Rubrika: MONUMENTS

Josef Hrabec

Klíčová slova: Románsko-gotický hrad, tři významné šlechtické rody, stavební vývoj hradu, zachovalost hradu

Key Words: Romanesque-Gothic castle, three significant aristocratic lineages, castle building alterations, castle haleness

31.1 POČÁTKY HRADU

Hrad se tyčí na osamělém vrcholu jihovýchodního okraje pohoří Chřiby. Tato lokalita byla osídlena již v pravěku. Vedla tudy jantarová stezka spojující země mezi Jaderským mořem a Baltem, v těsné blízkosti hradu, na Holém kopci, byly nalezeny stopy prehistorického hradiště z okruhu plátenické kultury, a ke všemu se nedaleko nalézá velký pískovcový útvar, snad megalitický dolmen, zvaný Králův stůl. Na nedalekém kopci zvaném Modla objevili archeologové pozůstatky osídlení z doby železné a malé keltské sídlo z 2. století př. n. l., považované za kultovní místo.

Podle pověstí založila hrad Buchlov markomanská královna Fritigilda, která přestoupila na křesťanství a snažila se ve svém okolí vymýtit pohanství. Jednou objevila v místě dnešního hradu jeskyni s pohanským obětištěm bohu lovu. Dala je zničit a místo něj postavit hrádek, který později dostal jméno Buchlov.

V období Velkomoravské říše bylo území jižně od pohoří osídleno slovanskými kmeny. Jedním z nejmocnějších sídel bylo nedaleké hradisko ve starém Městě u Uherského Hradiště. Hradu nejbližší bylo hradisko na Hoře sv. Klimenta u Vřesovic.

31.2 HISTORIE HRADU

V počátcích přemyslovského státu tvořilo toto území hranici mezi Moravou a Uhrami. Snahou panovníka tedy bylo je kolonizovat a posílit řadou opěrných bodů královské moci – opevněných měst a hradů. Hrad byl založen dříve, než se jeho jméno objevilo v první písemné zmínce. Ta pochází z roku 1301, kdy lovčí Albert ze Zdounek dosvědčuje existenci hranice mezi lesy patřící velehradskému klášteru a hradu, a to k roku 1277. Od svého počátku byl významnou královskou pevností na důležité hranici, a teprve s nástupem renesance, v roce 1511, přešel do majetku moravské šlechty.

Od počátku přemyslovského státu působily v pohraničních lesích kolem hradu tzv. stráže, též hajní či lovci, jejichž úkolem bylo chránit hranici před blížícím se nepřítelem záseky a zákopy, informovat o jeho pohybu, pečovat o zemské stezky, doprovázet a chránit kupce. Časem začali vykonávat zemské právo – trestali nejen lesní pych, ale také krádeže, vraždy, loupeže a čarodějnictví. K výkonu tohoto práva se podle potřeby scházeli na Buchlově. O své činnosti vedli záznamy, tzv. Černé knihy práva loveckého při hradě buchlovském.

Význam hradu jako opory královské moci dokazuje pokus husitů o jeho zdolání v roce 1421. Husité pod velením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic poničili i nedaleký Cimburk, oblehli Kyjov a Uherské Hradiště a vypálili klášter na Hoře sv. Klimenta. Buchlov byl poškozen i za války Jiřího z Poděbrad s uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Třebaže byl od počátku 15. století zastavován královským věřitelům, plnil neustále svoji primární funkci. Prvními známými zástavními držiteli byli od roku 1407 Lichtenštejnové, v letech 1423 – 34 držel hrad uherský velmož Stibor ze Stibořic, od roku 1437 až do šedesátých let 15. století Čeněk z Mošnova se svými syny. Roku 1468 jej do zástavy dostal Jan Boček Kuna z Kunštátu, strýc krále Jiřího z Poděbrad (a z Kunštátu). Posledními zástavními držiteli byli od roku 1482 příslušníci významného moravského rodu Cimburků, konkrétně Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. Až roku 1511 byl darovací listinou Vladislava Jagellonského alodisován a připadl Arklebovi Trnavskému z Boskovic jako odměna za pomoc v boji proti Turkům. K majetku královské koruny již hrad připojen nebyl.

Arkleb Trnavský z Boskovic patřil ke starému moravskému rodu a zastával v markrabství moravském významné funkce. Hrad však brzy, již v roce 1520, prodal Žerotínům, kteří jej drželi do roku 1544. Tohoto roku přešel hrad se všemi majetky převodem na Jana Ždánského ze Zástřizl. V držení tohoto rodu hrad zůstal celých sto let.

Synovec Jana Ždánského Jindřich z prakšické větve Zástřizlů, který se ujal dědictví po svém bratru Zikmundovi, proslul spory s velehradským klášterem a díky nim se dostala do pověstí o hradu jeho manželka Kateřina Rájecká z Mírova. Jindřich byl totiž po vleklých sporech blízko hradu zabit vlastním mečem, a podezření, kromě opata velehradského kláštera, padlo i na ni. Kateřina se totiž brzy po jeho smrti provdala za Viléma Zoubka ze Zdětína, což zavdalo příčinu k úvahám o úkladné vraždě. Zanedlouho nato však zemřela, a její duch bloudí po hradu dodnes.

Jindřichův syn, Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, byl vychován v duchu renesance. Cestoval po Evropě, studoval v Ženevě. Pečoval o své panství a usiloval o jeho hospodářský vzestup. Zemřel ve věku 32 let v roce 1614. Panství spravovala až do dospělosti syna Miloty jeho žena Eliška Gedeonka Kotvrdovská z Olešničky, která v letech stavovského povstání rozšířila majetek o zástavu panství velehradského kláštera. Po porážce povstání však o něj přišla. Milota ze Zástřizl i jeho matka zemřeli v roce 1644. Protože Milota byl svobodný a bezdětný, přešlo panství na jeho sestru Kunhutu a jejího manžela Diviše Petřvaldského z Petřvaldu.

Rod Petřvaldských z Petřvaldu byla stará moravská šlechta, jejíž příslušníci drželi hrad celkem 156 let. Prvním z nich byl Hanuš Zikmund, syn Diviše Petřvaldského a Kunhuty ze Zástřizl. Během svého života dosáhl významného postavení a udržoval dobré styky se dvorem Ferdinanda III. Založil kapli sv. Barbory, která sloužila jako rodinná hrobka Petřvaldských a později také Berchtoldů. Za jeho držení musel také hrad vzdorovat švédskému obležení. Protestantští Švédové hodlali hrad katolického pána vyloupit a vypálit. Zabránilo tomu jen vysoké výpalné, které Hanuš zaplatil.

Jeden z jeho dvou synů, Jan Dětřich, podobně jako řada jiných pánů této doby, podlehl zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení a nechal pro svoji manželku Alžbětu Eleonoru, hraběnku z Colona-Felsu, vystavět v Buchlovicích zámek. Když roku 1734 zemřel, ujal se buchlovského panství jeho starší syn Zikmund Karel. Se svou manželkou Marií Krescenií ze Schrattenbachu měl dvě dcery a syna Bernarda Jana. Bernard Petřvaldský zdědil po otci a bezdětném strýci Amandu Antonínovi velký majetek. Zemřel však velmi mlád, v roce 1763, ve věku 29 let, a to otráven jedem, který mu snad byl podán nedočkavými příbuznými z rodu Kuenburků. Jeho sestrám Marii Eleonoře a Marii Terezii tak připadlo jen buchlovské panství a vesnice Žeravice. Marie Terezie se spolu se svým druhým manželem, Prosperem hrabětem Berchtoldem z Uherčic, za něhož se provdala roku 1744, stala zakladatelkou větve rodu Berchtoldů, který hrad držel až do roku 1945. Měli spolu pět dětí, z nichž druhorozený syn Leopold František Xaver, se stal prvním majitelem Buchlova z tohoto rodu. Posledním z rodu Petřvaldských byla jeho teta Eleonora, laskavá, starostlivá paní svých poddaných, která jako by předznamenala budoucí vztahy mezi Berchtoldy a lidem na jejich panství.

Leopold Berchtold naplnil odkaz své tety vrchovatou měrou. Byl vzdělaný, ovládal řadu jazyků, procestoval téměř celou Evropu, Malou Asii a severní Afriku. Mnoho úsilí a finančních prostředků věnoval na osvětu i praktickou péči o poddané na poli zdravotnictví, školství, zemědělství i péče o sirotky. V roce 1797 nechal zřídit z hospodářského stavení malou nemocnici s bytem lékaře, ve které byla nemocným věnována bezplatná péče. Posléze přeměnil na nemocnici zámek v Buchlovicích. Provoz nemocnice ovšem představoval pro jeho panství veliké finanční zatížení. Zemřel v roce 1809 na tyfus a rodina vzápětí po jeho smrti veškerou lidumilnou činnost ukončila.

I další příslušníci rodu měli mimořádný vztah k obyvatelstvu žijícím na panství. Nevlastní bratr hraběte Leopolda dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold (1781-1876) byl podobného ražení – lékař, botanik a lidumil, který ochotně pomáhal potřebným. Také stejnojmenný pra-pravnuk hraběte Leopolda Berchtolda Leopold II. (1863-1942), podobně jako jeho předek, nechal v Buchlovicích postavit nemocnici a zřídit mateřskou školku. Posledním majitelem panství byl syn Leopolda II. dr. Alois Berchtold; bylo mu znárodněno v květnu 1945.

