Jan Hrubý
Klíčová slova: historie architektury, řecká architektura, filosofie, mytologie, umění, věda
Key Words: History of architecture, Greek architecture, philosophy, mythology, art, science
3.1 HISTORIE
Velikost lidského ducha k nám současníkům promlouvá z dochovaného dědictví, jehož je také architektura nedílnou součástí. Listujeme v barevných encyklopediích a máme před sebou tajuplné stavby pravěku, pozoruhodná zastavení ve starověku a přes duchovní středověk nás vítají smělé stavby novověku. Jak poetické je dnešní zastavení nad úžasem z pokroku ve století devatenáctém, jak vzrušivě na nás působí počátek dvacátého století, se všemi experimenty a nekonformním hledáním nových výrazových prostředků ve všech tvůrčích aktivitách své doby. Civilizační závrať z vlastní dokonalosti si však začala na konci dvacátého století vybírat i svoji daň. V podobě ohrožení životního prostředí, ztráty obecné identity jedince a celospolečenské frustrace, často se vybíjející nepřiměřeným násilím a sílícím terorismem. Kde jsou romantické chvíle, trávené ve stínu antické zříceniny, kam zmizel vnitřní neklid, provázený vzrušením z objevů, které se rodily v přítmí studovny nebo tajuplné dílny vynálezce? Doba spěchá kupředu rychleji než jsme ochotni si připustit a čas je jako divoký proud horské bystřiny, který bere mnohé s sebou a nedá se vrátit. Přesto je nutné nezapomnět na odkaz předků, nezapřít své rodiče, nezpřetrhat své kořeny, které jsou jedinou jistotou pro další vývoj lidstva, a to nejen v dimenzích pozemských, ale právem můžeme směle pohlížet i do jiných světů, vesmírů, které na lidské poznání čekají.
Starověké civilizace dnes vystupují ze stínů zapomenuté minulosti často díky zprávám, které široké laické veřejnosti přinášejí senzacemilovná média a tak, jak nečekaně proběhnou tiskem nebo televizí, tak i rychle mizí. Nic, kromě momentálního vzruchu, nepřinášejí. Chybí souvislosti a často je setřen i význam zmiňované události. Přesto však upozorní veřejnost na události, které se odehrály v celosvětovém měřítku. Někdy současná media zmíní i tu skutečnost, že dávná historie není mrtvá, že naopak je stále živoucí a každý den je obohacením dosavadního poznání o nové skutečnosti. Kultury starověké Indie, Číny, Japonska, Mexika, ale i tajemství Afriky, se dnes v mnohem větší míře dostávají do podvědomí široké veřejnosti. Svým kouzlem vzdálených věků si nachází své příznivce stále častěji. Tradiční, a pro kulturu evropskou důležité, jsou však starověké civilizace Mezopotámie, Egypta, Středomoří a v neposlední řadě civilizace antického Řecka a Říma.
Všechny civilizace, které po sobě zanechaly textové zprávy jsou z dnešního pohledu považovány za tzv. vyspělé. Jestliže umíme tyto texty rozluštit, pak je to bezesporu významný přínos ve smyslu poznání. Nutno však podotknout, že ne všechny texty jsou nám srozumitelné. Některé typy hieroglyfického a lineární písmo typu A minojské kultury není dodnes rozluštěno. U některých písem, zvláště ze starověkého Egypta, není možné se sjednotit na jednoznačném výkladu. To podporuje myšlenku, že na pozadí textů se mohou skrývat ještě další roviny sdělení, které byly možná určeny pro zasvěcené, tedy snad pro část kněží, kteří takové texty číst uměli.
Zůstaneme-li v teritoriu starověkého Řecka, je nutné tento prostor vnímat jako společenství samostatných městských států. Právě autonomie městských států a to, co po celá staletí nazýváme demokracii, bylo podstatné pro formování dalšího vývoje. Položme si však ještě otázku, co bylo společné? Bylo to umění, olympijské hry nebo náboženství? Obraz božské rodiny, svět bohů a mytologií? Bude jednotícím prvkem všeobecně přijímaný příběh o Diovi, který v podobě býka unáší na svém hřbetě Európé, dceru fénického krále, aby mu následně na Krétě porodila syna Minoa? Nebo je oním společným dramatický pohled do lidských osudů ve strhujícím příběhu krále Oidipa. Když se podíváme na architekturu, není možné si nepovšimnout mýtu řeckého řádu. Pohybujeme-li se ve svých niterných úvahách v kategoriích, které nám přibližují odkaz antické architektury, stále častěji se dotýkáme pojmů jako jsou architektonický řád a harmonie v architektuře.
