Rubrika: HISTORY

Jan Hrubý

Klíčová slova: historie, architektura

Key Words: history, architecture

Vnímání historie v minulosti nebylo zdaleka takové jako dnes. Je dostatečně známo, že kontinuita vývoje, ve smyslu postupného vnímání historických událostí, je představa v jistém smyslu až novodobá. Dřívější civilizace často sled historických událostí spojovaly s délkou lidského života nebo s délkou vlády jednotlivých panovníků. Díváme-li se na historii tímto úhlem pohledu, je pak na místě se domnívat, že povědomí o širších historických souvislostech bylo pravděpodobně velmi malé.

Jinak je tomu však u víry, dědictví náboženských rituálů a předávání informací zasvěceným. Jistou váhu mají i pověsti, báje a mýty, které ve své době byly předávány v ústní i písemné podobě. Přesto mají nezanedbatelný význam, především pro svůj historický a lidský základ.

Vztah k hmotnému odkazu minulosti je třeba vidět především v respektování díla předchozích generací. V historii ovšem, jen pokud se jednalo o shodu s potřebami tehdejší společnosti. Zpravidla, co se dalo využít, tak se ponechalo, a co se nehodilo, tak se bez jakýchkoliv zábran odstranilo. Přičemž pojem „vyžití“ nemusel mít nutně jen skutečné materiální charakter. Jistým mechanismem zkázy a následné obnovy byly v historii tradičně válečné události, závažné přírodní katastrofy i neuvážené činnosti lidí. Přirozené ztráty, způsobené vlivem stáří, špatné údržby a nevhodného nebo nekvalitního materiálu, který byl na stavbu použit, šly ruku v ruce s každou novou dobou a s  potřebami stavebníků. Historie nám přinesla řadu svědectví o dostavbách, ale i přestavbách, již dříve dokončených staveb. Účel stavby se nám dnes v historické architektuře a zvláště světské, zdá prvořadý. Známé jsou časté pokusy egyptských faraónů, nejen pokračovat ve výstavbě svého předchůdce, ale si i přisvojit jeho zásluhy.  O časově dlouhých etapách výstavby středověkých hradů nebo gotických katedrál není třeba se podrobně zmiňovat. Také z novověku máme některé příklady nových zásahů do dřívějších staveb. Slavná je Brunelleschiho dostavba renesanční kupole  kostela Santa Maria del Fiore ve Florencii a složitá cesta, která vedla k současné podobě chrámu Sv. Petra v Římě. Následně bychom mohli vzpomenout pařížský Louvre a nebo nekonečný proces dostavby kostela Sagrada Familia v Barceloně, který procházel celým 20. stoletím a Gaudiho odkaz není dostavěn do dnes.

Vědomí historie a vztah k antickému světu se výrazně prohloubil v období klasicismu. Ideály racionálního přístupu ke světu, záliba v romanticky vnímané historii a hledání určitého protikladu k dynamice italského baroka umožnily cestu k architektuře, kde základem bylo hledání antické krásy, dokonalosti jednotlivostí a celku. Kult starého řeckého umění byl vnímán jako ideál čisté krásy. Ústřední postavou druhé poloviny 18. století byl jednoznačně Johann Joachim Winckelmann /1717 – 1768/. Filosof, literát, historik, ale také sběratel a milovník antického umění. Pravděpodobně to byl Winckelmannův podnět, který ve druhé polovině 18. století obrátil zájem veřejnosti k antickému Řecku.

Doména latinské orientace na poznání historie byla přerušena. Studium řečtiny umožnilo hlubší poznání pramenných podkladů. Kultura antického Řecka se stala postupně v mnoha kruzích absolutním hodnotovým kriteriem. U Winckelmanna se stala středem zájmu o umění. Problém je v jeho vnímání krásna jako neměnného dogmatu, které vychází z Platonovy představy popsané v Symposionu a respektování, řekněme pohledu historického, kdy mluvíme o evolučním vývoji, o vývojových etapách, o prostoru a čase. „…od lásky k jednomu krásnému tělu, přes zobecnění jednotlivých krás, k poznání vyšší krásy duševní, až po krásno ideální, filosofické…to krásno, které jest především věčné a ani nevzniká ani nezaniká…krásno celé, nezávislé na čase, … něco pro všechen čas samostatného a jedinečného…“. / Platon, Symposion, Praha 1915, str. 74, překlad Fr. Novotný/. Přes zcela zřejmou osobní sebestřednost je Winckelmann autorem myšlenky tzv. obecného principu dějin, který si představoval jako zrod, zrání, rozkvět a úpadek. Také se vzpomíná jeho přínos v jeho definici vývoje klasického řeckého umění, kde mluví o čtyřech vývojových stylech. Pro nás je zvláště zajímavý poslední styl, tzv. napodobitelů a eklektiků, kde mluví na jedné straně o antiumění, což pro něj byl manýrismus a barok, a na druhé straně nabádá k napodobování umění antického Řecka. /J. J. Winckelmann, Dějiny umění starověku, Odeon 1986, str.37/.

