Autor: mohelnik

Josef Hrabec

Klíčová slova: Král moravských hradů, rod pánů z Pernštejna – významné osobnosti společenského a politického života, zachovaná goticko-renesanční pevnost

Key Words: King of Moravian Castles, lineage of Pernstejn family – important name of social and cultural life, preserved Gothic-Renaissance fortress

29.1 HISTORIE HRADU

Přesné datum založení hradu není známo, nevíme ani, kdo jej postavil a pojmenoval. Počátek rodu Pernštejnů a jeho historie je nejasná, a to díky ztrátě písemností a kroniky rodu v 19. století. Víme, že k tomu došlo před rokem 1285. Za historicky doloženého předka Pernštejnů je pokládán Štěpán z Medlova. Byl významnou osobností počátku 13. století. Jeho rod přišel na Vysočinu z jižní Moravy (Medlov u Pohořelic). Byl služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I. a purkrabím na hradě Děvičky, založil rodový klášter v Doubravníku. Ústřední moc na jeho nové statky příliš nezasahovala a Štěpán začal budovat dominium nezávislé na přízni panovníka. Jeho synové Vojtěch, Jimram a Štěpán se ještě psali z Medlova, až v roce 1285 se na listině olomouckého biskupa objevuje jméno Štěpána z Pernštejna, patrně vnuka zakladatele rodu. Jméno hradu je pravděpodobně českou verzí německého Bärenstein – Medvědí kámen, odvozeného od slovanského nedvěd, tj. medvěd, které se objevuje i v názvu místní říčky Nedvědičky.

Koncem 13. století se Pernštejn stal hlavním sídlem rodu a přídomek „z Medlova“ ve 14. století mizí.

Z tohoto období až do roku 1378 není o hradu a jeho majitelích mnoho zpráv. Pravděpodobně se však, jako mnoho jiných, aktivně zapojili do dělení královské moci a statků a neváhali přitom používat metod loupeživých rytířů a lapků. V bouřlivém období po smrti markraběte Jošta vyniká osobnost pána hradu Viléma I., významného politika, schopného válečníka, ale také drsného loupežníka, rozšiřujícího bezohledně rodový majetek. Přes tuto šmouhu na své pověsti zastával významné zemské úřady-byl zemským hejtmanem, kastelánem znojemského hradu, komorníkem olomouckého a brněnského soudu. Jeho osobou začal společenský a mocenský vzestup rodu.

Za husitských válek stáli Pernštejnové na straně kalicha. Vilémův syn Bavor se zúčastnil bitev u Ústí a Tachova, jeho bratr Jan I. (1420–75), stojící v čele rodu v polovině 15. století, podporoval Jiřího z Poděbrad. Byl to dobrý válečník i politik, a díky tomu zastával významné zemské úřady. Sňatkem s Bohunkou z Lomnice pak dále rozšířil panství o další statky v okolí.

Nejslavnějším členem rodu byl bezesporu Janův syn Vilém II. (1475–1521). Za jeho vlády se stal Pernštejn centrem rozsáhlého panství a významnou moravskou pevností.

Vilém II. byl představitelem typu renesančního šlechtice – podnikatele. Byl obratným politikem, finančníkem a měl cit pro nové způsoby hospodaření. Všechny tyto schopnosti dokázal tvořivě kombinovat. Věnoval se obchodu, těžbě rud, rybníkářství a rodový majetek dokázal neuvěřitelným způsobem rozmnožit. Uvádí se, že jeho panství mělo trojnásobnou hodnotu než panství rožmberské. Mimořádné výnosy z hospodaření mu umožňovaly poskytovat velké finanční půjčky panovníkovi i jiným šlechticům a upevňovat tak své politické postavení. To bylo korunováno jeho uvedením do funkce nejvyššího hofmistra Českého království. Jeho velkou předností byla tolerantnost, a to jak politická, tak náboženská. Plynula zřejmě z osobní zkušenosti, protože po smrti krále Jiřího z Poděbrad byl nucen urychleně přestoupit na katolickou víru a podporovat rekatolizaci. Tolerantnost, spolu se zodpovědností za osudy země, z něj učinila jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.

Společenský vzestup rodu se projevil také na tvářnosti hradu. Byly rozmnoženy a náročně architektonicky vypraveny jeho obytné a reprezentační prostory. Také byl zdokonalen a uzavřen obranný systém na severní straně hradního ostrohu. Díky tomu se stal Pernštejn nedobytnou pevností.

