Jan Hrubý
Klíčová slova: architektura, historie, Vitruvius, Schinkel
Key Words: architecture, history, Vitruvius, Schinkel
12.1 ANTICKÉ ŘECKO
V dnešní době je velmi obtížné pohlédnout do vzdálené historie. Podívat se na dávné události bez zaujatosti současných zkušeností, bez vlivů předešlých názorů. Od dob antiky již uplynulo mnoho let a následně se v životě mnoha generací odehrálo až příliš událostí.
Řecko je dnes svéráznou zemí s mnoha přírodními krásami, ne příliš průmyslovou, zato velice atraktivní z hlediska turismu. Hlavní pozornost přitahuje svět antiky a zbytky antických památek jsou trvale v centru pozornosti. Řecko ve většině z nás vyvolá představu průzračného moře, které láká k osvěžení v letním slunci, ale i památek s tajemnou příchutí dávných věků. Historie Řecka byla však velmi spletitá a od antiky prošla mnohými obdobími, která znamenala osudové zvraty historických souvislostí. Tradiční svět Řeků se prolnul nejen s kulturou okolních národů ve Středomoří, osudově poznal důsledky římské nadvlády, ale byl také zasažen výrazným a zásadně odlišný nástupem křesťanství. Nové náboženství znamenalo změny, které se od základů dotkly tehdejšího světa. Vliv byzantské říše zanechal dodnes čitelné stopy. Nebyl to sice dřívější lesk antiky, ale přesto celou oblast vedl k prosperitě. Následný pád Byzance znamenal příchod islámu. Křesťanská víra byla na dlouhá léta zatlačena do pozadí. Pronásledovaná pravoslavná církev přežívala v několika odlehlých lokalitách, stranou od tehdejšího života. O přežití a udržení existence víry bojovaly uzavřené komunity na Athosu a Meteoře. Dnes se často klade otázka, do jaké míry se jednalo o vzájemnou toleranci, prospěšné obchodní styky nebo podřízenost a loajalitu k tureckému vedení. Turecká nadvláda trvala až do 19. století a byla provázena ve svém závěru bouřlivou vlnou odporu a národnostního uvědomění. V době chaosu a celkové nejistoty dalšího vývoje byl určitým východiskem pohled na historii země. Tehdy vlna evropského romantismu a prvních probouzejících se zájmů o historické památky umožnily v novém kontextu skutečný objev antického Řecka. Jen výčet některých knižních titulů přibližuje závažnost zájmu o antický svět. Postupně vycházely v Evropě Zříceniny Palmyry a Baalbeku / R. Wood, 1753 a 1757/, Athénské památky /J. Stuart a N. Revett, 1762/, Iónské památky / J. Stuart a R. Chandler, 1769/, docházelo k zásadním objevům antických památek. Mykény /1874/, Tírynth /1884/ a další. Ne vždy byl objevován svět antiky zcela nezištně. V roce 1800 „zaútočil“ na Athénskou Akropoli anglický konzul lord Elgin. S povolením tehdejšího sultána osmanské říše a třemi sty dělníků postupně odvezl z Řecka množství antických památek. Mimo jiné 56 metop z vlysu Parthenónu, karyatidu, sloup a 15 metop z Erechtheonu, části chrámu Niké Apteros a další. Už ve své době se objevovaly hlasy kritiky. „Zrovna včera jsem úplně sám strávil tři hodiny v Elginově muzeu. Takhle ještě nikdo neloupil! Člověk by věřil, že tu vidí celé Athény. Nemáš ani ponětí, jaký je to poklad.“ napsal v roce 1814 Wilhelm von Humboldt své ženě.[1]
12.2 POZNÁNÍ ANTICKÉHO ŘECKA
Zájem o poznání antiky neskončil ani dnes. Za pomoci současné techniky se daří zpřesňovat dřívější poznatky, objevují se nové skutečnosti a v mnoha ohledech se na antický svět díváme z mnohem širších úhlů pohledů, než tomu kdy bylo.