Určitý vztah ke kráse umění, k nevšedním věcem, ale také k odkazu historie je možné sledovat u šířící se záliby ve sběratelství. Od pozdní renesance, až po nástup romantismu v 19. století. V Čechách to byla např. známá sběratelská vášeň Rudolfa II., ale i četné soukromé sbírky pozdější doby. Z pochopitelných důvodů se především u bohatých vrstev setkáme se zájmem o sbírání nejrůznějších věcí. Od kuriozit pro pobavení společnosti, přes zájem o přírodu a přírodní zvláštnosti až k orientu a exotice. Dobrodružné výlety za africkou zvěří nebo do neprobádaných končin střední a jižní Ameriky se prolínaly s exotikou zámořských plaveb a nebývalými zážitky, které mohl cestovatel prožít. Dobový romantismus odstartoval zájem o historii, ukázal na dědictví předchozích civilizací a především toto hmotné dědictví konfrontoval s tehdejší současností. Uvědomění si hodnot věcí, které vznikaly v minulosti, bylo novou zkušeností. Umožnilo také daleko více pochopit tehdejší život. Jak silně musela působit zpráva o nálezu Pompejí, jak vzrušivě přijímali lidé tehdejší  Evropy zprávy o bájných pokladech Mykénské civilizace nebo přijímali výpověď o pokladech Tutanchamonovy hrobky. Vztah k historii a vnímání evropské kontinuity vývoje nemá v širších souvislostech tehdejšího světa obdoby. Je pochopitelné, že hledání inspirace ve vlastní historii bylo Evropě blízké. Je dokonce přirozené, že v polovině 19. století, kdy se vývoj architektury jako by zastavil na své cestě v nejistotě hledání jak dál, se následně většina architektů obrátila k historii jako hlavní inspiraci pro svoji tvorbu. Historismus 19. století nám připomněl nejen velikost historického odkazu, ale současně definoval i zodpovědnost, kterou na sebe vezme každý, kdo se s historickou památkou setká. Definovaly se první názory na ochranu historické památky a rodily se první metody práce s památkami. Tak vznikal později kritizovaný historický purismus, tedy metoda, která se snažila vybranou památku uvést do domnělého původního stavu i za cenu odstranění někdy hodnotných pozdějších úprav. Přesto musíme dnes chápat všechny tehdejší snahy jako pozitivní, první uvědomělé zásahy do památky jako takové.

Jinak tomu však bylo na počátku 20. století. Opojení novou dobou znamenalo odmítnutí všeho, co zavánělo dekorem 19. století. Celé 19. století bylo podezřelé. Tamtamy moderní doby přehlušily vnímání historie, a jak říkal A. Loos ve své stati Ornament a zločin:“…člověk s moderními nervy již nepotřebuje ornamentu“. Experimenty hledání, rozchod s historií a zvýšený zájem o nové, neprobádané cesty, posunuly uměleckou tvorbu k moderní architektuře, která ve svém důsledku nebrala ohled na nic co stálo kolem a vůbec ne na historickou architekturu. Jistě i dnes nás překvapí, že i tak známý architekt, jako byl Jan Kotěra, neváhal v případě zámku v Radboři z původní barokní stavby ponechat jen základní hmotu a vše ostatní upravil v duchu tehdejší představy o moderní architektuře. Nový zvýšený zájem o historii je patrný až po druhé světové válce. Možná vlivem obrazu devastované Evropy, možná vlivem konfrontace stávajícího stavu s potřebami nové doby, se opět mluvilo o významu kulturního hmotného dědictví, tedy i architektury. Přístupy byly různé. Poválečná obnova vybombardovaného Le Havru byla vedena architektem A. Perretem jako nová výstavba, která sledovala trendy tehdejší moderní architektury, což v tomto případě bylo pojetí historizující. Zničené historické centrum Varšavy bylo naopak obnoveno s důsledným respektováním původního stavu.