Vilém II. měl dva syny. Obrovské panství bylo rozděleno na českou část, kterou spolu s úřadem nejvyššího hofmistra zdědil Vojtěch (1490–1534) a část moravskou, kterou převzal Jan II. (1521 – 1548). Po smrti Vojtěcha se jediným majitelem celého panství stal Jan.

Jan, zvaný „Bohatý“, zdědil mnohé vlastnosti svého otce. Jako skvělý válečník dokázal vojensky podporovat Ludvíka Jagellonského v Uhrách. O zděděný majetek dokázal pečovat stejně dobře jako se orientovat ve společenské a politické situaci. Dosáhl významných úřadů správních i vojenských. Nechyběla mu ani náboženská tolerantnost, která, podobně jako u jeho otce, byla prověřena nucenou konverzí ke katolické víře. Spolu se svým otcem se postaral největší měrou o přeměnu hradu v reprezentační sídlo v duchu renesance. Nechal také postavit kostel s rodovou hrobkou v nedalekém Doubravníku.

Společenské postavení Pernštejnů vyvrcholilo v osobě Janova syna Vratislava, zvaného „Nádherný“ (1548–1582). Od mládí zastával vysoké úřady a v roce 1567 se stal nejvyšším kancléřem. Během svého života sloužil císaři Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfovi II. Sám katolík svojí činností tato katolická Veličenstva plně podporoval. V císařských službách působil Vratislav také u dvora „nejkatoličtějšího Veličenstva“, španělského krále Filipa II., který byl jeho příznivcem a jako vůbec prvního českého šlechtice jej odměnil řádem Zlatého rouna. Ze Španělska si Vratislav přivezl také manželku, dceru španělského granda Marii Manriquez de Lara, se kterou měl celkem 21 dětí.

Přídomek „Nádherný“ nezískal Vratislav pro svůj fyzický zjev, jak se může návštěvník přesvědčit z obrazu vystaveného na hradě, ale pro způsob života, který vedl. Většinou se zdržoval ve svých palácích v Praze, kde si držel vlastní nákladný dvůr. Byl příznivcem umění, budoval knihovny, ale také poskytoval panovníkům značné, většinou nevratné, peněžité půjčky. To vše se projevilo obrovským zadlužením pernštejnských statků a jejich postupným prodejem. Rozpad pernštejnského panství vyvrcholil roku 1596. Vratislavův starší syn Jan byl kvůli dluhům nucen prodat téměř všechna panství a uvedeného roku i samotný hrad. Posledním mužským potomkem rodu byl Janův syn Vratislav Eusebius, který zahynul roku 1631 v jedné z málo významných potyček třicetileté války u Tangermünde, kdy mu dělová koule utrhla hlavu.

Jan z Pernštejna prodal hrad Pavlu Katharýnovi z Katharu, purkrabímu moravského markrabství. Ten jej již v roce 1604 postoupil Adamu Lvu Lickovi z Rýzmburka. Druhým sňatkem jeho manželky Estery přešel hrad do vlastnictví Lichtenštejnů – Kastelkornů. Roku 1710 koupil hrad s panstvím František ze Stockhameru a v držení rodu zůstal až do roku 1793. Krátce jej vlastnil Ignác Schröffel z Mannsberka. V roce 1818 přešel do vlastnictví Mitrovských z Nemyšle, kteří jej drželi až do roku 1945. Mitrovští na hradě nebydleli, ale udržovali jej a provedli některé stavební úpravy interiérů. Zřídili zde knihovnu, která obsahovala přes 13000 svazků, sbírku rytin, kreseb a fotografií.

Dnes je Pernštejn jednou z nejvíce navštěvovaných památek kraje. Hrad nabízí pět návštěvnických okruhů s prohlídkou historických instalací a obranných prvků. Každoročně se zde konají Slavnosti pernštejnského panství, završené rytířským turnajem v blízké vesničce Smrčku a různé kulturní a společenské akce.

29.2 STAVEBNÍ VÝVOJ HRADU

Mohutný hrad stojí na skalnatém ostrohu jednoho z výběžků východní části Českomoravské vysočiny, nad říčkou Nedvědičkou, nedaleko městečka Nedvědice.