31.3 VÝVOJ HRADU

Přesné datum založení hradu není z písemných zpráv známo, ale podle nejstaršího kamenného pozdně románského oblouku, dodatečně vsazeného do hradní kuchyně v západní věži, je možné je položit přibližně do poloviny 13. století.

Nejstarší dispozici hradu utvářela morfologie skalnatého návrší, na němž hrad stojí, a také vzory hradů tzv. podunajského typu. Sestávala ze dvou hranolových věží, svírajících mezi sebou nevelký palác. Celek uzavírala zalamovaná, 2 m silná obvodová hradba. Ve směru východ-západ má délku cca 50 m, ve směru sever-jih 35 m. Východní věž o rozměrech 9×10 m byla natočena k přístupové komunikaci hranou a jejím úkolem bylo chránit strategicky významné místo stavby. Západní věž je půdorysně o něco větší – 10×10 m – a sloužila jako věž útočištní.

V další stavební etapě, spadající přibližně do 70. let 13. století, byla k jihovýchodnímu nároží paláce přistavěna věžovitá stavba, která byla v přízemní průjezdná a v jejímž prvním patře byla zřízena hradní kaple. Náročně výtvarně  a architektonicky vypravený prostor byl zaklenut dvěma poli křížových kleneb se slepými arkádami a hrotitými okny. Tento mimořádný projev dvorského umění z okruhu Přemysla Otakara II. se dochoval jen zčásti – při dobývání hradu vojskem Matyáše Korvína byla kaple poškozena a následně zrušena. Tehdy byl také zničen jednopatrový palác při severní hradební zdi, který nahradil původní hospodářská stavení.

Významnou stopu ve stavebním vývoji hradu zanechali během svého krátkého držení moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. K severní hradbě nechali přistavět palác propojující obě věže, jehož reprezentační místnosti v patře, včetně nové kaple, jsou zaklenuty křížovými a síťovými klenbami Síťové klenby a subtilní cihlová žebra jsou odrazem pozdně gotické architektury a právem řadí cimburskou etapu k tomu nejcennějšímu, co je na hradě k vidění.

Renesanční etapa vývoje a stavebních proměn hradu se odehrála v letech 1544-1613. Poměrně rozsáhlé úpravy hradu nechal provést Jan Ždánský ze Zástřizl. Bylo posíleno opevnění hradu o další hradební okruh s válcovou břitovou věží zvanou Andělka. Byl přeložen vstup do hradu  a zazděn průjezd v jihovýchodní věži, přepatrována gotická kaple a zazděny liché arkády i okna. Za Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak došlo k propojení západní věže s cimburským palácem, k výstavbě tanečního sálu poblíž hodinové věže a ke zřízení vinného sklepa.

Stavební změny provedené za Petřvaldských z Petřvaldu již příliš rozsáhlé nebyly a do hmotového uspořádání hradu se výrazně nepromítly. V roce 1662 byla obnovena první brána a posílena bastionem, což dokazuje alianční znak s uvedeným letopočtem. K severnímu křídlu byla přistavěna arkádová chodba. K samému konci 17. století byla na druhém nádvoří postavena konírna.

Během první poloviny 18. století se pak stavební dějiny hradu v podstatě uzavřely. Majitelé přesídlili na zámek v Buchlovicích. Hrad však neopustili. Za Berchtoldů došel nového využití jako muzeum vědecké a sběratelské činnosti posledních majitelů.

Dá-li se to tak říci, měl hrad Buchlov štěstí. Nepostihl jej osud mnoha jiných hradů a nezanikl v důsledku válečných událostí, nedostatku financí nebo díky nezájmu majitelů. Díky tomu se zachoval v dobrém stavu ve své středověké podobě, jen částečně pozměněné následujícími stavebními etapami.

Dnes patří Buchlov spolu s nedalekou kaplí sv. Barbory mezi nejvýznamnější, zdaleka viditelné památky moravského Slovácka. Je hojně navštěvován turisty a pravidelně se zde odehrává řada kulturních, zábavních i odborně zaměřených akcí.

Obr. 31‑1 Půdorys 1. patra hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 31‑2 Pohled na hrad od jihu (foto autor)

31.4 POUŽITÁ LITERATURA

• PLAČEK, Jiří. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, LIBRI, Praha 2001, ISBN 80-7277-046-2
• SEDLÁK, Jan. Buchlov a Buchlovice, Brno 1993
• JAŠEK, A. Zkazky hradu Buchlova, Brno 1992
• MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, 1971, 91 n.

---

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

 

Abstract

The Buchlov Castle is a significant Romanesque-Gothic castle that guarded the trading paths leading from South Europe through Moravia to the Baltic Sea. The article deals with its history, building alterations from the 2nd half of 13th century till Baroque and also about its present usage.

 

Josef Hrabec

Klíčová slova: Král moravských hradů, rod pánů z Pernštejna – významné osobnosti společenského a politického života, zachovaná goticko-renesanční pevnost

Key Words: King of Moravian Castles, lineage of Pernstejn family – important name of social and cultural life, preserved Gothic-Renaissance fortress

29.1 HISTORIE HRADU

Přesné datum založení hradu není známo, nevíme ani, kdo jej postavil a pojmenoval. Počátek rodu Pernštejnů a jeho historie je nejasná, a to díky ztrátě písemností a kroniky rodu v 19. století. Víme, že k tomu došlo před rokem 1285. Za historicky doloženého předka Pernštejnů je pokládán Štěpán z Medlova. Byl významnou osobností počátku 13. století. Jeho rod přišel na Vysočinu z jižní Moravy (Medlov u Pohořelic). Byl služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I. a purkrabím na hradě Děvičky, založil rodový klášter v Doubravníku. Ústřední moc na jeho nové statky příliš nezasahovala a Štěpán začal budovat dominium nezávislé na přízni panovníka. Jeho synové Vojtěch, Jimram a Štěpán se ještě psali z Medlova, až v roce 1285 se na listině olomouckého biskupa objevuje jméno Štěpána z Pernštejna, patrně vnuka zakladatele rodu. Jméno hradu je pravděpodobně českou verzí německého Bärenstein – Medvědí kámen, odvozeného od slovanského nedvěd, tj. medvěd, které se objevuje i v názvu místní říčky Nedvědičky.

Koncem 13. století se Pernštejn stal hlavním sídlem rodu a přídomek „z Medlova“ ve 14. století mizí.

Z tohoto období až do roku 1378 není o hradu a jeho majitelích mnoho zpráv. Pravděpodobně se však, jako mnoho jiných, aktivně zapojili do dělení královské moci a statků a neváhali přitom používat metod loupeživých rytířů a lapků. V bouřlivém období po smrti markraběte Jošta vyniká osobnost pána hradu Viléma I., významného politika, schopného válečníka, ale také drsného loupežníka, rozšiřujícího bezohledně rodový majetek. Přes tuto šmouhu na své pověsti zastával významné zemské úřady-byl zemským hejtmanem, kastelánem znojemského hradu, komorníkem olomouckého a brněnského soudu. Jeho osobou začal společenský a mocenský vzestup rodu.

Za husitských válek stáli Pernštejnové na straně kalicha. Vilémův syn Bavor se zúčastnil bitev u Ústí a Tachova, jeho bratr Jan I. (1420–75), stojící v čele rodu v polovině 15. století, podporoval Jiřího z Poděbrad. Byl to dobrý válečník i politik, a díky tomu zastával významné zemské úřady. Sňatkem s Bohunkou z Lomnice pak dále rozšířil panství o další statky v okolí.

Nejslavnějším členem rodu byl bezesporu Janův syn Vilém II. (1475–1521). Za jeho vlády se stal Pernštejn centrem rozsáhlého panství a významnou moravskou pevností.

Vilém II. byl představitelem typu renesančního šlechtice – podnikatele. Byl obratným politikem, finančníkem a měl cit pro nové způsoby hospodaření. Všechny tyto schopnosti dokázal tvořivě kombinovat. Věnoval se obchodu, těžbě rud, rybníkářství a rodový majetek dokázal neuvěřitelným způsobem rozmnožit. Uvádí se, že jeho panství mělo trojnásobnou hodnotu než panství rožmberské. Mimořádné výnosy z hospodaření mu umožňovaly poskytovat velké finanční půjčky panovníkovi i jiným šlechticům a upevňovat tak své politické postavení. To bylo korunováno jeho uvedením do funkce nejvyššího hofmistra Českého království. Jeho velkou předností byla tolerantnost, a to jak politická, tak náboženská. Plynula zřejmě z osobní zkušenosti, protože po smrti krále Jiřího z Poděbrad byl nucen urychleně přestoupit na katolickou víru a podporovat rekatolizaci. Tolerantnost, spolu se zodpovědností za osudy země, z něj učinila jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.

Společenský vzestup rodu se projevil také na tvářnosti hradu. Byly rozmnoženy a náročně architektonicky vypraveny jeho obytné a reprezentační prostory. Také byl zdokonalen a uzavřen obranný systém na severní straně hradního ostrohu. Díky tomu se stal Pernštejn nedobytnou pevností.

Vilém II. měl dva syny. Obrovské panství bylo rozděleno na českou část, kterou spolu s úřadem nejvyššího hofmistra zdědil Vojtěch (1490–1534) a část moravskou, kterou převzal Jan II. (1521 – 1548). Po smrti Vojtěcha se jediným majitelem celého panství stal Jan.