Svět antiky je pro člověka vstupujícího do 21. století již poněkud vzdálený. Jsme na počátku důsledků komunikační exploze, kterou lidstvo přestává kontrolovat především z hlediska svého životního prostředí a přirozených přírodních zdrojů. Jsme ovšem již cestovatelé do vesmíru a po Zemi více než sto let jezdíme automobilem. Přesto je antika obdobím, které neustále provokuje mysl a klade někdy až přemíru otázek, na které je těžké odpovědět. Hledáme-li smysl života, smysl bytí jako životní podstaty, pak právě ve světě antiky se setkáme s některými postoji k životu, které na jedné straně jsou nám překvapivě blízké, na druhé straně je nemůžeme vůbec akceptovat. V těchto souvislostech je zcela logické si položit otázku: „Je odkaz antického světa Řeků aktuální ještě dnes?“ Proč vůbec hledat v tak vzdálené minulosti? Proč hledat odpovědi pro současné dění v historické etapě, která byla ve své podstatě tak odlišná? Jistě nelze opomenout skutečnost, že to byla společnost založená na otrokářském zřízení. Otroky vytvořená ekonomická základna umožnila rozvoj společenství svobodných Řeků, kteří již nemuseli řešit základní otázky prostého přežití, ale mohli uvolnit svou představivost, svůj talent, svůj neomylný cit pro harmonii životního prožitku. Kalokegathiá, tedy souznění ducha a těla v jednotě bytí, není jen prázdnou představou, ale skutečným rysem tehdejšího řeckého životního stylu. Ke všemu nutno připojit silný vliv náboženského kultu. Znamení, přírodní úkazy, věštby, odevzdání se do rukou „osudu“, to vše provázelo nejen běžný život Řeků, ale ovlivňovalo i osudová rozhodnutí vladařů. Víra v osud, v řízenost života a mytologické provázání následných filozofických základů posilovalo zpětné jistoty ve vlastní velikost. Uvolňovalo vnitřní sílu člověka, který v každodenní konfrontaci s okolím i se sebou samým procházel životem. Zastával přitom role bezútěšných mrzáků i heroických hrdinů.
Je dnes podmanivé, v třpytivých vlnách moře, přehlížet vzdálený horizont, který jako by symbolizoval dimenzi času. Je také stejně vzrušující pohlížet na zamžené obrysy pohoří Olympu a cítit rozměr vertikály, která uvolňuje fantazii ducha a nechává vstoupit do dnešní mysli souvislosti mytologického počátku civilizace, které ovlivnily svým významem celé generace následných staletí.
Položme si však otázku: Bylo tomu skutečně tak? Jsou dějinné události, kterým jsme přivykli na základě dějepisných učebnic, tou skutečnou pravdou, o které již není možné pochybovat? Dnes hledíme k antice jako k počátku civilizace, kterou považujeme za naši dnešní. Hledáme paralely s dneškem a odpovědi na sporné jevy současnosti hledáme v jistotách minulosti. Ale připusťme, že antický svět nemusí být dnešním počátkem, ale že by mohl být koncem civilizace, která neměla nic společného s nástupem civilizace dnešní. Pod tímto zorným úhlem pohledu se pochopitelně vše jeví jinak. Potom kořeny dneška jen stěží můžeme hledat ve světě antiky. Vzdálenou krásu monumentálního Egypta bychom pravděpodobně také vnímali jinak a zcela jistě bychom změnili i současný pohled na příchod křesťanství. Nechci polemizovat s názory, ale jen upozornit i na zcela opačný pohled, který není tak nemožný, jak by se na první pohled zdálo.
Rozměry lidského ducha jsou nekonečné. Tak nekonečné, jak jen si nekonečno dovedeme představit. Dimenze tvůrčí tohoto lidského ducha jsou umocněním předešlého. Hledejme však onu „královnu“ tvůrčích horizontů a lidských možností! Nutně dojdeme k závěru, že to není možné. Jestliže přijmeme již dříve zmiňovanou myšlenku, kterou formuloval francouzský historik umění René Huyghe ve svých Dějinách lidstva, že po naplnění potřeb, které zajišťují život, přichází potřeba tvorby umění, pak snad je možné říci, že „umění“ může být onou královnou velikosti tvůrčího ducha člověka. Možná je oprávněná námitka, a co zkoumání přírody, co technické vědy atd.? Jistě, to vše jsou významné oblasti, ale umění v sobě spojuje něco z lidského ducha, něco co je právě tak těžce definovatelné, co cítíme jako sílu, která nás oslovuje a v umění buď tato síla je a nebo tam není. Přitom je zcela jasné, že právě v umění se koncentruje odraz doby a právě umění bylo po staletí tím zrcadlem, do kterého dnes pohlížíme, když hledáme historické souvislosti.