Prvotní hrad byl poměrně nevelkým a málo významným panským sídlem. Jeho půdorysné uspořádání vychází z tvaru ostrohu, na němž byl vystavěn. Sestával z mohutné obranné válcové věže – bergfritu – s břitem otočeným směrem ke směru předpokládaného útoku, paláce, kaple a hospodářských stavení. Celek byl obehnán hradbou, v jižní části prolomenou vstupní branou. Bergfrit stál původně těsně za hradbou. V úrovni prvního patra byl napojen na hradební ochoz a dřevěným mostem také na palác. Přízemní prostory paláce byly vyhrazeny provoznímu zázemí, tj. kuchyni, a skladům, první patro bylo určeno reprezentačním účelům a k bydlení. Původní poloha kaple není zcela jasná. S největší pravděpodobností byla situována v paláci.

Velká přestavba hradu, která podstatně zasáhla do jeho vzhledu a provozního uspořádání, byla zahájena Janem I. z Pernštejna kolem roku 1430. Byla vyvolána změnami ve válečné technice, zejména nástupem dělostřelby. Těžiště obrany bylo přeneseno na nový hradební okruh s jednou hranolovou a dvěma okrouhlými břitovými věžemi. Vstup do tohoto útvaru byl veden Černou bránou při hranolové věži na jižní straně areálu. Došlo také k dostavbám a přestavbám paláce, během nichž se nádvoří podstatně zmenšilo. Nové hradní jádro postupně pohltilo raně gotický bergfrit, jehož vnitřní prostory byly propojeny s organismem paláce. Zcela tak pozbyl svého dominantního postavení ve hmotovém uspořádání hradu, který tak začal ztrácet vojensky strohý vzhled a měnil se v poměrně vysokou kompaktní hmotu, ponejvíce obytného určení. Dnes se bergfrit, zvaný Barborka, projevuje jen posledními dvěma patry vystupujícími nad okolní střechy. Komunikačním centrem hradu se stala velká síň v prvním patře, tzv. předsálí. Odtud byl přístup do rytířského sálu na místě původního paláce, do černé kuchyně a dalších místností. Palác byl sice rozšiřován, ale protože hradní jádro mělo poměrně malou plochu, byl zvyšován o další patra, která měla obytnou funkci. Plocha vyšších podlaží byla zvětšována arkýři v takovém množství, že se tyto architektonické prvky staly pro podobu hradu charakteristickými. Charakteristický je i materiál tří a pětičlánkových krakorců, na nichž arkýře spočívají. Jsou provedeny z kvalitního nedvědického mramoru, ze kterého je postaven i doubravnický kostel s hrobkou Pernštejnů.

Ve druhém patře paláce se nachází zajímavě architektonicky řešený tzv. spiklenecký sál, který se záměrně na venek nijak neprojevuje, např. řadou shodných oken. Při jeho zaklenutí bylo použito méně obvyklých přechodů rotační klenby na obdélný půdorys, sférických trojúhelníků, tzv. trompů.

Pravděpodobně začátkem 16. století byla postavena charakteristická dominanta hradu – volně stojící hranolová věž, určená k ochraně čtvrté, dnes vstupní brány do jádra hradu. Je s palácem propojena dřevěným krytým můstkem. Původně byla ještě vyšší. Při švédském obléhání v roce 1645 bylo dělostřelbou zničeno zděné patro a dřevěné polopatro s ochozem. Do té doby byla věž přístupná po dvou dřevěných krytých můstcích, vedoucích do jejího druhého a čtvrtého patra.

Vilém II. z Pernštejna nechal v první čtvrtině 16. století zaklenout vstupní prostoru v přízemí původního paláce sklípkovou klenbou. Začal také posilovat opevnění hradu. Dosud byl hrad chráněn souvislým okruhem hradeb se dvěma břitovými věžemi na západě a jihovýchodu hradního ostrohu a samostatnou hranolovou věží a věžovitou – dnes vstupní – bránou. Okruh hradeb byl obklopen hlubokým příkopem, přes který vedl padací most ke vstupní bráně. Nejsnadnější přístup k hradu byl ze severní strany a tímto směrem byla orientována nová opevnění. Postupně byl celý ostroh obehnán hradbami a přehrazen několika příkopy s padacími mosty. Před vstupní bránu byla po šíji ostrohu vysunuta věžovitá vstupní brána, původně vyšší než dnes. I tato brána byla chráněna příkopem a padacím mostem. Dále severním směrem byl ve druhém desetiletí 16. století vybudován tzv. barbakán, původně opevnění určené k posílení obrany nejslabšího místa městských hradebních okruhů – brány. Konfigurace terénu na Pernštejně umožnila barbakán od třetí vstupní brány vzdálit a směřovat jeho aktivní obranné prvky – střílny tak, aby pokrývaly boční přístup z údolí od jihovýchodu. Tato mohutná stavba má dvě podlaží, původně s uzavřeným ochozem a podsebitím, s obvodovou zdí o tloušťce kolem 3 m.  Nejdále vysunutým opevněním byla půlkruhová bašta, která chránila vstup do předhradí s hospodářskými budovami.

