbrojnici a zasypala přes 100 metrů hlubokou hradní studnu. 18. července 1820 bylo odvoláno císařské vojsko, hrad přešel pod civilní správu a stal se věznicí.

Jako vězení však Špilberk sloužil již od roku 1620. Zpočátku pro politické vězně, později i pro vojáky a civilní obyvatelstvo. Nejtěžší zločinci byli vězněni v kasematech upravených na hromadné cely. Z nařízení císaře Františka I. z roku 1836 byli všichni vězni umístěni do prostor nad zemí. Celá pevnost byla radikálně přestavěna na vězeňské budovy a byl postaven střední trakt spojující jižní a severní křídlo. Tím bylo předěleno původní obdélné nádvoří na dvě nestejně velké části a hrad tak v podstatě získal svoji dnešní podobu.

Tato etapa historie „proslavila“ Špilberk v celé Evropě jako „žalář národů“. Byli zde vězněni odpůrci habsburské monarchie, bojovníci za národní práva. Nejznámější z nich byli uherští jakobíni (1795), po roce 1821 italští karbonáři (mezi nimi básník hrabě Silvio Pellico), po roce 1847 polští revolucionáři.

Císař František Josef zrušil vězení v roce 1855 a proměnil pevnost ve vojenská kasárna. Tomuto účelu sloužil hrad až do poloviny 20. století. Posledním výrazným zásahem do jeho organismu byla nacionalisticky zaměřená adaptace na vzorová kasárna wehrmachtu v období protektorátu.

Hrad založený Václavem I. a Přemyslem Otakarem II. měl mimořádnou rozlohu 90×55 m. Opevněná plocha byla vymezena 2,5 m silnou hradbou, pravděpodobně po celém obvodu hlubokým příkopem vylámaným ve skále a další mohutnou hradební zdí. Podélná osa obdélné dispozice je orientována ve směru jihovýchod – severozápad tak, aby se hrad ke směru možného přístupu obracel kratšími úseky hradeb. Oba byly chráněny mohutnými věžemi – západní válcovou o průměru 15 m a tloušťkou zdi 3,5 m, a východní hranolovou o rozměrech 14,2×13,2 m se zdí rovněž 3,5 m silnou. Rozměry věží umožňovaly obývání jejich vnitřních prostor. Vedle věží byly situovány průjezdy umožňující průjezd hradem. K obvodu hradební zdi dále přiléhaly budovy hospodářského zázemí.

Obytná a reprezentativní část byla vystavěna při východní straně dispozice hradu. Provozně a dispozičně se skládala z kaple a hranolové věže, na které  navazovala křídla jižního a severního paláce.

V letech 1994 – 2000 zde proběhla rozsáhlá akce památkové obnovy, která měla za úkol stabilizovat, rekonstruovat a rehabilitovat tuto mimořádně cennou část hradu. V průběhu archeologických a stavebně-historických průzkumů byla jako nejhodnotnější vyzdvižena přemyslovská etapa, a k ní směřovala výsledná podoba památkového zásahu. Především byla prostorově obnovena gotická patrová kaple sv. Jana Křtitele a v náznaku hranolová věž, u které byl z důvodů statických a konstrukčních výrazně upraven interiér, která však nebyla vyzvednuta do někdejší předpokládané výšky.

 Zejména tyto úpravy se promítly do změny siluety hradu z dálkových pohledů a staly se předmětem dodnes přetrvávajících sporů odborné i laické veřejnosti. Obnova hradu Špilberk na přelomu 20. a 21. století může být příkladem složitosti a náročnosti procesu ochrany památek, nemožnosti a často neschopnosti sjednocení subjektivních náhledů na daný problém a obrazem stavu teorie památkové péče obecně.

9.3    POUŽITÁ LITERATURA

• Plaček, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí; Libri, 2002
• Prezentační publikace stavební společnosti Tocháček s.r.o., vydané u příležitosti dokončení stavební části východního křídla NKP hrad Špilberk
• Šujan, František : Vlastivěda moravská, Brno, 1902
• Menclová, D.-Toman, O. : Hrad a pevnost Špilberk, Brno, 1967

Obr. 9‑1 Špilberk-východní pohled (foto Jan Hanousek

Obr. 9‑2 Ukázka z projektové dokumentace obnovy hradu (prezentační publikace Tocháček s.r.o.)