Jan, zvaný „Bohatý“, zdědil mnohé vlastnosti svého otce. Jako skvělý válečník dokázal vojensky podporovat Ludvíka Jagellonského v Uhrách. O zděděný majetek dokázal pečovat stejně dobře jako se orientovat ve společenské a politické situaci. Dosáhl významných úřadů správních i vojenských. Nechyběla mu ani náboženská tolerantnost, která, podobně jako u jeho otce, byla prověřena nucenou konverzí ke katolické víře. Spolu se svým otcem se postaral největší měrou o přeměnu hradu v reprezentační sídlo v duchu renesance. Nechal také postavit kostel s rodovou hrobkou v nedalekém Doubravníku.

Společenské postavení Pernštejnů vyvrcholilo v osobě Janova syna Vratislava, zvaného „Nádherný“ (1548–1582). Od mládí zastával vysoké úřady a v roce 1567 se stal nejvyšším kancléřem. Během svého života sloužil císaři Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfovi II. Sám katolík svojí činností tato katolická Veličenstva plně podporoval. V císařských službách působil Vratislav také u dvora „nejkatoličtějšího Veličenstva“, španělského krále Filipa II., který byl jeho příznivcem a jako vůbec prvního českého šlechtice jej odměnil řádem Zlatého rouna. Ze Španělska si Vratislav přivezl také manželku, dceru španělského granda Marii Manriquez de Lara, se kterou měl celkem 21 dětí.

Přídomek „Nádherný“ nezískal Vratislav pro svůj fyzický zjev, jak se může návštěvník přesvědčit z obrazu vystaveného na hradě, ale pro způsob života, který vedl. Většinou se zdržoval ve svých palácích v Praze, kde si držel vlastní nákladný dvůr. Byl příznivcem umění, budoval knihovny, ale také poskytoval panovníkům značné, většinou nevratné, peněžité půjčky. To vše se projevilo obrovským zadlužením pernštejnských statků a jejich postupným prodejem. Rozpad pernštejnského panství vyvrcholil roku 1596. Vratislavův starší syn Jan byl kvůli dluhům nucen prodat téměř všechna panství a uvedeného roku i samotný hrad. Posledním mužským potomkem rodu byl Janův syn Vratislav Eusebius, který zahynul roku 1631 v jedné z málo významných potyček třicetileté války u Tangermünde, kdy mu dělová koule utrhla hlavu.

Jan z Pernštejna prodal hrad Pavlu Katharýnovi z Katharu, purkrabímu moravského markrabství. Ten jej již v roce 1604 postoupil Adamu Lvu Lickovi z Rýzmburka. Druhým sňatkem jeho manželky Estery přešel hrad do vlastnictví Lichtenštejnů – Kastelkornů. Roku 1710 koupil hrad s panstvím František ze Stockhameru a v držení rodu zůstal až do roku 1793. Krátce jej vlastnil Ignác Schröffel z Mannsberka. V roce 1818 přešel do vlastnictví Mitrovských z Nemyšle, kteří jej drželi až do roku 1945. Mitrovští na hradě nebydleli, ale udržovali jej a provedli některé stavební úpravy interiérů. Zřídili zde knihovnu, která obsahovala přes 13000 svazků, sbírku rytin, kreseb a fotografií.

Dnes je Pernštejn jednou z nejvíce navštěvovaných památek kraje. Hrad nabízí pět návštěvnických okruhů s prohlídkou historických instalací a obranných prvků. Každoročně se zde konají Slavnosti pernštejnského panství, završené rytířským turnajem v blízké vesničce Smrčku a různé kulturní a společenské akce.

29.2 STAVEBNÍ VÝVOJ HRADU

Mohutný hrad stojí na skalnatém ostrohu jednoho z výběžků východní části Českomoravské vysočiny, nad říčkou Nedvědičkou, nedaleko městečka Nedvědice.

Prvotní hrad byl poměrně nevelkým a málo významným panským sídlem. Jeho půdorysné uspořádání vychází z tvaru ostrohu, na němž byl vystavěn. Sestával z mohutné obranné válcové věže – bergfritu – s břitem otočeným směrem ke směru předpokládaného útoku, paláce, kaple a hospodářských stavení. Celek byl obehnán hradbou, v jižní části prolomenou vstupní branou. Bergfrit stál původně těsně za hradbou. V úrovni prvního patra byl napojen na hradební ochoz a dřevěným mostem také na palác. Přízemní prostory paláce byly vyhrazeny provoznímu zázemí, tj. kuchyni, a skladům, první patro bylo určeno reprezentačním účelům a k bydlení. Původní poloha kaple není zcela jasná. S největší pravděpodobností byla situována v paláci.

Velká přestavba hradu, která podstatně zasáhla do jeho vzhledu a provozního uspořádání, byla zahájena Janem I. z Pernštejna kolem roku 1430. Byla vyvolána změnami ve válečné technice, zejména nástupem dělostřelby. Těžiště obrany bylo přeneseno na nový hradební okruh s jednou hranolovou a dvěma okrouhlými břitovými věžemi. Vstup do tohoto útvaru byl veden Černou bránou při hranolové věži na jižní straně areálu. Došlo také k dostavbám a přestavbám paláce, během nichž se nádvoří podstatně zmenšilo. Nové hradní jádro postupně pohltilo raně gotický bergfrit, jehož vnitřní prostory byly propojeny s organismem paláce. Zcela tak pozbyl svého dominantního postavení ve hmotovém uspořádání hradu, který tak začal ztrácet vojensky strohý vzhled a měnil se v poměrně vysokou kompaktní hmotu, ponejvíce obytného určení. Dnes se bergfrit, zvaný Barborka, projevuje jen posledními dvěma patry vystupujícími nad okolní střechy. Komunikačním centrem hradu se stala velká síň v prvním patře, tzv. předsálí. Odtud byl přístup do rytířského sálu na místě původního paláce, do černé kuchyně a dalších místností. Palác byl sice rozšiřován, ale protože hradní jádro mělo poměrně malou plochu, byl zvyšován o další patra, která měla obytnou funkci. Plocha vyšších podlaží byla zvětšována arkýři v takovém množství, že se tyto architektonické prvky staly pro podobu hradu charakteristickými. Charakteristický je i materiál tří a pětičlánkových krakorců, na nichž arkýře spočívají. Jsou provedeny z kvalitního nedvědického mramoru, ze kterého je postaven i doubravnický kostel s hrobkou Pernštejnů.

Ve druhém patře paláce se nachází zajímavě architektonicky řešený tzv. spiklenecký sál, který se záměrně na venek nijak neprojevuje, např. řadou shodných oken. Při jeho zaklenutí bylo použito méně obvyklých přechodů rotační klenby na obdélný půdorys, sférických trojúhelníků, tzv. trompů.

Pravděpodobně začátkem 16. století byla postavena charakteristická dominanta hradu – volně stojící hranolová věž, určená k ochraně čtvrté, dnes vstupní brány do jádra hradu. Je s palácem propojena dřevěným krytým můstkem. Původně byla ještě vyšší. Při švédském obléhání v roce 1645 bylo dělostřelbou zničeno zděné patro a dřevěné polopatro s ochozem. Do té doby byla věž přístupná po dvou dřevěných krytých můstcích, vedoucích do jejího druhého a čtvrtého patra.

Vilém II. z Pernštejna nechal v první čtvrtině 16. století zaklenout vstupní prostoru v přízemí původního paláce sklípkovou klenbou. Začal také posilovat opevnění hradu. Dosud byl hrad chráněn souvislým okruhem hradeb se dvěma břitovými věžemi na západě a jihovýchodu hradního ostrohu a samostatnou hranolovou věží a věžovitou – dnes vstupní – bránou. Okruh hradeb byl obklopen hlubokým příkopem, přes který vedl padací most ke vstupní bráně. Nejsnadnější přístup k hradu byl ze severní strany a tímto směrem byla orientována nová opevnění. Postupně byl celý ostroh obehnán hradbami a přehrazen několika příkopy s padacími mosty. Před vstupní bránu byla po šíji ostrohu vysunuta věžovitá vstupní brána, původně vyšší než dnes. I tato brána byla chráněna příkopem a padacím mostem. Dále severním směrem byl ve druhém desetiletí 16. století vybudován tzv. barbakán, původně opevnění určené k posílení obrany nejslabšího místa městských hradebních okruhů – brány. Konfigurace terénu na Pernštejně umožnila barbakán od třetí vstupní brány vzdálit a směřovat jeho aktivní obranné prvky – střílny tak, aby pokrývaly boční přístup z údolí od jihovýchodu. Tato mohutná stavba má dvě podlaží, původně s uzavřeným ochozem a podsebitím, s obvodovou zdí o tloušťce kolem 3 m.  Nejdále vysunutým opevněním byla půlkruhová bašta, která chránila vstup do předhradí s hospodářskými budovami.

V této podobě se hrad stal nedobytnou pevností. Současně však byl – zejména díky přestavbám Viléma II. z konce 15. a poloviny 16. století – symbolem moci a bohatství Pernštejnů. Během válek se hrad stával bezpečným útočištěm pro okolní obyvatelstvo. Pro své mohutné opevnění byl v polovině 17. století vyhlášen zemskou pevností a byl jí téměř sto let.

Podoba hradu se v této době nezměnila, drobné stavební změny byly provedeny v interiérech. V první polovině 18. století byla na nádvoří postavena nová kaple, v předhradí vyrostly hospodářské budovy. Na konci 19. století navrhl August Prokop romantizující úpravu hradu, ke které však naštěstí nedošlo. Hrad se tak do dnešní doby dochoval v dobrém stavu, ve své goticko-renesanční podobě jako mimořádný doklad toho, jak vypadalo sídlo nejmocnějšího šlechtického rodu Českého království.