V této podobě se hrad stal nedobytnou pevností. Současně však byl – zejména díky přestavbám Viléma II. z konce 15. a poloviny 16. století – symbolem moci a bohatství Pernštejnů. Během válek se hrad stával bezpečným útočištěm pro okolní obyvatelstvo. Pro své mohutné opevnění byl v polovině 17. století vyhlášen zemskou pevností a byl jí téměř sto let.

Podoba hradu se v této době nezměnila, drobné stavební změny byly provedeny v interiérech. V první polovině 18. století byla na nádvoří postavena nová kaple, v předhradí vyrostly hospodářské budovy. Na konci 19. století navrhl August Prokop romantizující úpravu hradu, ke které však naštěstí nedošlo. Hrad se tak do dnešní doby dochoval v dobrém stavu, ve své goticko-renesanční podobě jako mimořádný doklad toho, jak vypadalo sídlo nejmocnějšího šlechtického rodu Českého království.

29.3 POUŽITÁ LITERATURA

PLAČEK, J. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2001, ISBN 80–7277-046–2

MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. 1971

PIPER, O. Österrreichische Burgen 6. Wien, 1908

KUDĚLKA, Z. Pernštejn, státní hrad a okolí. STN, Praha 1958

Obr. 29‑1 Půdorys přízemí hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 29‑2 Hrad Pernštejn od východu (foto Jakub Hrabec)

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

Pernstejn is one of the biggest Moravian castles. Thanks to the abilities of important Pernstejn family members it grew from a small family settlement it into a huge military fortress, as well as exemplary magnate mansion. In this form it has been preserved without significant changes till present.

Josef Hrabec

Klíčová slova: Bernard z Cimburka, historie a stavební proměny hradu, občanské sdružení na jeho záchranu, provedené stavební akce

Key Words: Bernard of Cimburk, history and construction development of the castle, association for its preservation, performed construction works

25.1 ÚVOD

V části jižní Moravy, vymezené přibližně městy Kyjov, Bučovice a Otrokovice, se rozkládá zalesněné, řídce osídlené pohoří Chřiby, ve středověku zvané Hříběcí hory. Měkce modelovaná oblá návrší, porostlá bukovými a smíšenými lesy, jsou korunována často velmi výraznými skalními výstupy, jejichž bizarní tvary dodávají místům tajuplnosti a vytrhují vnímavého pozorovatele ze současnosti. Na území Chřibů nalezli archeologové stopy po prehistorickém osídlení, prozkoumali málo zřetelné zbytky i poměrně zachované soubory středověkých staveb dosvědčujících někdejší význam tohoto území. Mezi posledně uváděné patří zejména zřícenina hradu Cimburku, „jednoho z nejspanilejších hradů Moravy“ (D. Menclová). Hrad stojí na návrší uprostřed lesů poblíž městečka Koryčan, nad přehradní nádrží říčky Kyjovky.

25.2 HISTORIE HRADU

Zakladatelem hradu byl s největší pravděpodobností Bernard z Cimburka. Hrad Cimburk, zvaný po jistou dobu Nový, byl již druhým sídlem tohoto jména, které Bernard stavěl. Území kolem horního toku Stupavy získal kolem roku 1320 svým druhým sňatkem se Sabinou s Koryčan. Bernard měl dobré jméno u dvora Václava II., Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV., přátelil se s Jindřichem z Lipé a postupně se vypracoval mezi nejvýznamnější osobnosti moravské šlechty. Roku 1318 získal úřady královského mečníka a moravského podkomoří, projevil se také jako zkušený diplomat. Kolem roku 1330 směnil svá zboží na západní Moravě kolem Trnávky včetně Starého Cimburka s Jindřichem z Lipé a přesídlil na jižní Moravu, kde začal budovat své panství. Díky dobrým vztahům s panovníkem se mu podařilo získat svolení ke stavbě nového hradu, jehož podstatná část byla dokončena do roku 1351, kdy zprávy o Bernardovi mizí. Pro úplnou informaci o zakladateli hradu je nutné zmínit zajímavou hypotézu Jindřicha Kačera, podle níž nový hrad nebudoval Bernard z Cimburka, stavitel Starého Cimburka u Trnávky a moravský podkomoří, nýbrž jeho syn stejného jména z druhého manželství se Sabinou z Koryčan, který svoji kariéru završil jako hofmistr na dvoře Karla IV.[1]