Z tradičních součástí umění zřejmě v popředí antického světa stojí architektura.Vnímáme-li architekturu jako stavební umění, pak právě otázky konstrukce, materiálu, tvaru, detailu, proporcí, funkce atd. tvoří souhrn celé škály pohledů na stavbu, kterou když doplníme o sochařství a malířství, pak vytvoří celek, u kterého právem můžeme mluvit i o kategoriích jako jsou proporce, monumentalita, forma a obsah, harmonie a také řád. A zdá se, že právě harmonie a řád tvoří ty všeobjímající a sjednocující kategorie, které nejen procházejí architekturou antického světa, ale tvoří přímo jeho podstatu v chápání tehdejších lidí. Přírodu, která po tisíciletí tvoří přirozené prostředí pro život, můžeme z lidského pohledu chápat mnohdy jen velice obtížně. Zůstává nám dodnes řada záhad a otázek, na které neumíme odpovědět a jakmile postoupíme v odhalování nepoznaného jen o krůček dál, vytvoří se další a další neznámé cesty poznání. Ona složitost a velmi propletené vztahy se nám právem mohou zdát jako součást velmi neuspořádaného prostoru, který samozřejmě má své zákonitosti, jsme jeho součástí, ale současně mnohdy pro člověka tento prostor představoval a ještě i dnes beze sporu představuje nebezpečí, před kterým hledá ochranu. Pohlížíme-li hodně zpět, až k předdějinným horizontům a připouštíme-li, že Země je součástí Vesmíru, se všemi, lidskými smysly pochopitelnými zákonitostmi vývoje, pak nutně na začátku musíme vzít v úvahu nepřehledný svět, možná svět chaosu na jedné straně a jistotu neomylnosti „řádu božstev“ přijímaných člověkem na straně druhé. Kde a odkud se vzala představa, že předdějinné „nic“ bylo chaosem a božstva přinesla řád? Kdo nebo co bylo těmito božstvy? Proč mají božstva v antice tak často lidskou podobu s lidskými vlastnostmi? Má to být prosté vjemové přiblížení lidem? A co teprve to něco navíc, co božstva od lidí výrazně odlišovalo? Například nesmrtelnost, možnost přeměny, komunikace s jinými světy. A to nejen se „světy“ živých bytostí, ale i se světy zemřelých, s budoucností a Vesmírem. Náboženství jako takové pravděpodobně vytvořilo onu jistotu pevného bodu ve všeobecném chaosu. Cesta architektury, spjaté s řádem, harmonií a vedoucí k monumentalitě, byla zřetelnou cestou k vytvoření obydlí pro božstva. Obydlí, ve svém počátku úzce svázaného s nápadnou podobností obytného domu pro člověka. Předřecký megaron, tedy dům s předsíní a obytným prostorem, nejen ovládnul široké oblasti středomoří, ale stal se přímým základem pozdějšího řeckého antického chrámu vůbec. Přičemž i chrám římského světa ve své formě, která vstřebává vliv etruský, v konečné podobě neopustila půdorysný typ řecký.
Architektura jako taková tedy sehrála velice významnou roli, když postavila protiváhu přírodě. Architektura jako lidský výtvor, do kterého musel člověk vložit všechen um a zkušenosti své doby, vytvořila jistotu, pevnou a hmatatelnou oporu v chaosu. Vytvořila místo soustředěné činnosti, sílu vnitřního chtění a výraz stability. Řád umožnil opakování vyzkoušeného a nabídnul již zažitou a prověřenou jistotu, což vytvořilo ustálený obraz architektonického typu, který ve své zdánlivé neměnnosti onu jistotu podpořil. To, že postupně vznikl ustálený typ řeckého chrámu jako obydlí pro božstvo, naplnilo onu touhu po jistotě v rozměru vnímání lidské existence. Řecká demokracie není anarchií jednotlivců, a zvláště ne u svobodných Řeků. Je to vědomé ztotožnění se s řádem jako výrazem pevného zakotvení v jistotě. Na věci nic nemění skutečnost, že řecká víra byla orientovaná na mnohobožství. Tedy chápání boha jako celé rodiny, která žila s tehdejším člověkem ve všech jeho životních situacích. A půjdeme-li ještě dál, je docela možné, že právě tato představa, doplněná o skutečnost, že i rodina božstev měla typické lidské vlastnosti a byla tedy jako by bližší lidem, přispěla k formování určité volnosti v pojetí existence člověka jako jedince. Řecká demokracie, svoboda jedinečnosti lidské existence, promítnutá do individua jedince byla něčím, co v kontextu starověku rozhodně nebylo samozřejmostí. Výrazně tato demokracie kontrastuje v konfrontaci s jakýmkoli despotickým řádem, nevyjímaje ani přímé důsledky změn, které přineslo později nové náboženství, tedy křesťanství. Víra v jednoho boha, byť trojjediného, pozornost věnovaná tomuto bohu a s tím spojený koncentrovaný pohled do jednoho bodu, středu víry, byl vlastně v příkrém rozporu s volností a svobodou vlastní orientace ve víře jako takové. Dekadentní rozpad antického Říma a posléze rozpad antického světa vůbec, vytvořil atmosféru vnitřního neklidu a všeobecné nejistoty. Při tehdejším vleklém úpadku hospodářství, morálky a opakujících se rychlých změnách ve všech oblastech života, se nelze divit tomu, že se ve velké míře setkáme se všeobecně přijímaným křesťanstvím. Byla to nová víra, která nabízela nový pořádek i nová vykoupení.