29.3 POUŽITÁ LITERATURA

PLAČEK, J. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2001, ISBN 80–7277-046–2

MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. 1971

PIPER, O. Österrreichische Burgen 6. Wien, 1908

KUDĚLKA, Z. Pernštejn, státní hrad a okolí. STN, Praha 1958

---

Obr. 29‑1 Půdorys přízemí hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 29‑2 Hrad Pernštejn od východu (foto Jakub Hrabec)

---

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

Pernstejn is one of the biggest Moravian castles. Thanks to the abilities of important Pernstejn family members it grew from a small family settlement it into a huge military fortress, as well as exemplary magnate mansion. In this form it has been preserved without significant changes till present.

Josef Hrabec

Klíčová slova: Bernard z Cimburka, historie a stavební proměny hradu, občanské sdružení na jeho záchranu, provedené stavební akce

Key Words: Bernard of Cimburk, history and construction development of the castle, association for its preservation, performed construction works

25.1 ÚVOD

V části jižní Moravy, vymezené přibližně městy Kyjov, Bučovice a Otrokovice, se rozkládá zalesněné, řídce osídlené pohoří Chřiby, ve středověku zvané Hříběcí hory. Měkce modelovaná oblá návrší, porostlá bukovými a smíšenými lesy, jsou korunována často velmi výraznými skalními výstupy, jejichž bizarní tvary dodávají místům tajuplnosti a vytrhují vnímavého pozorovatele ze současnosti. Na území Chřibů nalezli archeologové stopy po prehistorickém osídlení, prozkoumali málo zřetelné zbytky i poměrně zachované soubory středověkých staveb dosvědčujících někdejší význam tohoto území. Mezi posledně uváděné patří zejména zřícenina hradu Cimburku, „jednoho z nejspanilejších hradů Moravy“ (D. Menclová). Hrad stojí na návrší uprostřed lesů poblíž městečka Koryčan, nad přehradní nádrží říčky Kyjovky.

25.2 HISTORIE HRADU

Zakladatelem hradu byl s největší pravděpodobností Bernard z Cimburka. Hrad Cimburk, zvaný po jistou dobu Nový, byl již druhým sídlem tohoto jména, které Bernard stavěl. Území kolem horního toku Stupavy získal kolem roku 1320 svým druhým sňatkem se Sabinou s Koryčan. Bernard měl dobré jméno u dvora Václava II., Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV., přátelil se s Jindřichem z Lipé a postupně se vypracoval mezi nejvýznamnější osobnosti moravské šlechty. Roku 1318 získal úřady královského mečníka a moravského podkomoří, projevil se také jako zkušený diplomat. Kolem roku 1330 směnil svá zboží na západní Moravě kolem Trnávky včetně Starého Cimburka s Jindřichem z Lipé a přesídlil na jižní Moravu, kde začal budovat své panství. Díky dobrým vztahům s panovníkem se mu podařilo získat svolení ke stavbě nového hradu, jehož podstatná část byla dokončena do roku 1351, kdy zprávy o Bernardovi mizí. Pro úplnou informaci o zakladateli hradu je nutné zmínit zajímavou hypotézu Jindřicha Kačera, podle níž nový hrad nebudoval Bernard z Cimburka, stavitel Starého Cimburka u Trnávky a moravský podkomoří, nýbrž jeho syn stejného jména z druhého manželství se Sabinou z Koryčan, který svoji kariéru završil jako hofmistr na dvoře Karla IV.[1]

Cimburkové však hrad nedrželi dlouho. V roce 1358 prodal Ctibor z Cimburka, vnuk Bernarda (otce) cimburské a střílecké zboží i s hrady moravskému markraběti Janu Jindřichovi, který usiloval o upevnění zeměpanské moci na Moravě vytvořením sítě hradů, jimiž by držel v šachu odbojnou šlechtu. Zeměpanským hradem byl Cimburk až do roku 1398, kdy jej markrabě Jošt, díky své domácí i zahraniční politice značně zadlužený, zastavil Čeňkovi z Drahotuš. Ani Čeněk hrad dlouho nedržel. V roce 1406 mu jej přepadem odebral Vok z Holštejna. Tento neobvyklý způsob nabytí majetku byl umožněn obdobím bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem, kdy loupeživí rytíři, jako byl Vok a jeho přátelé Jan Sokol z Lamberka a Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý Čert, ovládali značné území Moravy. Za prokázané služby markrabě Jošt Vokovi z Holštejna roku 1408 držení hradu potvrdil. Vok padl roku 1420 v řadách vojsk císaře Zikmunda pod hradbami Vyšehradu. Jeho syn stejného jména se od císaře odklonil, přidal se k husitům a postoupil hrad svému příbuznému a stoupenci císaře Štěpánovi z Vartnova. Císař si při tomto převodu roku 1423 vymínil doživotní právo vstupu do hradu a jeho užívání k obraně královských vojsk a poskytl Štěpánovi z Vartnova prostředky na opravy škod, způsobených na hradě husitskými vojsky a ke zdokonalení obranného systému. Štěpán z Vartnova zemřel roku 1448 jako poslední mužský příslušník rodu bez přímých potomků. Hrad zdědily jeho tety – Žofie, Zuzana, Eliška a Jitka. V jejich držení zůstal hrad přes mnoho potíží až do roku 1493, kdy jej Štěpán z Lomnice, syn Žofie, postoupil Mikuláši Francovi z Háje, příslušníku rakouské vojenské šlechty (von Haagen). Páni z Háje drželi hrad do roku 1523, k tomuto roku už jako své vlastnictví, protože hrad byl roku 1520 se svolením krále Ludvíka alodisován, tj. převeden do dědičné držby. Novým dědičným držitelem hradu se stal Vilém z Víckova. Nebyl příliš bohatý, ale byl dobrým hospodářem a časem své statky značně pozvedl. Byl vstřícný ke svým poddaným a dobře pečoval i o hrad. Zdokonalil jeho opevnění o tři dělové bašty a provedl stavební úpravy paláce se snahou o zkvalitnění bydlení. Kromě toho byl dalším pánem na Cimburku, který dosáhl díky své politické činnosti velkého společenského významu a poct. Byl dobře zapsán na dvoře krále Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I a roku 1537 byl jmenován moravským hofrychtéřem. Zemřel bez potomků v roce 1549 a panství převzal jeho bratr Přemek. Ani on, ani jeho syn Jan Vilém již neměli k Cimburku takový vztah. Jan Vilém hrad roku 1568 prodal uherskému šlechtici Gabrielu Majláthovi, hraběti sikulskému, svobodnému pánu a stálému hraběti země Fogaroš. Pan Gabriel považoval hrad za dobrou investici, na Moravě se však příliš nezdržoval. Vedl nákladný život a časem upadl do finančních potíží. Po jeho smrti byly dluhy tak vysoké, že zbylé statky nestačily k jejich pokrytí. Vdova Anna Bannffiová však cimburské panství vykoupila a dokonce ještě rozšířila. Přes její dceru Alinu pak Cimburk přešel roku 1610 na Alinina syna Gabriela Horeckého z Horky. Rod Horeckých z Horky pak držel hrad až do roku 1742.

Horečtí z Horky nebyli nijak zámožní a jen dobrým hospodařením zlepšovali postupně hospodářský stav svého panství. Když ovšem začal Gabriel František kolem roku 1677 budovat v Koryčanech nový zámek jako sídlo rodu, nezbývaly mu již prostředky na údržbu hradu. Po přestěhování Horeckých do Koryčan sloužil hrad ještě nějakou dobu jako sídlo zaměstnanců panství. K roku 1709 je již zmiňován jako pustý.

25.3 STAVEBNÍ VÝVOJ

Místo, které Bernard pro stavbu nového hradu vybral, mělo celou řadu výhod. Zprvu ves, záhy městečko Koryčany bylo v přijatelné vzdálenosti, údolí říčky Stupavy (dnes Kyjovky) umožňovalo komunikaci s okolím a mimořádně výhodná byla i morfologie hřebene, na němž se stavělo. Tento přírodní útvar měl původně podobu ostrého skalního hřbetu vystupujícího z návrší, rozšiřujícího se na východním konci, na západním pak vytvářejícího podobu skalní homole o rozměrech přibližně 11 x 8 m. Hřeben je orientován od severo – východu k jiho – západu. Severním a východním úbočím spadá příkře do údolí ke Stupavě, z jižní strany byl však – z hlediska obranného – poměrně snadný přístup po rovině až ke skalnímu hřebenu, který se nad ni zvedal zhruba do 15 m výše. Směrem západním pokračoval hřeben dalším pahorkem, který je poněkud vyšší než hradní návrší. Tyto skutečnosti měly rozhodující vliv na hmotově-prostorové a dispoziční uspořádání hradu, i když svoji roli jistě sehrály příklady již postavených hradů (např. Bezděz).