Cimburkové však hrad nedrželi dlouho. V roce 1358 prodal Ctibor z Cimburka, vnuk Bernarda (otce) cimburské a střílecké zboží i s hrady moravskému markraběti Janu Jindřichovi, který usiloval o upevnění zeměpanské moci na Moravě vytvořením sítě hradů, jimiž by držel v šachu odbojnou šlechtu. Zeměpanským hradem byl Cimburk až do roku 1398, kdy jej markrabě Jošt, díky své domácí i zahraniční politice značně zadlužený, zastavil Čeňkovi z Drahotuš. Ani Čeněk hrad dlouho nedržel. V roce 1406 mu jej přepadem odebral Vok z Holštejna. Tento neobvyklý způsob nabytí majetku byl umožněn obdobím bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem, kdy loupeživí rytíři, jako byl Vok a jeho přátelé Jan Sokol z Lamberka a Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý Čert, ovládali značné území Moravy. Za prokázané služby markrabě Jošt Vokovi z Holštejna roku 1408 držení hradu potvrdil. Vok padl roku 1420 v řadách vojsk císaře Zikmunda pod hradbami Vyšehradu. Jeho syn stejného jména se od císaře odklonil, přidal se k husitům a postoupil hrad svému příbuznému a stoupenci císaře Štěpánovi z Vartnova. Císař si při tomto převodu roku 1423 vymínil doživotní právo vstupu do hradu a jeho užívání k obraně královských vojsk a poskytl Štěpánovi z Vartnova prostředky na opravy škod, způsobených na hradě husitskými vojsky a ke zdokonalení obranného systému. Štěpán z Vartnova zemřel roku 1448 jako poslední mužský příslušník rodu bez přímých potomků. Hrad zdědily jeho tety – Žofie, Zuzana, Eliška a Jitka. V jejich držení zůstal hrad přes mnoho potíží až do roku 1493, kdy jej Štěpán z Lomnice, syn Žofie, postoupil Mikuláši Francovi z Háje, příslušníku rakouské vojenské šlechty (von Haagen). Páni z Háje drželi hrad do roku 1523, k tomuto roku už jako své vlastnictví, protože hrad byl roku 1520 se svolením krále Ludvíka alodisován, tj. převeden do dědičné držby. Novým dědičným držitelem hradu se stal Vilém z Víckova. Nebyl příliš bohatý, ale byl dobrým hospodářem a časem své statky značně pozvedl. Byl vstřícný ke svým poddaným a dobře pečoval i o hrad. Zdokonalil jeho opevnění o tři dělové bašty a provedl stavební úpravy paláce se snahou o zkvalitnění bydlení. Kromě toho byl dalším pánem na Cimburku, který dosáhl díky své politické činnosti velkého společenského významu a poct. Byl dobře zapsán na dvoře krále Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I a roku 1537 byl jmenován moravským hofrychtéřem. Zemřel bez potomků v roce 1549 a panství převzal jeho bratr Přemek. Ani on, ani jeho syn Jan Vilém již neměli k Cimburku takový vztah. Jan Vilém hrad roku 1568 prodal uherskému šlechtici Gabrielu Majláthovi, hraběti sikulskému, svobodnému pánu a stálému hraběti země Fogaroš. Pan Gabriel považoval hrad za dobrou investici, na Moravě se však příliš nezdržoval. Vedl nákladný život a časem upadl do finančních potíží. Po jeho smrti byly dluhy tak vysoké, že zbylé statky nestačily k jejich pokrytí. Vdova Anna Bannffiová však cimburské panství vykoupila a dokonce ještě rozšířila. Přes její dceru Alinu pak Cimburk přešel roku 1610 na Alinina syna Gabriela Horeckého z Horky. Rod Horeckých z Horky pak držel hrad až do roku 1742.

Horečtí z Horky nebyli nijak zámožní a jen dobrým hospodařením zlepšovali postupně hospodářský stav svého panství. Když ovšem začal Gabriel František kolem roku 1677 budovat v Koryčanech nový zámek jako sídlo rodu, nezbývaly mu již prostředky na údržbu hradu. Po přestěhování Horeckých do Koryčan sloužil hrad ještě nějakou dobu jako sídlo zaměstnanců panství. K roku 1709 je již zmiňován jako pustý.