---

O autorovi

Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog  Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (english)

The article describes the history of Špilberk castle from 13^th century to present and its building alterations. The castle served as villa regia, prison for prisoners of conscience as well as garrison house. At the end of 20^th century, the Špilberk castle underwent heavy reconstruction and serves as a museum and cultural amenity of Brno.

Josef Hrabec

Klíčová slova: hrad, Hukvaldy, Arnold z Hückeswagenu

Key Words: castle, Hukvaldy, Arnold from Hückeswagen

4.1 ÚVODEM

4.1.1 Hrad

Hrad – po vyslovení tohoto pojmu se většině posluchačů vybaví romantická stavba v neméně romantickém přírodním prostředí, jejíž představa je ponejvíce odrazem příjemných prázdninových výletů, četby historických románů nebo filmové produkce. Zájem o tyto stavby je ovšem u řady návštěvníků podložen i hlubším zájmem. Není tedy divu, že hrady a jejich zříceniny patří u nás mezi nejatraktivnější a nejnavštěvovanější památkové objekty.

V naší zemi se nachází značný počet památek tohoto druhu, od sotva znatelných zbytků zdiva nebo v terénu naznačených obranných linií až po architektonické skvosty světové proslulosti, tvořících v krajině síť s nepřehlédnutelnými body, které mocně přitahují pohled diváka a lákají jej k návštěvě.

Hrady je možno označit – až na výjimky – za typicky středověké stavby úzce spjaté svojí funkcí, formou i konstrukcí s feudálním společenským systémem. Byly stavěny k zabezpečení mocenských nároků zejména vyšší světské a církevní šlechty. Historie jejich vzniku, života a mnohdy i zániku je proto spojena s dějinami významných šlechtických rodů a s  dějinnými událostmi, jichž se příslušníci těchto rodů účastnili nebo byli jejich aktéry. Při výstavbě a přestavbách hradů byly uplatňovány jednotlivé architektonické slohy, dostávali zde prostor pro tvorbu významní umělci a řemeslníci. Velký význam měly také proměňující se nároky na bydlení a využití nejpokročilejších stavebních technologií. S trochou nadsázky a snad i ironie je možné tvrdit, že hrady představovaly ve své době technologický hrot středověkého stavebnictví, protože ve vojenství se primárně a intenzívně projevoval pokrok ve vědě a technice. To ostatně platí i dnes. Vzhledem ke své dominantní obranně funkci byly hrady zejména dokladem vyspělosti vojenství v oblasti budování obranných staveb. Hnací silou vývoje opevnění hradů a jeho zdokonalování bylo vynalézání a vývoj stále nových druhů dobývací techniky a zbraní, od mechanických zařízení, jako byly praky či balisty, až po stále dokonalejší palné zbraně. A byl to právě vývoj palných zbraní, zejména děl s rýhovanými hlavněmi a tříštivými granáty spolu se změnami ve způsobu vedení boje, které ukončily další vývoj hradů a stály u zrodu nového typu obranných staveb – pevností. S nástupem renesance, které sebou přinesla kromě jiného také vyšší nároky na kvalitu bydlení, přestaly hrady plnit na požadované úrovni  i tuto funkci a byly postupně nahrazeny zámky.

4.1.2 Hmotová kompozice

Zajímavou problematikou hradů je otázka existence architektonické kompozice jejich hmot a jejich prostorového uspořádání ve vazbě na rozložení funkcí. Jinými slovy – zda je možné hovořit o nějakých skupinách či přímo typech hradů se zřetelnou a charakteristickou skladbou hmot a provozů. Běžný návštěvník považuje každý hrad za unikátní stavbu. Jeho pozornost většinou upoutávají markantní jednotlivosti, případně genius loci, a těžko by tyto jednotící prvky nalézal. Německý architekt a restaurátor Bodo Ebhard, který se podílel na obnově řady hradů v celé Evropě, soudil, že u těchto staveb se o nějaké typizaci nedá hovořit. Každý hrad byl podle jeho názoru výslednicí souhry nahodilostí, reakcí na dané prostorové podmínky a možnosti stavebníka.  U nás se této problematice věnovala Dobroslava Menclová ve své obsáhlé práci o českých hradech. Pokusila se interpretovat pod tímto zorným úhlem v té době známé poznatky na příslušném společensko – historickém pozadí a dospěla k názoru, že členění našich hradů podle určitých charakteristických znaků je možné. Lze jen litovat, že již nestačila zpracovat a do knižní podoby přivést také hrady moravské.