Nejstarší část hradu je položena na východním konci hradního návrší. Původně sestávala z budovy paláce zalomené do tvaru písmene L, chráněné obvodovou hradbou tloušťky 150 -200 cm na půdorysu protáhlého nepravidelného mnohoúhelníku. V jeho severozápadním rohu vytváří hradba více než půlkruhovou smyčku, do níž byla vestavěna obranná věž o průměru 7,5 m s vnitřní dutinou o průměru 80 cm, jejímž úkolem bylo chránit vstup do vnitřních prostor. Hrad byl vystavěn či spíše vestavěn do skalního výběhu, poněkud širšího než ostrý skalnatý hřbet směřující k jihozápadu. Pokud bylo podloží hradu upravováno, tedy jen v nejnutnějším rozsahu, jak o tom svědčí způsob založení severní části obvodové hradby. Plocha potřebná k založení hradby byla získána nikoliv osekáním skalního masivu do výše, ve které by již měl potřebnou šířku, nýbrž vyložením řady masivních kamenných krakorců, na nichž hradba spočívá čtvrtinou své šířky. Toto řešení, z hlediska statického protismyslné, se však ve víru válečných událostí osvědčilo, přispělo i k rozšíření plochy vnitřního hradu a dnes obohacuje hrad o zřídka vídané konstrukční řešení se specifickým estetickým výrazem (obr. 1).

Palác měl původně kompaktní třípodlažní dispozici. V přízemí místnosti k zabezpečení provozu se suterénním prostorem v severozápadní části půdorysu, v prvním patře reprezentační a ve druhém obytné místnosti. Přístupová cesta obtáčela hradní vrch od západu po severním úbočí a v mírném stoupání po jižním svahu k bráně pod věží.

Následující fáze výstavby, spadající ještě do 14. století, spočívala v rozšíření hradu západním směrem, tedy směrem k předpokládanému útoku. Ve skalním hřbetu byl vylámán příkop, kterým byla nově vedena přístupová komunikace přicházející po rovině od jihu. Ta se v místě příkopu ostře lomila doprava a novou bránou mířila v mírném oblouku ke vstupu do hradu, zleva vymezena poměrně subtilní hradební zdí dodnes v náznaku viditelnou, zprava pak mohutnou šíjovou hradbou o šířce 2,5 m, vystavěnou na nejužší části skalního hřbetu. Tato hradba spojovala starší část hradu s válcovou věží o průměru 6 m na polygonální podnoži, jejímž úkolem bylo střežit přístupovou cestu a posílit obranu nového vstupu do hradu. Věž je zhruba do poloviny své původní výšky plnostěnná. Vstupní portálek do horní části věže ve tvaru lomeného oblouku se nachází 6 m nad úrovní šíjové hradby. Přístup k němu byl po točitém schodišti v přiložené třičvrtěkruhové věžičce. V horní části věže bylo kamenné šnekové schodiště, dodnes ve zbytcích patrné, které vedlo do obranného podlaží na vrcholu věže.

V blízkosti nového vstupu stála zřejmě ještě jedna věž nebo bašta –  na tuto skutečnost se však názory badatelů různí. Pro její existenci svědčí dobře patrná půdorysná stopa kruhového půdorysu o průměru asi 5 m. Výšku stavby lze dnes pouze odhadovat.

Komplex hradu s předhradím byl obehnán parkánovou zdí. V této podobě měl hrad podobu vyznačující se kvalitou stavebních prací a architektonického detailu, jasným rozdělením funkcí, přehledností provozu a v neposlední řadě již zmíněnou „spanilostí“, vypovídající o významu hradu a jeho držitele. Dobře ji ukazuje ideální rekonstrukce ke konci 14. století (Radim Vrla). Pozdější dostavby, vyvolané změnami životního stylu a měnícími se potřebami obrany, měly z tohoto hlediska s jistou nadsázkou „chaotizující“ charakter.

Během 15. století, bohatého na válečné události, bylo dále zdokonalováno opevnění hradu. Pravděpodobně za Štěpána z Vartnova došlo k opravám hradu po husitském útoku z roku 1421 a k výstavbě hradby obíhající celé návrší a vymezující trojúhelníkovité zadní nádvoří pod východní stranou paláce a plochy severního předhradí. K hradu upřel svoji pozornost také císař Zikmund, který si vymínil právo vstupu. Tento zájem se projevil přestavbou jádra hradu, jejímž nejcennějším pozůstatkem je torzo hradní kaple částečně vložené do tloušťky jižní zdi paláce, částečně vyložené na krakorcích nad parkán. Kaple byla záhy – zřejmě z obranných důvodů – v plném profilu zazděna. Provedené sondy naznačují, že byla jako jeden z mála prostorů hradu zaklenutá (s největší pravděpodobností třemi poli křížové klenby) a vypravená architektonickými detaily mimořádné kvality. Z tohoto období pochází také profilované ostění vstupu do jádra hradu.[2]

Hradní opevnění bylo rozšiřováno i ve druhé polovině 15. století. Po dobytí hradu uherským vojskem Matyáše Korvína byl dělostřeleckou baštou opevněn také pahorek za příkopem a hradbami přičleněn k hradu. Úkolem bašty bylo udržovat palbou nepřítele co nejdále od hradu. Dnes po tomto opevnění nejsou viditelné stopy.

Rostoucí účinnost dělostřelby a její význam pro obranu našly svůj odraz i na Cimburku. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění doplněno o tři dělové bašty. Největší z nich stojí při severním nároží paláce na válcové podnoži ukrývající starší etapu. Vlastní bašta má tvar sedmibokého polygonu přiléhajícího osmou stěnou k severnímu nároží paláce. Odtud ovládala zadní nádvoří a prostor kolem přeložené vstupní brány před severní hradbou. Další bašta byla vložena do severní vnější hradby do blízkosti přeložené vstupní brány. Je pětiboká, líce svírají tupý uhel. Jejím úkolem bylo chránit definitivní přístupovou cestu k nové bráně včetně této brány. Třetí bašta byla vložena do jižní parkánové zdi. Byla podkovovitého půdorysu. Dnes již neexistuje, ale její podoba je známa z fotografií z počátku 20. století. V důsledku přeložení přístupové cesty na severní úbočí návrší byla také zcela zaslepena brána pod hláskou a hradby zde byly zesíleny mohutným tupým břitem.

Čilý stavební ruch panoval na hradě také v dalším průběhu 16. století, kdy hrad drželi páni z Víckova. Bylo dokončováno a zdokonalováno vnější opevnění a upravován byl také hradní palác. V tomto období byla zazděna hradní kaple a ve 4. podlaží zřízen arkýř na třech krakorcích, který snad sloužil jako prevét.[3] Žebříkový výstup do hlásky byl nahrazen věžičkou s vnitřním šnekovým schodištěm, osvětleným malými obdélnými okénky.

Během 17. století došlo k další významné proměně obrazu hradu. Za Horeckých z Horky došlo k nadstavení posledního patra paláce a také ke snesení zdiva bergfritu v hradním jádru na výšku obvodové hradby, tj. zhruba na polovinu jeho původní výšky.[4] Dostupná literatura se nezmiňuje o tom, kdy zanikla třetí věž či bašta u západního vstupu – pravděpodobně to bylo v souvislosti s jeho přeložením. Gregor Wolny ještě roku 1838 uvádí, že na hradě jsou zbytky tří kulatých věží. V 17. století tedy hrad zřejmě dospěl do své dnešní v podstatě jednověžové podoby.

V roce 1677 se Gabriel Horecký z Horky rozhodl pro výstavbu zámku v Koryčanech, který lépe naplňoval soudobé požadavky na bydlení majitele panství. Toto rozhodnutí bylo pro hrad Cimburk osudové, protože začátkem 18. století je uváděn již jako opuštěný a rychle začal propadat zkáze.

K prvnímu kroku na jeho záchranu došlo až ve 30. letech 20. století z rozhodnutí tehdejšího majitele koryčanského panství průmyslníka Ludwiga Wittgensteina. Byly provedeny nejnaléhavější zabezpečovací práce na paláci a předhradí. V souladu s dobovou metodikou přístupu k těmto památkám bylo nové zdivo vyzděno s ustoupením oproti původnímu líci, byly použity nové cihly i beton. Stopy po těchto pracích jsou dodnes dobře patrné.

Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a bylo učiněno několik pokusů o zastavení pokračujícího rozpadu. Většinou však zůstalo u informativních schůzek účastníků, které z různých důvodů neměly pokračování. Za tohoto platonického dohledu orgánů památkové péče hrad přežíval až do 90. let minulého století.

V roce 1994 vzniklo občanské sdružení, které si dalo za úkol o tuto zříceninu pečovat. Přes počáteční problémy se sdružení vypracovalo na respektovaného partnera ochrany hradu a dnes jsou již na místě vidět výsledky jeho činnosti. Práce prováděli dobrovolníci, z nichž mnozí se časem vypracovali na úroveň zručných řemeslníků. Odborné práce zabezpečovaly sponzorsky spřátelené firmy. Postupovalo se podle obecně doporučované metodiky a ve spolupráci s orgány památkové péče. Pozornost se soustředila především na statické zabezpečení nejohroženějších partií – byla zajištěna statika polygonální bašty u vstupu do hradu, podezděna šíjová hradba a obnoveno sklepení pod ní, zazděno množství rozsáhlých výlomů a kaveren u paty zdí a hradeb, které ohrožovaly jejich stabilitu. Současně s tím probíhá konzervace zdiva formou drobných zazdívek, injektáží a spárování. Výsledky těchto prací, jakkoliv jsou pro setrvání zříceniny důležité, běžný návštěvník příliš nevnímá a neocení. Nové zdivo má podobnou strukturu jako původní a nedá se téměř odlišit, světlejší nová malta brzy získá nenápadnou patinu. Pozornost tak více upoutává zastřešená severovýchodní bašta, která slouží jako zařízení staveniště a obydlí kastelána (obr. 2), nové, ale zatím nehotové zastřešení polygonální bašty a provizorní zakrytí hlásky (obr. 3), které by časem mělo být nahrazeno kuželovou střechou. Výhledově se v prostoru vstupu počítá s domkem pro kastelána, který bude vestavěn do hradebního nároží. Více novotvarů by se zde již nemělo objevit. Veškerá další péče bude spočívat v konzervaci zatím neošetřených ploch zdiva, jeho korun a v průběžné údržbě celého areálu.