 V polovině 20. století se setkáme s  iniciativami, kdy si  někteří architekti, ale i odborná veřejnost začínají všímat moderní architektury, kterou postupně vnímají jako památku. Zájem o moderní architekturu meziválečného období byl spojován s uvědoměním si její potenciální hodnoty v budoucnosti. Le Corbusier inicioval v roce 1942   založení skupiny ASCORAL /Assambleé de Constructeurs pour une Rénovation Architecturale/, jejímž cílem mělo být hledání cest, které by vedly k ochraně moderní architektury. V dnešní době nám připadá jako samozřejmé, že např. vila Tugendhat v Brně je památkou moderní architektury a je v naší mysli zcela vyloučena jakákoliv přestavba nebo přístavba, která by se dotkla původní koncepce. U vybraných prvořadých památek je rozhodování jednoznačné a jasné. Jinak je tomu však u mnoha dalších, kde potřeby současnosti se někdy jen těžce spojují s respektováním historického odkazu.

Obr. 8‑1 Rytina pěti hrdinů z tažení proti Thébám. /Karneol ze Stoschovy sbírky/.

8.1 POUŽITÁ LITERATURA

• J.Winckelmann: Geschichte der Kunst, 1. Vydání z roku 1764, Dresden

---

O autorovi

Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

Historical events are perceived as a chronological order of circumstances. Many people realize the present state in the same way as they are supposed to face the near future. It was not usual in history. Time conception and feeling of the existence in timely limited life was considered differently. The observation of nature rhythms, human life cycles and realisation of own existence and evolution in its implications influenced the life style. In architecture it means that the historical recognition and respect to works of ancestors in the context of the present life can be considered as life continuity in history.

Jan Hrubý

Klíčová slova: historie architektury, řecká architektura, filosofie, mytologie, umění, věda

Key Words: History of architecture, Greek architecture, philosophy, mythology, art, science

3.1 HISTORIE

Velikost lidského ducha k nám současníkům promlouvá z dochovaného dědictví, jehož je také architektura nedílnou součástí. Listujeme v barevných encyklopediích a máme před sebou tajuplné stavby pravěku, pozoruhodná zastavení ve starověku a přes duchovní středověk nás vítají smělé stavby novověku. Jak poetické je dnešní zastavení nad úžasem z pokroku ve století devatenáctém, jak vzrušivě na nás působí počátek dvacátého století, se všemi experimenty a nekonformním hledáním nových výrazových prostředků ve všech tvůrčích aktivitách své doby. Civilizační závrať z vlastní dokonalosti si však začala na konci dvacátého století vybírat i svoji daň. V podobě ohrožení životního prostředí, ztráty obecné identity jedince a celospolečenské frustrace, často se vybíjející nepřiměřeným násilím a sílícím terorismem. Kde jsou romantické chvíle, trávené ve stínu antické zříceniny, kam zmizel vnitřní neklid, provázený vzrušením z objevů, které se rodily v přítmí studovny nebo tajuplné dílny vynálezce? Doba spěchá kupředu rychleji než jsme ochotni si připustit a čas je jako divoký proud horské bystřiny, který bere mnohé s sebou a nedá se vrátit. Přesto je nutné nezapomnět na odkaz předků, nezapřít své rodiče, nezpřetrhat své kořeny, které jsou jedinou jistotou pro další vývoj lidstva, a to nejen v dimenzích pozemských, ale právem můžeme směle pohlížet i do jiných světů, vesmírů, které na lidské poznání čekají.

Starověké civilizace dnes vystupují ze stínů zapomenuté minulosti často díky zprávám, které široké laické veřejnosti přinášejí senzacemilovná média a tak, jak nečekaně proběhnou tiskem nebo televizí, tak i rychle mizí. Nic, kromě momentálního vzruchu, nepřinášejí. Chybí souvislosti a často je setřen i význam zmiňované události. Přesto však upozorní veřejnost na události, které se odehrály v celosvětovém měřítku. Někdy současná media zmíní i tu skutečnost, že dávná historie není mrtvá, že naopak je stále živoucí a každý den je obohacením dosavadního poznání o nové skutečnosti. Kultury starověké Indie, Číny, Japonska, Mexika, ale i tajemství Afriky, se dnes v mnohem větší míře dostávají do podvědomí široké veřejnosti. Svým kouzlem vzdálených věků si nachází své příznivce stále častěji. Tradiční, a pro kulturu evropskou důležité, jsou však starověké civilizace Mezopotámie, Egypta, Středomoří a v neposlední řadě civilizace antického Řecka a Říma.