Ranný středověk byl následně prodchnut nadějí vkládanou do nové víry, která byla v tak zřetelném kontrastu s drsnou realitou pozemského života. Příslib mimozemského ráje byl nejen vykoupením pro ty, kteří na Zemi trpěli, ale byl také smířením ve smyslu odpuštění pro ty, kteří hřešili.
12.3 ARCHITEKTURA V ANTICKÉM ODKAZU
Architektura, chápaná jako protiváha přírody, jako hmotný vrchol lidské snahy touto protiváhou zabezpečit lidské potřeby v tom nejširším slova smyslu, sehrála bezesporu klíčovou roli v dějinách starověku. Je proto logické, že spojíme-li dnešní roli architektury se současnými potřebami lidstva a podtrhneme-li tímto význam architektury pro současnost i budoucnost, dojdeme k jasným paralelám a dějinné vzdálenosti rázem nehrají žádnou roli. V tom vidím základní smysl návratu k historii.
Athénská Akropole se stala už v průběhu 19. století tak známou a obecně vnímanou významnou památkou antiky, že není divu, když lákala historiky, vědce, dobrodruhy i podvodníky, ale především umělce. V mnohém památníčku i ve skicáři malíře najdeme snahu zachytit monumentalitu a krásu odkazu antického světa. V průběhu 19. století vzniklo několik obrazových rekonstrukcí původního stavu. Byly to snahy přiblížit původní krásu a velkolepost.
V čem je tedy antika aktuální ještě dnes? Je to v pocitech? V setrvačnosti lidského evropského povědomí o antice jako takové? A nebo je to jen určitá podoba romantismu, romantických návratů k něčemu, co je již hodně a hodně vzdálené? Je to jen časový odstup, který upozorňuje současnou civilizaci na dimenze času?
Obr. 12‑1 Rekonstrukce Akropole[2]
V architektuře nás zajímají různé kategorie, které mohou částečně vypovídat o architektuře jako celku. Budeme-li postupně skládat jednotlivé součásti, bude možné si na základě těchto úvah položit řadu otázek o aktuálnosti antického dědictví.
Co je tedy aktuální? Je to materiál, který se používal ve stavbách antiky? Odpovědí je jednoznačné ne. Máme sice v samotném Řecku některé náznaky u historických domů, hlavně na venkově, které se po staletí stavěly z hlíny, kamene a dřeva, ale to není v daném případě žádná antická tradice. Vliv Byzance a následná dlouho trvající turecká nadvláda dokonale setřely antické souvislosti. Snad jen podobnost stále používaných materiálů, spojených s konkrétní lokalitou, může navozovat pocity podobnosti. Skutečnost je však taková, že dnes je dominantním materiálem v Řecku železový beton a všude přítomná realita monolitických železobetonových staveb vůbec není v žádném historickém kontextu.
Tradiční materiál a zdivo z konce 18. století je pravděpodobně současnou realitou nejstarších dochovaných příkladů obytného domu. Jedná se o tzv. balkánský typ, patrový s krytou terasou, která je spojena s obytnou místností. V žádném případě to tedy není atriový typ domu, který by vycházel z antické tradice.
Jak je to s konstrukcí antického Řecka v dnešním pohledu? Obecně lze vyzvednout architrávový, tedy překladový systém, který byl v antickém Řecku plně rozvinut v souladu s materiálem a tvarem. Vyvážené spojení konstrukce, materiálu, tvaru a barvy vstoupilo do historie architektury. Důmyslné řešení konstrukční skladby opracovaných kamenných bloků, spojovaných kovovými hmoždinkami, plně vyhovělo tehdejším architektonickým záměrům. Umožnilo estetické propojení se sochařskou výzdobou a velmi dobře se osvědčilo svou odolností v seismické oblasti Řecka. Z dnešního pohledu nelze tehdejší architrávové konstrukci nic vytknout. Je možné i říci, že byla prostě dokonalá. Některé zásady skladebnosti kamenných bloků, obkladových desek, jejich profilace a vzájemné vztahy byly v historii s úspěchem používány beze změny po celá staletí. Architrávová soustava antického světa se však stále více vytrácela a ustupovala do pozadí. Římané upřednostnili cihelné zdivo a kamenný obklad a následná dlouhá období středověku i novověku se k původním antickým konstrukcím již nikdy nevrátila.