Velmi zajímavý by jistě byl podrobný průzkum interiéru bývalé hradní kaple, který by mohl doplnit architektonicko – umělecký obraz hradu.

V současné době je hrad cílem poměrně intenzivního turistického ruchu (cca 10 000 návštěvníků) a dějištěm mnoha kulturních akcí, z nichž některé zde již mají svoji tradici.

Obr. 25‑1 Situace hradu (dle K. Svobody)

Obr. 25‑2 Obvodová hradební zeď uložená na krakorcích (foto autor)

Obr. 25‑3 Severovýchodní bašta (foto autor)

Obr. 25‑4 Provizorní zakrytí bergfritu (foto autor)

25‑5 Letecký snímek hradu od jihu (foto Pavel Křížka)

25.4 POUŽITÁ LITERATURA

---

[1] KAČER, J. Budování cimburského dominia na Moravě ve 14. století. Magisterská diplomová práce, MU v Brně 2006

[2] HURT, R., SVOBODA, K. Hrad Cimburk u Koryčan. Přerov 1940

[3] VRLA, R. „Horský zámek“u Koryčan. Slovácko 1996, R. XXXVIII

[4] PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2002

---

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract

První část uvádí historii důležitého hradu jižní Moravy, který byl ve středověku základnou feudální moci. V druhé části je uveden stavební vývoj hradu od jeho založení v první polovině 14. století až po jeho opuštění v 18. století. Dále jsou v závěru uvedeny aktivity společnosti Polypeje, usilující o záchranu zříceniny hradu.

Abstract (English)

In its first part, the article describes a history of an important castle of South Moravia, which was for a certain time period one of the bases of monarch’s power. In the second part, the construction development of the castle is described since its foundation in the first half of the 14^th century till its abandonment in the 18^th century.

Description of activities of the Polypeje association aimed to saving the ruins of the castle from disappearance concludes the article.

Josef Hrabec

Klíčová slova: historie hradu, Arnold z Hückeswagenu, páni z Kravař, ze Žerotína, stavební vývoj hradu

Key Words: castle history, Arnold of Hückeswagenu, Lords of Kravaře and Žerotín, castle construction development.

22.1 HISTORIE HRADU

Hrad Starý Jičín patří spolu s hrady Hukvaldy a Helfštýnem k největším hradům nejen na Moravě, ale v celé zemi. Všechny tři se nalézají poblíž trasy jedné ze dvou větví někdejší Jantarové stezky v prostoru Moravské brány. Existence těchto tří mocných pevností svědčí o někdejším významu místa, o tom, že tudy vskutku „kráčela historie“.

Gotika

Nejstarší historie hradu je spojena s ochranou důležité zemské cesty z jižní Moravy do Polska přibližně v 1. polovině 13. století a snad i s kolonizací tohoto prostoru. V takovém případě by hrad mohl být zeměpanského založení. Nejstarší písemná zpráva o něm pochází z roku 1240. Jako pán hradu je v ní už uváděn Arnold z Hückeswagenu, o němž byla již zmínka ve spojitosti s historií hradu Hukvaldy. Arnold vybudoval v prostoru Moravské brány díky svému vlivu u dvora Přemysla Otakara II. poměrně rozsáhlé dominium s hospodářským centrem v Příboru. Jeho syn Frank je však neudržel. Hrad přešel na pány z Pňovic, předky rodu pánů z Žerotína. Pravděpodobně právem odúmrti připadlo celé panství králi Janu Lucemburskému, který je – jako mnoho jiných královských statků – postoupil kolem roku 1312 Vokovi z Kravař jako odměnu za prokázané služby. Vok z Kravař měl za manželku dceru Přemysla Otakara II., která vzešla z  nelegitimního svazku panovníka s dvorní dámou Anežkou z Kuenringu, zvanou Palcéřík. Rod Kravařů se stal záhy nejbohatším a nejmocnějším rodem na severní Moravě, a to i díky rodinným svazkům s jinými významnými rody, např. pánů z Lipé. Ve snaze udržet toto postavení vytvořili v polovině 14. století početní příslušníci rodu majetkové společenství zahrnující tři nejdůležitější hrady – Starý Jičín, Helfštejn a Fulnek – a ostatní zboží. Tato forma správy vydržela do první poloviny 15. století a ve svém důsledku vynesla do významného postavení člena rodu Lacka z Helfštejna, který se stal poradcem markraběte Jošta, v roce 1407 nejvyšším hofmistrem, 1408 členem korunní rady krále Václava IV. a v roce 1411 zemským hejtmanem. Během husitských válek byl hrad v rukou jeho syna Jana, který se přidal, stejně jako otec, na stranu husitů. Z tohoto období o hradu mnoho zpráv není, ale pravděpodobně je přestál, na rozdíl od mnoha jiných hradů v okolí, bez úhony.

V roce 1447 se hrad dostal do držení pánů z Cimburka. Jan z Cimburka, věrný spojenec Jiřího z Poděbrad, jej držel do roku 1472. Po Janově smrti získal hrad jeho zeť Jindřich z Boskovic. Vdova po Jindřichovi Kunka jej přinesla věnem svému druhému manželi, uherskému šlechtici Petru hraběti od Svatého Jiří a Pezinku.

Renesance

V roce 1500 získalo hrad a příslušné statky koupí pět bratrů z rodu Žerotínů – Jan, Viktorin, Jiří, Bartoloměj a Bernard. Žerotínové patřili v této době k nejbohatším moravským šlechtickým rodům a měli dostatek prostředků pro časté a důkladné přestavby hradu .V jejich držení hrad zůstal 124 let. Posledním z Žerotínů na hradě byl protestant Vilém Bedřich, jemuž byl zkonfiskován roku 1622 za účast ve stavovském povstání. Panství připadlo císaři a Ferdinand II. je předává roku 1624 Mikuláši hraběti Frankopanovi jako náhradu za dluh 70 000 zlatých.

Baroko

Během třicetileté války byl hrad dobýván a střídavě obsazován vojsky obou válčících stran, Slezany, Dány, Švédy i císařskými. V tomto období byl často a těžce poničen a tyto škody nebyly zcela napraveny. Hrad začíná od této doby upadat a majitelé mu věnují jen nejnutnější údržbu. K proměně postojů k hradům přispělo jistě také – kromě zvyšujících se nároků panstva na komfort bydlení – nařízení Ferdinanda II. o bourání nepotřebných hradů jako potenciálních středisek odporu vůči rekatolizaci, na něž doplatil i nedaleký Helfštejn, který byl z rozhodnutí vojenské císařské rady z roku 1656 určen ke zbourání (v tomto případě cvičnou dělostřelbou) se zákazem oprav.

Hrad Starý Jičín tomuto unikl, a to z důvodu nebezpečí tureckého vpádu na Moravu. Neměl již sloužit jako strategická pevnost, měl být pouze útočištěm pro obyvatelstvo z blízkého okolí. Proto zde byly prováděny drobné opravy a také pokusy o zřízení studny jako zdroje pitné vody. Turecký vpád se však panství vyhnul a další opravy již provedeny nebyly.

18. – 20. století

Ve druhé polovině 18. století přešel hrad do držení Dietrichštejnů. Z inventarizace provedené v letech 1665 – 67 se dovídáme, že byl zčásti obýván, sice skromně vybaven, zato opatřen dobře vybavenou zbrojnicí.[1]

Jeho úpadek však dále pokračoval. V roce 1706 prodala Marie Terezie z Grynpychlu zadlužené panství s hradem, který již byl v dezolátním stavu, a noví majitelé, páni z Dannhausenu, drželi hrad a panství až do roku 1780. Posledními majiteli hradu v ještě stavebně ucelené podobě byli Seilernové, kteří však na hradě nežili. Ten se již roku 1784 uvádí jako neobydlený a byl ponechán na pospas chátrání a rozpadu.

Roku 1894 odkoupili velkostatek s hradem Deymové. JUDr.Bedřich Deym ze Stříteže, který si městečko oblíbil, podnikl v letech 1912-13 dokonce kroky k záchraně zříceniny. Ke konkrétním akcím však nedošlo, zabránilo jim vypuknutí první světové války. Deymové drželi hrad až do konce druhé světové války v roce 1945. Hrad pak přešel pod národní správu a v roce 1951 byl prohlášen kulturní památkou. Na soustavnější péči však musel čekat ještě dalších dvacet let.

22.2 STAVEBNÍ VÝVOJ

Hrad zaujímá temeno osamělého kopce (486 m.n.m.) nad městem Starý Jičín. Jeho zřícenina zabírá plochu o rozměrech přibližně 200×60 m. Není však jisté, že byl takto rozlehlý už při svém založení. Jeho nejstarší částí je bezpochyby okrouhlá věž o průměru 8,5 m, k níž přiléhaly obytné budovy paláce doplněné obvodovou hradbou. Ta je spolu s věží uzavírala v jeden výrazně protáhlý celek o rozměrech přibližně 60×20 m, orientovaný podélnou osou ve směru sever – jih. Věž stála nad příkopem vylámaným ve skále, v pozici obránce palácových budov ze směru pravděpodobného napadení. Těleso věže nepředstupovalo před líc obvodové hradby.Takto uspořádané hrady řadila Dobroslava Menclová do skupiny hradů sasko-hesenského typu, který v našem prostředí došel velkého rozšíření a značné životnosti.[2]

Tato nejstarší část hradu byla směrem k jihu za příkopem doplněna pozdně gotickým předsunutým opevněním ve tvaru protáhlého klínu o délce 45 m. Hrot klínu byl zesílen a opatřen ochranným příkopem a valem. Úkolem předsunutého opevnění bylo udržovat útočníka střelbou v co největší vzdálenosti od jádra hradu. Z budov paláce se zachovaly zbytky valených kleneb sklepů.