25.3 STAVEBNÍ VÝVOJ

Místo, které Bernard pro stavbu nového hradu vybral, mělo celou řadu výhod. Zprvu ves, záhy městečko Koryčany bylo v přijatelné vzdálenosti, údolí říčky Stupavy (dnes Kyjovky) umožňovalo komunikaci s okolím a mimořádně výhodná byla i morfologie hřebene, na němž se stavělo. Tento přírodní útvar měl původně podobu ostrého skalního hřbetu vystupujícího z návrší, rozšiřujícího se na východním konci, na západním pak vytvářejícího podobu skalní homole o rozměrech přibližně 11 x 8 m. Hřeben je orientován od severo – východu k jiho – západu. Severním a východním úbočím spadá příkře do údolí ke Stupavě, z jižní strany byl však – z hlediska obranného – poměrně snadný přístup po rovině až ke skalnímu hřebenu, který se nad ni zvedal zhruba do 15 m výše. Směrem západním pokračoval hřeben dalším pahorkem, který je poněkud vyšší než hradní návrší. Tyto skutečnosti měly rozhodující vliv na hmotově-prostorové a dispoziční uspořádání hradu, i když svoji roli jistě sehrály příklady již postavených hradů (např. Bezděz).

Nejstarší část hradu je položena na východním konci hradního návrší. Původně sestávala z budovy paláce zalomené do tvaru písmene L, chráněné obvodovou hradbou tloušťky 150 -200 cm na půdorysu protáhlého nepravidelného mnohoúhelníku. V jeho severozápadním rohu vytváří hradba více než půlkruhovou smyčku, do níž byla vestavěna obranná věž o průměru 7,5 m s vnitřní dutinou o průměru 80 cm, jejímž úkolem bylo chránit vstup do vnitřních prostor. Hrad byl vystavěn či spíše vestavěn do skalního výběhu, poněkud širšího než ostrý skalnatý hřbet směřující k jihozápadu. Pokud bylo podloží hradu upravováno, tedy jen v nejnutnějším rozsahu, jak o tom svědčí způsob založení severní části obvodové hradby. Plocha potřebná k založení hradby byla získána nikoliv osekáním skalního masivu do výše, ve které by již měl potřebnou šířku, nýbrž vyložením řady masivních kamenných krakorců, na nichž hradba spočívá čtvrtinou své šířky. Toto řešení, z hlediska statického protismyslné, se však ve víru válečných událostí osvědčilo, přispělo i k rozšíření plochy vnitřního hradu a dnes obohacuje hrad o zřídka vídané konstrukční řešení se specifickým estetickým výrazem (obr. 1).

Palác měl původně kompaktní třípodlažní dispozici. V přízemí místnosti k zabezpečení provozu se suterénním prostorem v severozápadní části půdorysu, v prvním patře reprezentační a ve druhém obytné místnosti. Přístupová cesta obtáčela hradní vrch od západu po severním úbočí a v mírném stoupání po jižním svahu k bráně pod věží.

Následující fáze výstavby, spadající ještě do 14. století, spočívala v rozšíření hradu západním směrem, tedy směrem k předpokládanému útoku. Ve skalním hřbetu byl vylámán příkop, kterým byla nově vedena přístupová komunikace přicházející po rovině od jihu. Ta se v místě příkopu ostře lomila doprava a novou bránou mířila v mírném oblouku ke vstupu do hradu, zleva vymezena poměrně subtilní hradební zdí dodnes v náznaku viditelnou, zprava pak mohutnou šíjovou hradbou o šířce 2,5 m, vystavěnou na nejužší části skalního hřbetu. Tato hradba spojovala starší část hradu s válcovou věží o průměru 6 m na polygonální podnoži, jejímž úkolem bylo střežit přístupovou cestu a posílit obranu nového vstupu do hradu. Věž je zhruba do poloviny své původní výšky plnostěnná. Vstupní portálek do horní části věže ve tvaru lomeného oblouku se nachází 6 m nad úrovní šíjové hradby. Přístup k němu byl po točitém schodišti v přiložené třičvrtěkruhové věžičce. V horní části věže bylo kamenné šnekové schodiště, dodnes ve zbytcích patrné, které vedlo do obranného podlaží na vrcholu věže.

V blízkosti nového vstupu stála zřejmě ještě jedna věž nebo bašta –  na tuto skutečnost se však názory badatelů různí. Pro její existenci svědčí dobře patrná půdorysná stopa kruhového půdorysu o průměru asi 5 m. Výšku stavby lze dnes pouze odhadovat.

