Josef Hrabec
Klíčová slova: historie hradu, Arnold z Hückeswagenu, páni z Kravař, ze Žerotína, stavební vývoj hradu
Key Words: castle history, Arnold of Hückeswagenu, Lords of Kravaře and Žerotín, castle construction development.
22.1 HISTORIE HRADU
Hrad Starý Jičín patří spolu s hrady Hukvaldy a Helfštýnem k největším hradům nejen na Moravě, ale v celé zemi. Všechny tři se nalézají poblíž trasy jedné ze dvou větví někdejší Jantarové stezky v prostoru Moravské brány. Existence těchto tří mocných pevností svědčí o někdejším významu místa, o tom, že tudy vskutku „kráčela historie“.
Gotika
Nejstarší historie hradu je spojena s ochranou důležité zemské cesty z jižní Moravy do Polska přibližně v 1. polovině 13. století a snad i s kolonizací tohoto prostoru. V takovém případě by hrad mohl být zeměpanského založení. Nejstarší písemná zpráva o něm pochází z roku 1240. Jako pán hradu je v ní už uváděn Arnold z Hückeswagenu, o němž byla již zmínka ve spojitosti s historií hradu Hukvaldy. Arnold vybudoval v prostoru Moravské brány díky svému vlivu u dvora Přemysla Otakara II. poměrně rozsáhlé dominium s hospodářským centrem v Příboru. Jeho syn Frank je však neudržel. Hrad přešel na pány z Pňovic, předky rodu pánů z Žerotína. Pravděpodobně právem odúmrti připadlo celé panství králi Janu Lucemburskému, který je – jako mnoho jiných královských statků – postoupil kolem roku 1312 Vokovi z Kravař jako odměnu za prokázané služby. Vok z Kravař měl za manželku dceru Přemysla Otakara II., která vzešla z nelegitimního svazku panovníka s dvorní dámou Anežkou z Kuenringu, zvanou Palcéřík. Rod Kravařů se stal záhy nejbohatším a nejmocnějším rodem na severní Moravě, a to i díky rodinným svazkům s jinými významnými rody, např. pánů z Lipé. Ve snaze udržet toto postavení vytvořili v polovině 14. století početní příslušníci rodu majetkové společenství zahrnující tři nejdůležitější hrady – Starý Jičín, Helfštejn a Fulnek – a ostatní zboží. Tato forma správy vydržela do první poloviny 15. století a ve svém důsledku vynesla do významného postavení člena rodu Lacka z Helfštejna, který se stal poradcem markraběte Jošta, v roce 1407 nejvyšším hofmistrem, 1408 členem korunní rady krále Václava IV. a v roce 1411 zemským hejtmanem. Během husitských válek byl hrad v rukou jeho syna Jana, který se přidal, stejně jako otec, na stranu husitů. Z tohoto období o hradu mnoho zpráv není, ale pravděpodobně je přestál, na rozdíl od mnoha jiných hradů v okolí, bez úhony.
V roce 1447 se hrad dostal do držení pánů z Cimburka. Jan z Cimburka, věrný spojenec Jiřího z Poděbrad, jej držel do roku 1472. Po Janově smrti získal hrad jeho zeť Jindřich z Boskovic. Vdova po Jindřichovi Kunka jej přinesla věnem svému druhému manželi, uherskému šlechtici Petru hraběti od Svatého Jiří a Pezinku.
Renesance
V roce 1500 získalo hrad a příslušné statky koupí pět bratrů z rodu Žerotínů – Jan, Viktorin, Jiří, Bartoloměj a Bernard. Žerotínové patřili v této době k nejbohatším moravským šlechtickým rodům a měli dostatek prostředků pro časté a důkladné přestavby hradu .V jejich držení hrad zůstal 124 let. Posledním z Žerotínů na hradě byl protestant Vilém Bedřich, jemuž byl zkonfiskován roku 1622 za účast ve stavovském povstání. Panství připadlo císaři a Ferdinand II. je předává roku 1624 Mikuláši hraběti Frankopanovi jako náhradu za dluh 70 000 zlatých.
Baroko
Během třicetileté války byl hrad dobýván a střídavě obsazován vojsky obou válčících stran, Slezany, Dány, Švédy i císařskými. V tomto období byl často a těžce poničen a tyto škody nebyly zcela napraveny. Hrad začíná od této doby upadat a majitelé mu věnují jen nejnutnější údržbu. K proměně postojů k hradům přispělo jistě také – kromě zvyšujících se nároků panstva na komfort bydlení – nařízení Ferdinanda II. o bourání nepotřebných hradů jako potenciálních středisek odporu vůči rekatolizaci, na něž doplatil i nedaleký Helfštejn, který byl z rozhodnutí vojenské císařské rady z roku 1656 určen ke zbourání (v tomto případě cvičnou dělostřelbou) se zákazem oprav.
Hrad Starý Jičín tomuto unikl, a to z důvodu nebezpečí tureckého vpádu na Moravu. Neměl již sloužit jako strategická pevnost, měl být pouze útočištěm pro obyvatelstvo z blízkého okolí. Proto zde byly prováděny drobné opravy a také pokusy o zřízení studny jako zdroje pitné vody. Turecký vpád se však panství vyhnul a další opravy již provedeny nebyly.