4.1.3 Strategie místění

Jak bylo uvedeno, byly hrady stavěny na nějakým způsobem významném stanovišti – slovní spojení „nenápadný hrad“ zní nezvykle až ironicky. Protože většina našich hradů je výšinného typu, byly těmito stanovišti terénní útvary vyvýšené nad okolní krajinu – návrší, kopec, skála, hřeben apod. Z důvodu potřeby dobrého výhledu hradní posádky do okolí bylo toto stanoviště odlesněno, takže hrad byl zdálky viditelnou dominantou pocitově i fakticky ovládající krajinu. Ke stavbě hradů v této pozici vedly zejména obranné důvody, protože taková vhodně využitá přírodní překážka výrazně  ztížila nepříteli přístup ke hradu.

Význam stanoviště hradu byl dán také jeho strategickou polohou na vnitrostátní nebo mezistátní komunikaci, přechodu přes řeku, blízkostí důležitých nalezišť nebo středisek výroby apod.

Důvody, pro které byly hrady stavěny a význam místa, na kterém stojí, jsou také často uváděny v historické literatuře. Jsou logické, pochopitelné a nepochybujeme o nich.

Přesto si můžeme položit otázku, jestli známe opravdu všechny tyto důvody. Od doby, kdy byly hrady zakládány, nás dělí několik staletí, ve kterých zmizelo nejen mnoho psaných dokumentů, ale i informací přenášených tradicí a ústním podáním. Informací o dějích, které se zde odehrály, pro které se toto místo stalo významným, které však zanechaly pro nás stěží viditelné stopy. Středověký člověk k nim však měl podstatně blíže díky menšímu časovému odstupu i díky jinému pohledu na okolní svět než my dnes.  Vycházíme-li tedy pouze z dochovaných písemných záznamů o založení jednotlivých hradů, nemusíme získat vyčerpávající obraz o významu místa založení, už z toho důvodu, že se většinou jedná o exaktní úřední záznamy a nikoliv literární díla popisující vzdálenější historii před dobou jejich vzniku. Archeologické průzkumy také ještě většinou neřekly poslední slovo a není vyloučeno, že přinesou nové, překvapivé výsledky.

Není tedy vyloučeno, že řada hradů stojí na významných dominantních útvarech tvořících v krajině síť, která je nositelkou informací o vzdálenější historii, předcházející dobu doloženou písemnými dokumenty a archeologickými nálezy. Nabízejí se otázky, jestli má význam po ní pátrat a zda jsme schopni dobrat se nějakých výsledků. Domníváme se, že na obě otázky lze odpovědět kladně.

4.2 Hukvaldy

Zřícenina hradu (viz obr. 1) stojí na výběžku horského masívu Beskyd strmě spadajícího do krajiny. Vyobrazení hradu z roku 1673 dobře ukazuje jeho dominantní polohu na holém temeni protáhlého hřebenu, výrazně převýšeném nad okolím. Na západním přístupovém svahu leží osada stejného jména.

4.2.1 Počátky Hukvaldského hradu

Počátky hradu jsou spojeny s německým rodem hrabat z Hückeswagenu (Huckswag, Hohensuag). Arnold z Hückeswagenu působil v první polovině 13. století jako diplomat na dvoře Přemysla Otakara I.  Pravděpodobně on nechal v prostoru pozdějšího opevnění zvaného „Kulatina“ postavit strážní věž k ochraně obchodní stezky z Moravy do Těšínska a Polska.

Arnold a jeho syn Frank (Franko) vlastnili na severovýchodní Moravě rozsáhlé území, které zahrnovalo i část pomezního hvozdu, přirozené obranné linie země. Držení takto významného strategického území bylo vždy v zájmu zeměpána, a snad to byl důvod, který nakonec vedl Franka k výhodnému prodeji rodových statků olomouckému biskupu Brunovi ze Šauenburku. Výhodnému proto, že prodejem získal finanční prostředky a značnou část zboží mu biskup ponechal ve formě léna.

4.2.2 Založení hradu

Podle posledních výzkumů nechal hrad stavět kolem roku 1258 Frankův syn Jindřich, který se již píše comes (hrabě) de Hukenswald. Na nový a výstavnější hrad přemístil dosavadní sídlo v Příboru. Po smrti Jindřicha a jeho bratra Bluda přešel hrad po roce 1307 do správy biskupství.