Komplex hradu s předhradím byl obehnán parkánovou zdí. V této podobě měl hrad podobu vyznačující se kvalitou stavebních prací a architektonického detailu, jasným rozdělením funkcí, přehledností provozu a v neposlední řadě již zmíněnou „spanilostí“, vypovídající o významu hradu a jeho držitele. Dobře ji ukazuje ideální rekonstrukce ke konci 14. století (Radim Vrla). Pozdější dostavby, vyvolané změnami životního stylu a měnícími se potřebami obrany, měly z tohoto hlediska s jistou nadsázkou „chaotizující“ charakter.

Během 15. století, bohatého na válečné události, bylo dále zdokonalováno opevnění hradu. Pravděpodobně za Štěpána z Vartnova došlo k opravám hradu po husitském útoku z roku 1421 a k výstavbě hradby obíhající celé návrší a vymezující trojúhelníkovité zadní nádvoří pod východní stranou paláce a plochy severního předhradí. K hradu upřel svoji pozornost také císař Zikmund, který si vymínil právo vstupu. Tento zájem se projevil přestavbou jádra hradu, jejímž nejcennějším pozůstatkem je torzo hradní kaple částečně vložené do tloušťky jižní zdi paláce, částečně vyložené na krakorcích nad parkán. Kaple byla záhy – zřejmě z obranných důvodů – v plném profilu zazděna. Provedené sondy naznačují, že byla jako jeden z mála prostorů hradu zaklenutá (s největší pravděpodobností třemi poli křížové klenby) a vypravená architektonickými detaily mimořádné kvality. Z tohoto období pochází také profilované ostění vstupu do jádra hradu.[2]

Hradní opevnění bylo rozšiřováno i ve druhé polovině 15. století. Po dobytí hradu uherským vojskem Matyáše Korvína byl dělostřeleckou baštou opevněn také pahorek za příkopem a hradbami přičleněn k hradu. Úkolem bašty bylo udržovat palbou nepřítele co nejdále od hradu. Dnes po tomto opevnění nejsou viditelné stopy.

Rostoucí účinnost dělostřelby a její význam pro obranu našly svůj odraz i na Cimburku. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění doplněno o tři dělové bašty. Největší z nich stojí při severním nároží paláce na válcové podnoži ukrývající starší etapu. Vlastní bašta má tvar sedmibokého polygonu přiléhajícího osmou stěnou k severnímu nároží paláce. Odtud ovládala zadní nádvoří a prostor kolem přeložené vstupní brány před severní hradbou. Další bašta byla vložena do severní vnější hradby do blízkosti přeložené vstupní brány. Je pětiboká, líce svírají tupý uhel. Jejím úkolem bylo chránit definitivní přístupovou cestu k nové bráně včetně této brány. Třetí bašta byla vložena do jižní parkánové zdi. Byla podkovovitého půdorysu. Dnes již neexistuje, ale její podoba je známa z fotografií z počátku 20. století. V důsledku přeložení přístupové cesty na severní úbočí návrší byla také zcela zaslepena brána pod hláskou a hradby zde byly zesíleny mohutným tupým břitem.

Čilý stavební ruch panoval na hradě také v dalším průběhu 16. století, kdy hrad drželi páni z Víckova. Bylo dokončováno a zdokonalováno vnější opevnění a upravován byl také hradní palác. V tomto období byla zazděna hradní kaple a ve 4. podlaží zřízen arkýř na třech krakorcích, který snad sloužil jako prevét.[3] Žebříkový výstup do hlásky byl nahrazen věžičkou s vnitřním šnekovým schodištěm, osvětleným malými obdélnými okénky.

Během 17. století došlo k další významné proměně obrazu hradu. Za Horeckých z Horky došlo k nadstavení posledního patra paláce a také ke snesení zdiva bergfritu v hradním jádru na výšku obvodové hradby, tj. zhruba na polovinu jeho původní výšky.[4] Dostupná literatura se nezmiňuje o tom, kdy zanikla třetí věž či bašta u západního vstupu – pravděpodobně to bylo v souvislosti s jeho přeložením. Gregor Wolny ještě roku 1838 uvádí, že na hradě jsou zbytky tří kulatých věží. V 17. století tedy hrad zřejmě dospěl do své dnešní v podstatě jednověžové podoby.

V roce 1677 se Gabriel Horecký z Horky rozhodl pro výstavbu zámku v Koryčanech, který lépe naplňoval soudobé požadavky na bydlení majitele panství. Toto rozhodnutí bylo pro hrad Cimburk osudové, protože začátkem 18. století je uváděn již jako opuštěný a rychle začal propadat zkáze.