18. – 20. století
Ve druhé polovině 18. století přešel hrad do držení Dietrichštejnů. Z inventarizace provedené v letech 1665 – 67 se dovídáme, že byl zčásti obýván, sice skromně vybaven, zato opatřen dobře vybavenou zbrojnicí.[1]
Jeho úpadek však dále pokračoval. V roce 1706 prodala Marie Terezie z Grynpychlu zadlužené panství s hradem, který již byl v dezolátním stavu, a noví majitelé, páni z Dannhausenu, drželi hrad a panství až do roku 1780. Posledními majiteli hradu v ještě stavebně ucelené podobě byli Seilernové, kteří však na hradě nežili. Ten se již roku 1784 uvádí jako neobydlený a byl ponechán na pospas chátrání a rozpadu.
Roku 1894 odkoupili velkostatek s hradem Deymové. JUDr.Bedřich Deym ze Stříteže, který si městečko oblíbil, podnikl v letech 1912-13 dokonce kroky k záchraně zříceniny. Ke konkrétním akcím však nedošlo, zabránilo jim vypuknutí první světové války. Deymové drželi hrad až do konce druhé světové války v roce 1945. Hrad pak přešel pod národní správu a v roce 1951 byl prohlášen kulturní památkou. Na soustavnější péči však musel čekat ještě dalších dvacet let.
22.2 STAVEBNÍ VÝVOJ
Hrad zaujímá temeno osamělého kopce (486 m.n.m.) nad městem Starý Jičín. Jeho zřícenina zabírá plochu o rozměrech přibližně 200×60 m. Není však jisté, že byl takto rozlehlý už při svém založení. Jeho nejstarší částí je bezpochyby okrouhlá věž o průměru 8,5 m, k níž přiléhaly obytné budovy paláce doplněné obvodovou hradbou. Ta je spolu s věží uzavírala v jeden výrazně protáhlý celek o rozměrech přibližně 60×20 m, orientovaný podélnou osou ve směru sever – jih. Věž stála nad příkopem vylámaným ve skále, v pozici obránce palácových budov ze směru pravděpodobného napadení. Těleso věže nepředstupovalo před líc obvodové hradby.Takto uspořádané hrady řadila Dobroslava Menclová do skupiny hradů sasko-hesenského typu, který v našem prostředí došel velkého rozšíření a značné životnosti.[2]
Tato nejstarší část hradu byla směrem k jihu za příkopem doplněna pozdně gotickým předsunutým opevněním ve tvaru protáhlého klínu o délce 45 m. Hrot klínu byl zesílen a opatřen ochranným příkopem a valem. Úkolem předsunutého opevnění bylo udržovat útočníka střelbou v co největší vzdálenosti od jádra hradu. Z budov paláce se zachovaly zbytky valených kleneb sklepů.
V následující etapě stavebního vývoje byla ohrazena a zastavěna zbývající část vrcholu kopce. V severní části půdorysu hradu byl v pozdní gotice vystavěn palác s klenutými sklepy a třemi nadzemními podlažími, který svou výškou dominoval ostatním částem hradu. Celý hrad byl dále obehnán parkánem a na severní straně předhradím s hranolovou věží u vstupní brány. V prostoru severního předhradí byla vykopána hradní studna.[3]
Přístupová cesta vedla pravotočivě po západním úbočí kopce po dřevěném mostu k bráně, chráněné hranolovou věží a opevněným přihrádkem, procházela severním předhradím a zatáčela na parkán, ze kterého vstupovala branou ve východní hradbě do severní části hradu. Za Žerotínů byl hrad na více místech přestavován a dostavován. Jak ukazují archeologické nálezy a výsledky umělecko-historických průzkumů, byly práce prováděny na vysoké řemeslné a umělecké úrovni.
Následující léta již neobohatila organismus hradu ničím podstatným, naopak přinesla mu spíše častá a rozsáhlá poškození vlivem četných válečných událostí. V polovině 18. století přestal hrad sloužit jako obydlí a koncem tohoto století se postupně změnil ve zříceninu.
O zastavení procesu rozpadu se pokusil na počátku 20. století již zmíněný Bedřich Deym ze Stříteže, avšak bez výsledku. Zájem o hrad projevil také Klub českých turistů. Tato organizace v roce 1938 spravovala celkem 44 historických objektů – z velké části zřícenin – a měla odborné i finanční předpoklady pro ne-li záchranu, tedy alespoň ke zpomalení procesu rozpadu hradu. Druhá světová válka však jakoukoliv možnost obnovy zmařila.
V současné době je hrad ve správě města Starý Jičín. Do dnešních dnů se dochovala poměrně značná kubatura nadzemních konstrukcí, především obvodových hradeb. Dochované zdivo nenabízí návštěvníkovi příliš jasný obraz o hmotovém uspořádání hradu v jeho vrcholné podobě. Zbytky hradeb mají v naprosté většině podobu značně rozeklaných vertikálních útesů lineárního průběhu, s místy problematickou stabilitou. Na hradě dosud neproběhl dostatečně podrobný archeologický průzkum ani důkladný průzkum diagnostický.[4] Město o hrad pečuje, běží zde záchranné a restaurátorské práce. Jejich nejzřetelnějším výsledkem je opravená hranolová věř s novou šindelovou střechou, která v sobě skrývá zázemí pro turisty.
Obr. 22‑1 Půdorys hradu dle Augusta Prokopa
22.3 POUŽITÁ LITERATURA
SEVERA, V. Vlastivěda moravská, okres novojičínský. Brno 1933
[1] HAVLÍČEK, J. Osud panského sídla ve Starém Jičíně. Kravařsko VIII, č. 2-4, 1946
[2] MENCLOVÁ, D. České hrady I,II. Odeon, Praha 1976
[3] PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. Libri, Praha 2001
[4] tamtéž
O autorovi
Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.
Abstract (English)
The article is dedicated to one of the big Moravian castles that guarded the way through Moravian Gate. It describes its history since its foundation to its dereliction in the 18th century and its construction development in this time period.