Všechny civilizace, které po sobě zanechaly textové zprávy jsou z dnešního pohledu považovány za tzv. vyspělé. Jestliže umíme tyto texty rozluštit, pak je to bezesporu významný přínos ve smyslu poznání. Nutno však podotknout, že ne všechny texty jsou nám srozumitelné. Některé typy hieroglyfického a lineární písmo typu A minojské kultury není dodnes rozluštěno. U některých písem, zvláště ze starověkého Egypta, není možné se sjednotit na jednoznačném výkladu. To podporuje myšlenku, že na pozadí textů se mohou skrývat ještě další roviny sdělení, které byly možná určeny pro zasvěcené, tedy snad pro část kněží, kteří takové texty číst uměli.

Zůstaneme-li v teritoriu starověkého Řecka, je nutné tento prostor vnímat jako společenství samostatných městských států. Právě autonomie městských států a to, co po celá staletí nazýváme demokracii, bylo podstatné pro formování dalšího vývoje. Položme si však ještě otázku, co bylo společné? Bylo to umění, olympijské hry nebo náboženství? Obraz božské rodiny, svět bohů a mytologií? Bude jednotícím prvkem všeobecně přijímaný příběh o Diovi, který v podobě býka unáší na svém hřbetě Európé, dceru fénického krále, aby mu následně na Krétě porodila syna Minoa?  Nebo je oním společným dramatický pohled do lidských osudů ve strhujícím příběhu krále Oidipa. Když se podíváme na architekturu, není možné si nepovšimnout  mýtu řeckého řádu. Pohybujeme-li se ve svých niterných úvahách v  kategoriích, které nám přibližují odkaz antické architektury, stále častěji se dotýkáme pojmů jako jsou architektonický řád a harmonie v architektuře.

3.2 ŘÁD A MÝTUS

Řád nám může určit jistá pravidla, může dokonce nadiktovat zásady architektonické tvorby, ale nemůže znásilnit svébytnou individualitu člověka, tvůrce. Právě překročení oné pomyslné hranice vypovídá o velikosti a nadání, rozšiřuje hranice přízemní průměrnosti. Tím ovšem není možné myslet chaos, diletantství a neznalost, které jsou někdy mylně pokládané za tvůrčí osobitou individualitu. Zdá se, jako by to byl právě řád a cesta k harmonii, které vše v tehdejších společnostech spojovaly. Máme však v historii mnoho příkladů, které naznačují ještě jiné pohledy, jako je třeba  upřednostnění citu, intuice, neuchopitelné niterné síly, která možná nemá nic společného s rozumem a racionálním vnímáním, alespoň tak, jak si představujeme v dnešní době. Svět nepodložených historických událostí vytváří prostor pro mnohé spekulace, pro fantazii a vede nás do světa snů.

Dnešní interpretace řecké písemné historie je velmi nepřesná a často zkreslená. Snad přijatelné je jakési doporučení M.H. Jamesona, který říká:“… abychom dali řecké mytologii co její jest, je třeba, abychom ji viděli v těch podobách, v nichž byla známa Řekům a v nichž ji používali, to znamená v jejich básních, hrách a uměleckých dílech…“ / S.N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977, str. 182 /. Následně také: „Ti, kdož se v moderní době zabývají studiem mytologie, se nijak neshodují ve svých názorech na podstatu, rozsah a význam starověkých mýtů. Někteří se na ně dívají jako na triviální, pověrečné pohádky malého intelektuálního a duchovního přínosu – dětinské výtvory nedisciplinované představivosti a rozmarné fantazie. Diametrálně odlišný názor mají badatelé, kteří věří, že mýty starověku představují jeden z nejhlubších výkonů lidského ducha, inspirovanou tvorbu nadaných a nezkažených mýtotvorných myslí, nenakažených současným vědeckým přístupem a analytickou mentalitou, a tudíž otevřených a schopných vnímat hluboké kosmické vnitřní nazírání, jež je skryto modernímu myslícímu člověku s jeho zábrannými definicemi a mrtvou logikou bez duše.“ / S.N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977, str. 7 /.