K prvnímu kroku na jeho záchranu došlo až ve 30. letech 20. století z rozhodnutí tehdejšího majitele koryčanského panství průmyslníka Ludwiga Wittgensteina. Byly provedeny nejnaléhavější zabezpečovací práce na paláci a předhradí. V souladu s dobovou metodikou přístupu k těmto památkám bylo nové zdivo vyzděno s ustoupením oproti původnímu líci, byly použity nové cihly i beton. Stopy po těchto pracích jsou dodnes dobře patrné.

Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a bylo učiněno několik pokusů o zastavení pokračujícího rozpadu. Většinou však zůstalo u informativních schůzek účastníků, které z různých důvodů neměly pokračování. Za tohoto platonického dohledu orgánů památkové péče hrad přežíval až do 90. let minulého století.

V roce 1994 vzniklo občanské sdružení, které si dalo za úkol o tuto zříceninu pečovat. Přes počáteční problémy se sdružení vypracovalo na respektovaného partnera ochrany hradu a dnes jsou již na místě vidět výsledky jeho činnosti. Práce prováděli dobrovolníci, z nichž mnozí se časem vypracovali na úroveň zručných řemeslníků. Odborné práce zabezpečovaly sponzorsky spřátelené firmy. Postupovalo se podle obecně doporučované metodiky a ve spolupráci s orgány památkové péče. Pozornost se soustředila především na statické zabezpečení nejohroženějších partií – byla zajištěna statika polygonální bašty u vstupu do hradu, podezděna šíjová hradba a obnoveno sklepení pod ní, zazděno množství rozsáhlých výlomů a kaveren u paty zdí a hradeb, které ohrožovaly jejich stabilitu. Současně s tím probíhá konzervace zdiva formou drobných zazdívek, injektáží a spárování. Výsledky těchto prací, jakkoliv jsou pro setrvání zříceniny důležité, běžný návštěvník příliš nevnímá a neocení. Nové zdivo má podobnou strukturu jako původní a nedá se téměř odlišit, světlejší nová malta brzy získá nenápadnou patinu. Pozornost tak více upoutává zastřešená severovýchodní bašta, která slouží jako zařízení staveniště a obydlí kastelána (obr. 2), nové, ale zatím nehotové zastřešení polygonální bašty a provizorní zakrytí hlásky (obr. 3), které by časem mělo být nahrazeno kuželovou střechou. Výhledově se v prostoru vstupu počítá s domkem pro kastelána, který bude vestavěn do hradebního nároží. Více novotvarů by se zde již nemělo objevit. Veškerá další péče bude spočívat v konzervaci zatím neošetřených ploch zdiva, jeho korun a v průběžné údržbě celého areálu.

Velmi zajímavý by jistě byl podrobný průzkum interiéru bývalé hradní kaple, který by mohl doplnit architektonicko – umělecký obraz hradu.

V současné době je hrad cílem poměrně intenzivního turistického ruchu (cca 10 000 návštěvníků) a dějištěm mnoha kulturních akcí, z nichž některé zde již mají svoji tradici.

Obr. 25‑1 Situace hradu (dle K. Svobody)

Obr. 25‑2 Obvodová hradební zeď uložená na krakorcích (foto autor)

Obr. 25‑3 Severovýchodní bašta (foto autor)

Obr. 25‑4 Provizorní zakrytí bergfritu (foto autor)

25‑5 Letecký snímek hradu od jihu (foto Pavel Křížka)

25.4 POUŽITÁ LITERATURA

[1] KAČER, J. Budování cimburského dominia na Moravě ve 14. století. Magisterská diplomová práce, MU v Brně 2006

[2] HURT, R., SVOBODA, K. Hrad Cimburk u Koryčan. Přerov 1940

[3] VRLA, R. „Horský zámek“u Koryčan. Slovácko 1996, R. XXXVIII

[4] PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2002

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract

První část uvádí historii důležitého hradu jižní Moravy, který byl ve středověku základnou feudální moci. V druhé části je uveden stavební vývoj hradu od jeho založení v první polovině 14. století až po jeho opuštění v 18. století. Dále jsou v závěru uvedeny aktivity společnosti Polypeje, usilující o záchranu zříceniny hradu.

Abstract (English)

In its first part, the article describes a history of an important castle of South Moravia, which was for a certain time period one of the bases of monarch’s power. In the second part, the construction development of the castle is described since its foundation in the first half of the 14^th century till its abandonment in the 18^th century.

Description of activities of the Polypeje association aimed to saving the ruins of the castle from disappearance concludes the article.