V následující etapě stavebního vývoje byla ohrazena a zastavěna zbývající část vrcholu kopce. V severní části půdorysu hradu byl v pozdní gotice vystavěn palác s klenutými sklepy a třemi nadzemními podlažími, který svou výškou dominoval ostatním částem hradu. Celý hrad byl dále obehnán parkánem a na severní straně předhradím s hranolovou věží u vstupní brány. V prostoru severního předhradí byla vykopána hradní studna.[3]

Přístupová cesta vedla pravotočivě po západním úbočí kopce po dřevěném mostu k bráně, chráněné hranolovou věží a opevněným přihrádkem, procházela severním předhradím a zatáčela na parkán, ze kterého vstupovala branou ve východní hradbě do severní části hradu. Za Žerotínů byl hrad na více místech přestavován a dostavován. Jak ukazují archeologické nálezy a výsledky umělecko-historických průzkumů, byly práce prováděny na vysoké řemeslné a umělecké úrovni.

Následující léta již neobohatila organismus hradu ničím podstatným, naopak přinesla mu spíše častá a rozsáhlá poškození vlivem četných válečných událostí. V polovině 18. století přestal hrad sloužit jako obydlí a koncem tohoto století se postupně změnil ve zříceninu.

O zastavení procesu rozpadu se pokusil na počátku 20. století již zmíněný Bedřich Deym ze Stříteže, avšak bez výsledku. Zájem o hrad projevil také Klub českých turistů. Tato organizace v roce 1938 spravovala celkem 44 historických objektů – z velké části zřícenin – a měla odborné i finanční předpoklady pro ne-li záchranu, tedy alespoň ke zpomalení procesu rozpadu hradu. Druhá světová válka však jakoukoliv možnost obnovy zmařila.

V současné době je hrad ve správě města Starý Jičín. Do dnešních dnů se dochovala poměrně značná kubatura nadzemních konstrukcí, především obvodových hradeb. Dochované zdivo nenabízí návštěvníkovi příliš jasný obraz o hmotovém uspořádání hradu v jeho vrcholné podobě. Zbytky hradeb mají v naprosté většině podobu značně rozeklaných vertikálních útesů lineárního průběhu, s místy problematickou stabilitou. Na hradě dosud neproběhl dostatečně podrobný archeologický průzkum ani důkladný průzkum diagnostický.[4] Město o hrad pečuje, běží zde záchranné a restaurátorské práce. Jejich nejzřetelnějším výsledkem je opravená hranolová věř s novou šindelovou střechou, která v sobě skrývá zázemí pro turisty.

Obr. 22‑1 Půdorys hradu dle Augusta Prokopa

22.3 POUŽITÁ LITERATURA

SEVERA, V. Vlastivěda moravská, okres novojičínský. Brno 1933

---

 

[1] HAVLÍČEK, J. Osud panského sídla ve Starém Jičíně. Kravařsko VIII, č. 2-4, 1946

[2] MENCLOVÁ, D. České hrady I,II. Odeon, Praha 1976

[3] PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Libri, Praha 2001

[4] tamtéž

---

O autorovi

Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

The article is dedicated to one of the big Moravian castles that guarded the way through Moravian Gate. It describes its history since its foundation to its dereliction in the 18th century and its construction development in this time period.

Josef Hrabec

Klíčová slova: Velká Morava, hrad Břetislava I., rotunda, středověký hrad, barokní přestavba, 19. století

Key Words: Great Maravia, castle of Břetislav I., rotunda, medieval castle, baroque reconstruction, 19. century 

17.1 HISTORIE

Krajina kolem dnešního Znojma je otevřena na jih směrem k Dunaji a příznivá modelace terénu a vodní toky v moravském Podunají ovlivnily vznik a vývoj znojemského osídlení. Vedla tudy jedna větev jantarové stezky, která spojovala rozvinuté země kolem Dunaje s vnitrozemím směrem k přechodu přes řeku Odru na severní Moravě. Řeku Dyji stezka překračovala původně při úpatí Kraví hory. V blízkosti tohoto strategického místa vzniklo na ostrohu mezi Dyjí a Gránickým potokem velkomoravské hradiště, jedno z důležitých středisek Velké Moravy. Předpokládá se, že přímo u přechodu přes řeku existovala malá osada, zárodek pozdějšího středověkého Znojma.

Po zániku Velkomoravské říše se území stalo pohraniční oblastí rodícího se raně feudálního státu a význam lokality prudce vzrostl. Změny v uspořádání společnosti se projevily mimo jiné také v tom, že hradiště se ukázalo pro ochranu místa nevhodné. Bylo přece jen poněkud vzdáleno a mělo příliš velkou rozlohu (přibližně 20 ha), než aby je mohla bránit poměrně nepočetná knížecí družina.

Kdo založil znojemský hrad není známo. Pravděpodobně to byl Břetislav I. v polovině 11. století, avšak důvodem k výstavbě knížecího sídla mohlo také být rozdělení západního moravského údělu na dvě části – brněnskou a znojemskou – v roce 1092. Listinné důkazy pro dataci založení hradu nejsou, nepočítáme-li mezi ně falzum z roku 1048, kde na zakládací listině rajhradského proboštství je jako svědek uváděn Markvart, kastelán znojemský, podvrženou listinu z roku1055, na níž je uváděn Tazzo, praefectus Znoymensis nebo listinu Svatopetrské kapituly z roku 1088, na níž je zmíněn znojemský kastelán Soběn.[1]

 Místo pro nový hrad bylo vybráno na vysokém, skalnatém, nepříliš rozlehlém ostrohu v bezprostřední blízkosti přechodu přes řeku. Sídlo to bylo na svou dobu výstavné, neboť již roku 1100 se zde ženil kníže Bořivoj s dcerou rakouského markraběte, a také dobře opevněné, jak o tom vypovídá zpráva o dobývání hradu Vladislavem II. z roku 1146, v níž je hrad označen jako „castrum munitissimum“, přepevný hrad.  Zabíral pravděpodobně celou plochu jihozápadní ostrožny nad údolím, která je dnes z velké části zastavěna pivovarem, jehož výstavba znamenala těžkou ztrátu informací o rozsahu a podobě hradu a dodnes znemožňuje podrobný archeologický průzkum.

17.1.1 Rotunda

V nedůstojném prostředí nádvoří pivovaru však stojí mimořádná stavba, která byla organickou součástí raně středověkého hradu a navzdory nedostatku listinných důkazů potvrzuje jeho existenci již v 11. století. Jedná se o rotundu s původním zasvěcením Nanebevzetí Panny Marie, od 13. století.sv. Kateřiny. Podle názoru historiků umění byla vystavěna v polovině 11. století, brzy po založení hradu. Typově se jedná o kruhovou stavbu s podkovovitou apsidou provedenou z hrubě opracovaného kvádříkového kamenného zdiva. Původně byla plochostropá, jen apsida byla zaklenuta konchou. V roce 1134 byl plochý dřevěný strop nahrazen klenbou, otvory doplněny kamennými ostěními a interiér stavby byl opatřen nástěnnými malbami, které z rotundy učinily památku mimořádné hodnoty. Vnitřní povrch hlavní lodi je rozdělen do několika pásů, z nichž nejspodnější  je zdoben zřasenou drapérií. Ve druhém pásu je vymalován mariánský cyklus, ve třetím jsou vyobrazeni donátoři stavby, scéna s Přemyslem Oráčem a osm mýtických přemyslovských knížat. Ve čtvrtém pásu stojí 19 postav panovníků přemyslovské dynastie, nad nimi v kupoli pak jsou náboženské motivy s evangelisty a anděly. Střed kupole uzavírá bílá holubice symbolizující sv. Ducha. Tento komplex maleb má mimořádnou hodnotu výtvarnou, ale zejména ikonografickou. Interpretace smyslu přemyslovského genealogického cyklu dosud není jednoznačná stejně jako identifikace jednotlivých postav. Tomuto problému se věnovala řada odborníků. První kritická hodnocení maleb provedli (v období do druhé světové války) např. A. Matějček, J. Mašín, A. Friedl, v poválečném období se o vlastní interpretaci pokusili A. Merhautová, B. Krzemienská, D. Třeštík, J. Zástěra., J. Bažant a naposledy L. Konečný.  K jednoznačnému závěru nedospěli, a tak problém interpretace cyklu maleb zůstává otevřen.