Obr. 12‑2 Dožívající obytné domy venkova, Panteleimonas, Řecko[a]
12.4 DĚDICTVÍ SVĚTA ANTIKY
Dědictví antického světa bylo ve stavitelství známé v mnohých architektonických článcích, které se staly trvalým odkazem. Antické spisy byly známé a v průběhu věků se často opisovaly a citovaly. Výraznější zájem o antické dědictví a pokusy o jeho výklad se však objevily až v období italské renesance. V roce 1542 byla dokonce v Římě založena Academia Vitruviana, což bylo jednoznačným podtržením významu antiky pro tehdejší dobu. „… jako pravý Říman byl Vitruvius především technikem a pak teprve umělcem, výtvarné umění bylo pro Římany jeho doby půvabnou ozdobou, ale jako vše ostatní z Řecka přece jen druhotného významu za oním věcným / zde technickým / římským, kterým se také sám zabýval nejvíce…“[3]
Krátká citace otvírá polemiku, co bylo chápáno „jako vše ostatní z Řecka“? Je to umění, co charakterizuje řecký odkaz a je to technika, která představuje Řím? Řecko cit a Řím rozum? Rozkol, konfrontace inženýra a architekta? Z dnešního pohledu mnohdy nevidíme v některých obdobích onu jednotu techniky a umění, citu a rozumu, které se od prvopočátků spojovaly v jedno.
Vitruviovo dílo bylo známé od starověku. První citace ve starověku nacházíme u Frontia / žil v Římě v letech 40 – 103 n.l./. Od konce 9. století byl Vitruvius běžně opisován a citován a ve středověku byl jeho odkaz chápán jako příručka stavebních technik. Teprve renesance poprvé obrací pozornost k výkladům architektonických řádů a poukazuje na jejich proporční systémy. Vitruvius zde hraje v pohledu na antiku větší úlohu než samotné památky. Vitruviovy řády se staly východiskem pro veškerou architektonickou estetiku renesance. Právem tedy mnozí mluví o stavebně technické encyklopedii, která se stala jistým vzorem pro teorii architektury, stala se inspirací pro celou řadu dalších děl. V polovině 16. století se někdy připomíná pomyslné rozdělení předchozí renesanční jednoty umělce na umělce – architekta a vědce – vynálezce. Odkazu Vitruvia to ale v ničem neubralo. Naopak, vitruviánské teorie měly význam pro architektonickou praxi a uplatnění architektonických řádů až do 18. století. V průběhu několika staletí vznikla řada komentářů k Vitruviovi, včetně tvůrčích příkladů jednotlivých autorů. /Caesariano 1521, Serlio 1540, Vignola 1562, Barbaro 1567, Palladio 1570, Scamozzi 1615, Perrault 1673, Blondel st. 1675, Poleni 1739-41, Galiani 1758, Newton 1771-91/. Zřejmě jediným pokusem čistě architektonicko – stavebního výkladu Vitruviova odkazu je posmrtné vydání nedokončeného komentáře A. Choissyho z roku 1909. Vitruvius ve svých traktátech důsledně vycházel z řeckých ideálů, z podstaty lidského těla, jeho anatomie, pohybu, z lidských možností a specifik. Člověka řecký antický svět chápal jako součást přírody, se kterou splývá a tvoří harmonický celek.
Dnes mluvíme o architektuře jako o umění, o architektuře jako technice. Jednoznačně dnes směřujeme k technicistní společnosti, kde v architektuře dílo lidské ruky, tak tradičně vnímané jako přímý, typicky lidský projev, je definitivně ztraceno. Dokonce i řecká představa o symetrii, modulových poměrech a poměrovém souladu, které vycházely z podstaty člověka, jeho proporcí těla a z prostoru, ve kterém se pohyboval, je dnes jen stěží pochopitelná. Hledáme současný styl architektury v chaosu nedostatečnosti dneška. Cesta zpět není pochopitelně možná, ale je možné nezapomenout na inspiraci.