4.2.3 Historický vývoj

Na hradě se vystřídala řada zástavních držitelů. Roku 1327 držel hrad Jindřich z Kytlic, který choval jako loupežný rytíř, poškozoval biskupské statky a znepokojoval okolí. Biskup Jan VII začal proto usilovat o vymanění hradu ze zástavy. Karel IV., tehdy ještě markrabě moravský, prohlásil biskupské statky za dědičné léno koruny české a proces vymanění hradu byl dovršen bulou papeže Inocence VI. z roku 1355, která zakazuje oddělení hradu od biskupských statků zástavou, prodejem či jiným způsobem. V roce 1400 byl hrad spolu s jinými statky zastaven králi Zikmundovi, u kterého hledalo biskupství oporu před zvůlí markrabat Jošta a Prokopa.

V první polovině 15. století byl jako centrum odporu husitství dobýván vojskem Jana Tovačovského z Cimburka. Hrad náporu neodolal a stal se baštou husitů. Další významný kališnický vojevůdce,  Mikuláš Sokol z Lamberka, však časem věc kalicha opustil, a král Zikmund mu držení hradu roku 1437 za odměnu potvrdil. V letech 1438 – 1446 byl hrad v držení Jana Čapka ze Sán, který rovněž přeběhl do opačného tábora a byl králem Zikmundem také tímto způsobem odměněn.

Zpět do vlastnictví biskupství se hrad dostal až roku 1465, kdy jej od Jana Talafúse z Ostrova vykoupil král Jiří z Poděbrad. Biskup Tas z Boskovic však přešel do tábora nepřátel krále Jiřího a hrad byl při dobývání královským vojskem poškozen. Zboží hukvaldské posléze získali jako léno biskupovi bratři Beneš a Dobeš Černohorští z Boskovic.

Dobeš Černohorský prováděl na hradě rozsáhlé stavební práce, zejména na zdokonalení a rozšíření opevnění. Přibližně v roce 1485 však hrad zkonfiskoval král Matyáš a Dobeše nechal uvěznit. Po Dobešově smrti v roce 1493 držel hrad jeho bratr Beneš, ale již roku 1507 vyplatil biskup Stanislav Thurzo zástavu a hrad přešel trvale do správy biskupství. Po určitou dobu sloužil také jako vězení pro provinilé kněze.

Biskup Thurzo a jeho následovníci pokračovali v úsilí o zdokonalení opevnění hradu, který se měl stát zemskou pevností. Své dnešní rozlohy dosáhl hrad činností biskupa Stanislava Pavlovského (1580 – 98) a biskupa Leopolda Viléma Habsburského (1645 – 53). Díky svému opevnění a výhodné poloze odolal během třicetileté války dánskému a dvojímu švédskému obležení, v roce 1680 útoku Thökölyho kuruců. Tím v podstatě skončily vojenské akce na hradě. Ten se stal centrem správy panství. V roce 1760 byl definitivně opuštěn a krátce nato téměř zničen rozsáhlým požárem.

Raně gotický hrad měl jednoduchou skladbu hmot. Půdorys vymezoval lomený ovál obvodové hradby. Do jeho užšího konce oproti přístupu ze západní strany byla vsazena štíhlá strážní věž o průměru 6 metrů. V bezpečnější poloze východního konce oválu byl vystavěn podsklepený obytný palác o třech místnostech. Obranná funkce byla dále posílena do skály vylámaným šíjovým příkopem před strážní věží. Tato  jednoduchá hmotová kompozice začala být postupně doplňována dokonalejším systémem opevnění. Přibližně v první polovině 14. století byla vystavěna oblouková parkánová zeď chránící východní a jižní stranu hradu.

V 15. století byl přízemní palác zvýšen o další patro. Tuto stavbu provedl pravděpodobně Jan Čapek ze Sán, který byl v tomto bouřlivém období konce husitské revoluce jako velitel žoldnéřského vojska pánem kraje a získal přitom značný majetek. Nástavba paláce byla provedena poměrně jednoduše, bez náročnějších architektonických detailů. Je to patrné například na zbytcích hradní arkýřové kaple, která je stavebně méně náročná než např. obdobná kaple na hradě Cimburku.