O průlomový přístup k jeho řešení se pokusil J. Zástěra ve své práci Znojemská rotunda a Velká Morava. Nedržel se pouze psaných dokumentů a bližších či vzdálenějších analogií, snažil se postupovat také metodou příčného poznání a odvážil se zpochybnit některá zavedená tvrzení. Jeho interpretace třetího a čtvrtého pásu maleb je originální a pokud by se blížila pravdě, měla by dopad  na naše vědomosti o nejstarších dějinách české a moravské státnosti a kromě toho také na nejstarší dějiny znojemského hradu. Nehodláme zde rozebírat jeho práci ani ji srovnávat s jeho předchůdci či následovníky. Za zmínku však stojí fakt, že jeho tvrzení víceméně podporuje matematický pohled na problém. Zástěra hodnotí skupinu 27 prvků (vyobrazení panovníci), v níž každý prvek má čtyři znaky ( plášť či jeho absence, tvar praporce, úprava štítu, gesto ruky), jimiž komunikuje se sousedními znaky a současně sděluje historicky do značné míry ověřitelné skutečnosti. V případě, že by jedna komunikační vazba byla nesprávná, se celá konstrukce zřítí. Procento pravděpodobnosti hovořící ve prospěch této konstrukce je tedy dosti vysoké. Zástěrovy vývody nebyly odbornou veřejností přijaty a – jak již bylo uvedeno – otázka výmalby kaple zůstává nadále otevřena.

17.1.2 Loupežnická věž

Na území znojemského hradu stávala poměrně nedávno ještě jedna stavba spojená s jeho počátkem – románská věž vysoká přibližně 40 m. která byla podle současných názorů součástí opevnění hradu při vstupu do jeho areálu v severozápadní části. Věž, zvaná Loupežnická (Räuberthurm) se v roce 1892 zřítila v důsledku úprav terénu pro výstavbu pivovaru. Na jejím stáří a původu se také odborníci jednoznačně neshodli. Současné poznání ji datuje do počátku 13. století. Věž měla neobvyklý tvar – zvenčí byla osmiboká a zevnitř kruhová – a měla také mimořádné rozměry. Základy měly šířku 3,5m a výšku 4m, nadzemní zdivo mělo tloušťku 2,5m, vnitřní průměr věže byl 7,5m. Provedena byla z kvádříkového, pečlivě opracovaného zdiva, které bylo po její destrukci odvezeno a použito na stavbách v okolí. Z dochovaných vyobrazení a fotografií je patrné, že se odlišovala od charakteru staveb na hradě a působila v jejich prostředí poněkud cizorodě. Tyto skutečnosti pravděpodobně vedly k úvahám o jejím podstatně větším stáří sahajícím snad až do doby římské expanze do tohoto území za císařů Juliána a Valentiniána ve 4. století.[2]

Hrad byl v držení panovníka až do první poloviny 15. století. V období sporů mezi markrabaty Prokopem a Joštem město Znojmo stranilo Prokopovi, protože lépe dbal jeho privilegií a hospodářských zájmů. V roce 1398 se ve Znojmě sešli král Zikmund Uherský, vévoda Albrecht Rakouský s markrabětem Joštem ke spiknutí proti králi Václavu IV. Město bylo obsazeno rakouským vojskem a roku 1400 vyhořelo, přičemž se zřítila část jeho hradeb. Krátce na to markrabě Prokop s pomocí Hynka Suchého Čerta z Jevišovic a Jana Sokola z Lamberka město s hradem obsadili a v jeho nedávno opravených hradbách úspěšně do roku 1404 odolávali obležení vojsky krále Zikmunda a vévody Albrechta. Husitství město nepřijalo, protože v této době byla již značná část obyvatelstva německá. Válečné události spojené s ničením a pálením se Znojma téměř nedotkly. Město se ubránilo i útoku táborských vojsk pod vedením Bohuslava ze Švamberka. Bouřlivé období husitství pro město skončilo úmrtím císaře Zikmunda v kostele křížovníků na Hradišti sv. Hippolyta v roce 1437.

Prvním zástavním držitelem hradu se stal roku 1439 Albrecht z Leskovce a po něm následovala řada dalších. Po bitvě na Bílé Hoře byl hrad zkonfiskován Vilému z Roupova a v roce 1630 zcela vyhořel.  V roce 1645 oblehli město Švédové, ale město se ubránilo a posléze se vzdalo za značné výpalné. Po obsazení města Švédové hrad poničili. Vpád 25 000 Turků v roce 1663 městu a hradu  příliš vážnou újmu nezpůsobil. Znojemští měšťané usilovali o získání hradu a obrátili se v této věci roku 1673 na Leopolda I. Ten jim však nevyhověl. V roce 1710 se dostal hrad do držení pánů z Deblína, kteří jej přestavěli do podoby barokního zámku. V této podobě se v podstatě dochoval do dnešní doby. Obsazení města pruskými vojsky v roce 1742 a střetnutí Napoleonovy armády s rakouskými vojsky poblíž Znojma v roce 1809 měly pro město také dopad spíše hospodářský v podobě nutnosti ubytovat a živit velký počet vojáků. Po roce 1784 byl zámek upraven pro potřeby vojenské nemocnice. Výstavba měšťanského pivovaru v 19. století byla posledním větším negativním zásahem do vlastní stavby i do jejího bezprostředního okolí.

17.2 STAVEBNÍ VÝVOJ HRADU

Rozsah a podoba hradu po jeho založení není dosud přesněji určena. Vzhledem k jeho významu a blízkosti vyspělých kulturních center lze předpokládat určitý počet kamenných staveb, které však nebyly dosavadními archeologickými průzkumy zachyceny. Z archeologických a stavebně-historických průzkumů je přibližně známa podoba vrcholně středověkého hradu, do níž byl přestavěn mezi koncem 12. a počátkem 13. století. Typově se jedná o románský ostrožný hrad. Skladebné schéma bylo pravděpodobně odvozeno z německé falce.[3] Je tvořeno budovou paláce, podélné kaple s apsidou a válcovým bergfritem o vnějším průměru 11 m a vnitřním prostoru s průměrem 5 m. Skladba byla doplněna gotickou hranolovou na koso postavenou věží stojící v těsné blízkosti kaple. Celek byl spojen obvodovou hradbou obepínající plochu ostrožny. Ostatní obvodová zástavba, vytvářející spolu s hmotou hradu půdorys protáhlého nepravidelného šestiúhelníku, měla pravděpodobně hospodářský charakter. Hrad stál zhruba na půdorysné stopě dnešního zámku a byl od předhradí oddělen příkopem vylámaným ve skále. Z gotické etapy výstavby hradu pocházejí také rozsáhlé podzemní prostory sklepů vylámané ve skále. Předhradí zastavěno nebylo, stávalo zde snad obydlí purkrabího. Sloužilo ke shromažďování obyvatel podhradí v souvislosti s bohoslužbami v rotundě sv. Kateřiny, v pozdějších dobách též k pěstování vinné révy.

Znojemský hrad zřejmě nebyl – díky exponované poloze a významu města – příliš klidným a bezpečným rodovým sídlem, a tak není divu, že zástavní držitelé zde prováděli jen nejnutnější stavby a údržbu. Podstatnou změnu v jeho vzhledu a využití znamenala až přestavba na barokní zámek počátkem 18. století. Maxmilián z Deblína nechal do novotvaru vložit barokní kompoziční princip symetrie a určil  zámku podobu tří mírně zalomených křídel s krátkým kolmým zakončením. Osu komplexu nechal zdůraznit navýšením hmoty středního křídla o dvě podlaží. Z obrazu zámku také zmizely obě věže. Kruhový bergfrit byl zcela odstraněn již před rokem 1523, hranolová věž je skryta ve hmotě zámku. V tomto období bylo také v místě šíjového příkopu vystavěno schodišťové křídlo. Jednoduchá klasicistní fasáda určuje tvář zámku dodnes.

V současné době na ostrožně někdejšího znojemského hradu přetrvává  hmotově-prostorové uspořádání z období výstavby měšťanského pivovaru v 19. století. Zámek i rotunda se nacházejí v nedůstojném a těsném sousedství výrobních objektů jinak prosperujícího podniku. Nově vybudovaná přístupová komunikace je sice vedena pohledově atraktivní trasou východní části hradebního okruhu a je architektonicky i stavebně kvalitně ztvárněna, přesto má charakter kompromisu a provizorního řešení. Prosperita pivovaru však příliš velkou naději na změnu v dohledné době nedává.

Historické interiéry zámku s malířskou výzdobou nabízejí návštěvníkům muzejní expozici „Z dějin Znojemska – středověké a renesanční Znojmo“, sbírky slohového nábytku, starých tisků, zaniklých řemesel, vranovské a znojemské kameniny, vojenských a loveckých zbraní a střeleckých terčů. Zpřístupněno je i hradní podzemí a lapidárium. Do rotundy sv. Kateřiny je vstup omezen podle zvláštního návštěvnického režimu a v závislosti na aktuálních klimatických podmínkách.[4]

Obr. 17‑1 Znojemský románský hrad (podle L. Konečného)

Obr. 17‑2 Loupežnická věž (pohlednice ze sbírky Miloslavy Klimtové)

17.3 POUŽITÁ LITERATURA

---

[1] PEŘINKA, F. Vlastivěda moravská, Znojemský okres, Brno, 1904

[2] ZÁSTĚRA, J: Znojemská rotunda a Velká Morava

[3] KONEČNÝ, L: Románská rotunda ve Znojmě, Host s.r.o., Brno 2005

[4] Nome, kina historických pohlednic, SWAN, Znojmo 2002

---

O autorovi

Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

The introductory part of the article is dedicated to history of Znojmo Castle from its roots in the Great Moravian Empire period till present time, when it’s surrounded by buildings of brewery from 19th century. In the second part, the construction development is described, including remark about the St. Catherine Rotunda and the Outlaws Tower. The history of castle structures and their determination are not yet completely clarified and could be of high importance for history of Moravia.