V roce 1911 vydal P. Klopfer titul: „Von Palladio bis Schinkel“, kde hned v úvodu říká: „…Der erste gibt einen geschichtlichen Umriß über die Baukunst des Klassizismus, wie sie sich aus der Schule des Palladio heraus entwickelte und bis in die Zeit Schinkels je nach Nationalität oder Űberlieferung mehr oder weniger kräftig und nachhaltig herrschte…“.[4] Mluví o škole A. Palladia, nejen o díle nebo autorovi, ale o celém směru, proudu, který v kontinuitě antiky ovlivnil následně celé generace, především těch architektů, kteří směřovali ke klasicismu. Tedy k racionalitě baroka 17. a 18. století a ke klasicismu 19. století. A. Palladio byl skutečným vzorem pro několik generací architektů. Ve svém odkazu ukázal na možné cesty vývoje a zanechal pro následné generace příklady ve své tvorbě.
Významné postavení měla v počátku 19. století berlínská Akademie. Nové ideály klasicistního racionalismu znamenaly rozchod s tradičními formami baroka. Krása přírody, svěží čistota a jednoduchost, přehlednost a kouzlo romantiky antického světa se dostávaly do popředí zájmu nové nastupující generace. Friedrich a David Gilly, Karl Friedrich Schinkel a Leo von Klenze. To byla stěžejní jména německého klasicismu 19. století.
Před rokem 1840 pracoval Schinkel na dvou podobných projektech, které byly silně inspirované představami antického světa. Pro ruskou císařovnu Alexandru navrhl letní sídlo u břehů Černého moře v krymské Oriandě. Císařský palác byl v projektu situován na skále, která připomíná Athénskou Akropoli. Jednotlivé části paláce byly inspirované Propylejemi, Erechteionem a Parthenónem a znamenaly zcela otevřené přiznání vztahu k antickým ideálům.
Obr. 12‑3 A. Palladio, Loggia Lanzi, Vicenzapublika[b]
Obr. 12‑4 K. F. Schinkel, Romantická krajina[c], [5]
Obr. 12‑5 K. F. Schinkel, královský palác, půdorys, Athény[d]
Překvapivě dnes působí druhý příklad, který počítal s královským palácem pro řeckého krále Otty I., který Schinkel umístil přímo v areálu Athénské Akropole. Projektovaná zástavba východní části areálu vytvořila sice působivý rámec antickým památkám, v té době romanticky pojímaným ruinám Parthenónu, Erechteionu a Propylejím, kde se rytmicky střídaly sloupové kolonády se sloupovými portiky, ale z dnešního pohledu to byl přece jenom velmi necitelný zásah do památky, které přiřazujeme prvořadý význam.
Období historismu, které bylo orientováno hlavně na inspirační zdroje italské renesance, nalezlo v evropských zemích možnosti naplnění tvůrčích ambicí mnoha architektů, kteří byli přímo ovlivněni italskými vzory. Stranou nezůstaly ani motivy renesance německé a české. Především bohatě zdobené renesanční štíty a sgrafito, od geometrického napodobování rustiky kamenné skladby až po figurální motivy. Vrcholné příklady evropské neorenesance jsou známé.
V tehdejším Řecku se formují neorenesanční ideály v souvislostech nově objevované antiky. Mimořádné příklady najdeme v samotných Athénách, které na konci 19. století tvořily už významné centrum nově se rodícího Řecka. Po dlouhých letech turecké nadvlády to byl závan svobody a národnostního uvědomění. Vzory italské renesance, zvláště humanismus a určitá romantická představa o krásné a svobodné renesanci dorazily až do Athén. Severně od historického centra se rychle plánují široké třídy se stromořadím a četnými parky v evropském stylu. Úzké kontakty s Německem, kdy tehdejší řecký král Otto I. byl bratrem bavorského korunního prince Maxmiliána, ale i s Vídní, způsobily, že do Athén přišla řada cizích architektů, kteří se podíleli na plánech výstavby. Zvláště vynikli bratři Christian a Theofil Hansenovi a dále Ernst Ziller. Jejich výrazný vliv je patrný na mnohých stavbách athénského klasicismu ve druhé polovině 19. století. Evropské tendence směřovaly k italským renesančním ideálům, tak výrazným u Hansenových staveb ve Vídni a v Brně. Ale v kolébce antiky dal přednost motivům antickým. Překrásnou kolekci staveb dnes najdeme na spojnici hlavních athénských tříd, ulic 28. října a Venizelou. Soubor začíná budovou Národního archeologického muzea. Poprve bylo otevřeno veřejnosti v roce 1891 a stalo se legendou. Následné rozšíření z roku 1939 jen potvrdilo význam této národní instituce. Monumentální průčelí nezapře inspiraci antickými stavbami. V detailech postupně odkrýváme motivy ze