Další významné zásahy do hmotového uspořádání hradu provedl po roce 1496 Dobeš z Boskovic. Do jihovýchodní části parkánu nechal vestavět věžovitou přístavbu přiléhající k obvodové hradbě, komunikačně propojenou se stávajícím palácem kruhovým schodištěm. Z nového schodiště byl také přístup na pavlačové ochozy paláce při severní hradbě.  V důsledku nové přístavby bylo nutné přeložit vstup do hradu. Nová vstupní branka byla do obvodové hradby prolomena přibližně o 10 metrů západně od původní. Druhá, pozdně gotická  část paláce byla vystavěna v protější užší části půdorysného oválu, při strážní věži. Je zajímavě výškově členěna, neboť zde vystupuje nad úroveň nádvoří skalní podloží. Do úrovně přízemí ostatních staveb nádvoří je v podstatě terasou, na níž stojí dvouprostorová stavba s valenými klenbami, k níž přiléhá místnost s cisternou. Kvůli výstavbě patra této části paláce byla snížena věž, jejíž zbytek vynáší arkýř.

Dobeš z Boskovic nechal také pravděpodobně postavit předsunuté opevnění hradu ve tvaru zalamovaného oválu, vzdálené asi 200 metrů od jádra hradu. Účelem této stavby, zvané dnes „Kulatina“, bylo vzdálit co nejvíce dělostřelbu nepřítele od hradu a zadržet první nápor nepřítele.

Renesanční podobu hradu ovlivnil biskup Stanislav Thurzo, který věnoval pozornost zdokonalení obranných prvků. Na počátku 16. století nechal při západní hradbě jižního předhradí postavit průjezdnou věž se strážnicí, předhradí bylo na jižní hradbě posíleno půlkruhovou baštou. Před stávajícím hradním příkopem bylo vybudováno nové předhradí se vstupní bránou posílenou baštou. Další bašta podkovovitého půdorysu posílila severozápadní nároží tohoto předhradí. Biskup Thurzo pravděpodobně také rozšířil  obytnou plochu paláce stavbou severního křídla vestavěného mezi obě gotické části. Přízemí vestavby bylo zaklenuto jednoduchými valenými klenbami, patrové prostory byly  plochostropé. Všechny místnosti takto sjednoceného paláce byly přístupné v úrovni patra pavlačovým ochozem navazujícím na již zmíněné gotické točité schodiště.

Obranný systém hradu byl dále významně posílen v letech 1580 – 98. Biskup Stanislav Pavlovský nechal propojit hrad s předsunutým opevněním „Kulatinou“ rozsáhlým předhradím s šesti okrouhlými baštami. Již v době svého vzniku však byl tento způsob opevnění zastaralý, zejména pro mimořádnou délku hradeb, jež bylo nutné osadit posádkou, a také  s ohledem na stále účinnější zbraně, zejména dělostřelbu. Problémem hradu bylo také zásobování vodou v době ohrožení. Proto již biskup Thurzo nechal kopat studnu o mimořádné hloubce – uvádí se až 170 metrů – opatřené dřevěným srubem se šlapacím kolem.

Opevňování hradu bylo ukončeno jeho proměnou v barokní pevnost. Systém byl doplněn prvky aktivní obrany v podobě bastionových dělových postavení na východní části hradního návrší a tzv. „hornwerků“ čili rohových bastionů obrácených do velkého předhradí. V této podobě úspěšně odolával válečným událostem až do poloviny 18. století, kdy již ztratil význam jako vojenské zařízení.

Obr. 1 Hukvaldy – půdorysné schéma (dle D. Menclové)

Obr. 2 Hukvaldský hrad (foto Ladislav Mohelník)

Obr. 3 Kamenný reliéf pětilisté růže ve zdivu hradu (foto Ladislav Mohelník)

4.3 POUŽITÁ LITERATURA

• Plaček, Miroslav: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí; Libri, 2002
• Menclová, Dobroslava: Hukvaldy – státní hrad a památky v okolí, Praha 1963
• Menclová, Dobroslava: České hrady I, II, Odeon, Praha 1972
• Turek, Antonín : Hukvaldy a pánové z Huckeswagenu. In : Kravařsko 1946 47 (IX)
• Hosák, Ladislav: Historický místopis země moravskoslezské, Praha 1938
• Dvorský, František: Vlastivěda moravská, okres místecký, Brno, 1916

O autorovi

Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog  Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

Hukvaldy Castle In its first part, the article describes castles and their ruins and their importance for cultural heritage of our country. It also mentions some questions connected to the places where they were built. In the second part, the history of Hukvaldy castle is described, including circumstances of its foundation and names of the founder as well as other owners and its conversions till the 18th century, when it has been abandoned.