V úvahách o řecké mytologii, ačkoliv bychom si  přáli více, jsme v současné době odkázáni více méně jen na Homérovu IIiás a Odysseu. / časově asi pol. 8. století př.n.l. /. Někdy se hovoří o základech evropské literatury, ale pro nás je stěžejní otázkou, zda je na Homérových příbězích něco pravdy? Můžeme tuto, tzv. „bibli“ archeologů 19. století /použito nového znění anglického překladu lorda A. Tennysona/ spojit s potvrzením rozhodujícího zdroje poznání při Schliemannově objevu starověké Troje? Pokud to, co Schliemann  vykopal, skutečně Troja je, pak tedy snad ano. Skutečnost by byla jasným důkazem a neotřesitelnou výpovědí historie, kterou Homér předal následným generacím.

Technické možnosti současné civilizace vedou k novým objevům, nabízejí neuvěřitelné množství informací, vtahují nás do dějů, které se současně odehrávají v globálně vnímané skutečnosti na celém světě, přičemž v mnoha případech už člověk jako jedinec není schopen uvedené skutečnosti vnímat. Paradoxně pak přijímá pouze určitý šum banálního povrchu informačního toku, místo aby pronikal do hloubky věcí. Podobně je tomu i v oblastech, které se zabývají architekturou a historií. Propojení vědeckých postupů, s využitím možností současné techniky, sice vede k soustavnému procesu upřesňování dříve již získaných poznatků, ale v některých případech i ke zpochybňování historie ve smyslu revize předchozích závěrů. Tajuplnost megalitických staveb je vděčným tématem pro hledání odpovědí na otázky, co to bylo za stavby, k čemu sloužily, byly to stavby lidí  a pod. Také rozporuplné závěry o Egyptu, nálezy předmětů, textů a staveb, o jejichž smyslu, funkci a poslání máme mnohé pochybnosti, rozhodně nepřispívají k stabilizaci jednoznačného pohledu na historii. Nové a řekněme nečekané nálezy vedou dnes např. k hledání historie předkolumbovské Ameriky a nebo zdůrazňují pochyby o dřívějším jednoznačném výkladu středoevropské historie.

Obr. 01 Homér, olejomalba francouzského malíře Leloira (fotografie převzata z titulu: P.Lévèque, Zrození Řecka, Slovart, autorsky upraveno)[1]

Obr. 02 textová keramická deska /Pylos, mykénská palácová kultura, lineární písmo B/, Národní muzeum Athény (foto autor)[2]

3.3 POUŽITÁ LITERATURA A POZNÁMKY

• N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977 Str.7 a, str. 182

[1] Romantická představa antického venkova s Homérem, který v kruhu posluchačů hraje na kitharu a recituje verše. Celková atmosféra zachyceného prostředí, oblečení a strnulá mystika soustředění se na Homérův příběh, v pozadí s  dórským chrámem, který je pečlivě propracován do všech detailů. To byla silná inspirace pro mnohá malířská  témata 19. století. Poměrně přesná představa o antické architektuře, její studium a znalost detailů se promítla i do realistických výpovědí malířů a je pro nás vhodným doplněním současných představ o stavitelství  antiky.

[2] Všechny civilizace, které po sobě zanechaly textové zprávy jsou z dnešního pohledu považovány za tzv. vyspělé. Umíme-li tyto texty rozluštit, pak je to bezesporu významný přínos ve smyslu poznání. Početné nálezy mykénských textů lineárního typu písma B byly po rozluštění určitým zklamáním. Všechny obsahovaly jen hospodářské záznamy. Nejsou to tedy žádné náboženské ani mytologické texty. Nutno však podotknout, že ne všechny texty jsou nám srozumitelné. Hieroglyfické a lineární písmo typu A minojské kultury není dodnes rozluštěno. U některých, zvláště ze starověkého Egypta, není možné se sjednotit na jednoznačném výkladu. To podporuje myšlenku, že na pozadí textů se skrývají ještě další roviny sdělení, které byly možná určeny pro zasvěcené, kteří takové texty uměli číst.

O autorovi

Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

The thesis of the conferment work reacts to the historical connection of the ancient Greek in the history of architecture. The division of the individual chapters corresponds to own conferment work and follows the author´s interest of the inspirational ancient Greek sources. In subsequent parts he pursues the order and harmony, science and art as essentials factors which participated on ancient inspiration of the architecture understanding. The historical awareness and the antiquity influence which run through the European history of architecture many times demonstrated not only in the historical image of the architecture but in one´s manner also over the twentieth century. The present perspective resumes the ancient Greek reference to the background of the contemporary architecture possibilities. The history perception and application of the inspirational sources indicates the possible output base of the incoming architects.