severní předsíně Erechteionu, najdeme tu i části z Propylejí athénské Akropole a v jednotlivých detailech k nám promlouvají architektonické články dalších antických památek. Dříve klidný bulvár předměstí Athén, třída Venizelou, je dnes dopravní tepnou, na které provoz neustává. Najdeme tu z 19. století hodnotnou skupinu budov, které mají společné znaky. Národní knihovna je kompozicí s dominantním středem, který byl koncipován jako chrámové průčelí se šesti sloupy dórského řádu. Pravděpodobně se nabízí inspirace Theseionem, v té době dochovaným chrámem na athénském antickém náměstí, tedy tzv. agoře. Autor Národní knihovny Theofil Hansen se v roce 1887 nechal přímo inspirovat místem a duchem antiky, která jej provázela. Vedle stojící budova Univerzity vznikla v roce 1864. Autorem byl Christian Hansen a podobně jako jeho bratr i on se nechal inspirovat mnoha antickými motivy. Iónské sloupy nesou v průčelí antický štít s vlysem, který ve svém námětu oslavuje umění a vědu. Soubor ukončuje budova Akademie, dílo Theofila Hansena z let 1859 až 1887. Skvělé průčelí šesti iónských sloupů chrámového uspořádání je doplněno bočními křídly s napříč postavenými nárožními pavilony, které svými sloupovými průčelími odrážejí sochařské akcenty plastik Sókrata a Platóna. Samotné průčelí je rámováno dvěma solitéry iónských sloupů s plastikami Athény a Apollóna. Smysl pro celek, detail, krása harmonických proporcí, které vnímáme očima současnosti je umocněna barevným prožitkem, kde se pojí barva a tvar do jednoho strhujícího celku. Neméně přitažlivý je také interiér, zvláště s mimořádným prostorem auly a s freskami z mytologických bájí o Prométheovi.
K vybraným příkladům je nutné připojit dům, který v roce 1878 slavnostně otevřel slavný archeolog a objevitel antického světa Heinrich Schliemann. Ve své době to bylo honosné sídlo v klidném předměstí Athén. Autorem projektu byl Ernst Ziller, který palác navrhnul v novorenesančním stylu. Patrová renesanční arkáda, která je otevřená jako lodžie do ulice však při bližším pohledu nezapře antické motivy. Interiéry odpovídají dobové představě s výrazným propojením renesance a antiky. Detaily připomínají nejen velkolepost antických řádů, ale i ve své době již známé nástěnné malby z odkrytých domů v Pompejích.
Budovy Parlamentu, Národního muzea, Univerzity doplňuje v Aténách celá řada dalších domů ze druhé poloviny 19. století, které nesou jasné znaky antiky. Dvacáté století, kromě několika zjednodušených příkladů z období meziválečného tradicionalismu, jako např. dostavba Národního muzea z roku 1939, však nemělo k přímé vazbě na antiku již žádný vztah. Snad výjimku tvoří pokus o znovuzrození aténského stadionu, který byl pod Akropolí nově postaven v původní antické půdorysné stopě, stejně tak jako Attalova stoa, nově postavená na aténské Agoře. Oba příklady jsou ale spíše dozněním 19. století. Stadion byl otevřen v roce 1905 a Attalova stoa v roce 1903. Dále se objevují přeneseně motivy sloupových antikizujících portiků, náznaky architrávových systémů, dokonce některé obchody s antickými kopiemi používají antické motivy v architektonickém ztvárnění, podobně jako některé řecké diskotéky těží z atraktivnosti antických tvarů. Přímořské městečko Nauplion je dnes klidným místem s turisty, kteří směřují ke středověké pevnosti Palamidi. V 19. století však sehrálo důležitou roli, kdy bylo po určitou dobu hlavním městem rodícího se samostatného Řecka. Část náměstí ovládá průčelí banky, které je inspirováno architektonickými články minojské kultury. Vše je zřejmě spíše touha se nějak odlišit a využít určité teatrálnosti, než vědomý vztah k antice.
Konec 19. století byl v mnoha ohledech vnímán jako poslední období určité jednoty stylu, kdy secese ovládala nejen malířství, ale i užité umění, sochařství a architekturu. Na jedné straně to byla jednota, ale současně i doba nastupujícího hledání nových výrazových prostředků. Hledání cest, které se sice neobešly bez předchozích zdrojů historie, ale mnohdy to byla již samostatná, vlastní dobrodružství umělců, kteří provázeni výrazným nonkonformismem doby posouvali horizonty poznání vlastní tvorby. Analýza světa a pluralita pohledů znamenaly v malířském světě a posléze i v architektuře svobodu vlastního tvůrčího názoru, bez nutnosti respektu názoru obecného publika.
Obr. 12‑6 Akademie,T. Hansen, Athény 1859-87[e]
Obr. 12‑7 Schliemannův dům, detail interiéru
Obr. 12‑8 Schliemannův dům, E. Ziller, Athény 1878[f]
[a] Tradiční materiál a zdivo z konce 18. století je pravděpodobně současnou realitou nejstarších dochovaných příkladů obytného domu. Jedná se o tzv. balkánský typ, patrový s krytou terasou, která je spojena s obytnou místností. V žádném případě to tedy není atriový typ domu, který by vycházel z antické tradice.
[b] Vztah k antice je dostatečně prezentován v mnoha příkladech Palladiových realizací. Zvláště vynikají průčelí benátských kostelů Il Redantore a S. Giorgio Maggiore. Půvabným, ale současně velmi názorným příkladem je Loggia Lanzi ve Vicenze. Čtveřice iónských sloupů vysokého řádu jednoznačně určuje měřítko, charakterizuje fasádu stavby a jasně deklaruje inspirační zdroje.
[c] K.F.Schinkel představuje v dějinách významného architekta, který je vnímán jako osobnost německého klasicismu. Jeho architektonický odkaz je s klasicismem jednoznačně spojen. Méně známý je Schinkel jako malíř. A to malíř romantických krajin se snovými zříceninami architektury, s mlžnými horizonty a tajemnými lesními mýtinami. Dvojakost doby, tedy racionalismus a romantismus, je současně přítomna v jedné osobě v rozpolcenosti architekta a malíře, ale současně ve vzácné jednotě velikosti jeho tvůrčího ducha.
[d] Plán na zástavbu Athénské Akropole je z dnešního pohledu dosti troufalé, ale ve své době jistě zajímavé řešení, kde se Schinkel nechal vést inspirací antikou a silným vlivem prostředí. Antické ruiny spojil s novými hmotami, které byly tvarově a výrazově identické se svými historickými předlohami.
[e] Druhá polovina 19. století byla zlatým věkem návratu k renesanci a svým způsobem také k antice. Zvláště Athény byly z pochopitelných důvodů plné inspiračních zdrojů a je jistě zajímavé, že mnozí architekti také tento vliv cítili a respektovali ho. Budova Akademie je více než symbolická. Není to jen prvotní vnější dojem, který je mimo jiné úchvatný, ale je tu záměr zdůraznění pojmu Akademia v celém svém významu a vztahu k dědictví antiky. Zajímavostí je barevné řešení, které vycházelo z dobových poznatků a za zmínku stojí interiér auly, který také vychází z dobové představy antického světa.
[f] Když v roce 1878 otevřel v Athénách svůj nový obytný dům, tehdy již všeobecně uznávaný a slavný archeolog H. Schliemann, byla to jasná odpověď na jeho vztah k antickému světu. Dokonce ve vstupní hale se nechal vyobrazit jako zázračné dítě, které od dětství objevuje historii. Interiéry odrážely ve výzdobě inspiraci z nově objevených Pompejí. Detaily pak v mnoha částech byly převzaty z různých antických vzorů. Některé detaily domu a předlohy dekorací údajně sám Schliemann vybíral.
12.5 POUŽITÁ LITERATURA
[1] Löschburg, W.Stíny nad Akropolí, Praha 1985, str. 100/.
[2] Léveque P., Zrození Řecka, Slovart 1995, autorsky upraveno
[3] Vitruvius, Deset knih o architektuře, Praha 1979, předmluva str. 11, J. Bouzek
[4] Klopfer, P. Von Palladio bis Schinkel
[5] Klopfer P., Von Palladio bis Schinkel 1911, autorsky upraveno
O autorovi
Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně
Abstract (English)
Architecture itself played an important role in building counterbalance to the nature. Architecture as human creation in which human being had to put all his skills and experiences of one´s epoch, created certitude, strong and tangible support in universal chaos. It created a place of concentrated activity, inward wanting strength and stability expression. The system allowed time-tested repetition and offered already experienced and verified sureness, which made a stable image of the architectonic type which in its own apparent unchangeability supported the sureness. Greek democracy is not individual anarchy and especially not with unfettered Greek people. It is conscious identification with the system as with the aspect of solid entrenchment in certitude. End of the 19.century was in many regards perceive as the last period of certain style unity, perspective unity towards the past and historical heritage perception. On one side it was the integrity but in the same time also the period of ingoing searching of new expressional means. The world analysis and views world plurality meant in the architecture freedom of own creative opinion without the respect need of common audience.