3.2 ŘÁD A MÝTUS
Řád nám může určit jistá pravidla, může dokonce nadiktovat zásady architektonické tvorby, ale nemůže znásilnit svébytnou individualitu člověka, tvůrce. Právě překročení oné pomyslné hranice vypovídá o velikosti a nadání, rozšiřuje hranice přízemní průměrnosti. Tím ovšem není možné myslet chaos, diletantství a neznalost, které jsou někdy mylně pokládané za tvůrčí osobitou individualitu. Zdá se, jako by to byl právě řád a cesta k harmonii, které vše v tehdejších společnostech spojovaly. Máme však v historii mnoho příkladů, které naznačují ještě jiné pohledy, jako je třeba upřednostnění citu, intuice, neuchopitelné niterné síly, která možná nemá nic společného s rozumem a racionálním vnímáním, alespoň tak, jak si představujeme v dnešní době. Svět nepodložených historických událostí vytváří prostor pro mnohé spekulace, pro fantazii a vede nás do světa snů.
Dnešní interpretace řecké písemné historie je velmi nepřesná a často zkreslená. Snad přijatelné je jakési doporučení M.H. Jamesona, který říká:“… abychom dali řecké mytologii co její jest, je třeba, abychom ji viděli v těch podobách, v nichž byla známa Řekům a v nichž ji používali, to znamená v jejich básních, hrách a uměleckých dílech…“ / S.N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977, str. 182 /. Následně také: „Ti, kdož se v moderní době zabývají studiem mytologie, se nijak neshodují ve svých názorech na podstatu, rozsah a význam starověkých mýtů. Někteří se na ně dívají jako na triviální, pověrečné pohádky malého intelektuálního a duchovního přínosu – dětinské výtvory nedisciplinované představivosti a rozmarné fantazie. Diametrálně odlišný názor mají badatelé, kteří věří, že mýty starověku představují jeden z nejhlubších výkonů lidského ducha, inspirovanou tvorbu nadaných a nezkažených mýtotvorných myslí, nenakažených současným vědeckým přístupem a analytickou mentalitou, a tudíž otevřených a schopných vnímat hluboké kosmické vnitřní nazírání, jež je skryto modernímu myslícímu člověku s jeho zábrannými definicemi a mrtvou logikou bez duše.“ / S.N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977, str. 7 /.
V úvahách o řecké mytologii, ačkoliv bychom si přáli více, jsme v současné době odkázáni více méně jen na Homérovu IIiás a Odysseu. / časově asi pol. 8. století př.n.l. /. Někdy se hovoří o základech evropské literatury, ale pro nás je stěžejní otázkou, zda je na Homérových příbězích něco pravdy? Můžeme tuto, tzv. „bibli“ archeologů 19. století /použito nového znění anglického překladu lorda A. Tennysona/ spojit s potvrzením rozhodujícího zdroje poznání při Schliemannově objevu starověké Troje? Pokud to, co Schliemann vykopal, skutečně Troja je, pak tedy snad ano. Skutečnost by byla jasným důkazem a neotřesitelnou výpovědí historie, kterou Homér předal následným generacím.
Technické možnosti současné civilizace vedou k novým objevům, nabízejí neuvěřitelné množství informací, vtahují nás do dějů, které se současně odehrávají v globálně vnímané skutečnosti na celém světě, přičemž v mnoha případech už člověk jako jedinec není schopen uvedené skutečnosti vnímat. Paradoxně pak přijímá pouze určitý šum banálního povrchu informačního toku, místo aby pronikal do hloubky věcí. Podobně je tomu i v oblastech, které se zabývají architekturou a historií. Propojení vědeckých postupů, s využitím možností současné techniky, sice vede k soustavnému procesu upřesňování dříve již získaných poznatků, ale v některých případech i ke zpochybňování historie ve smyslu revize předchozích závěrů. Tajuplnost megalitických staveb je vděčným tématem pro hledání odpovědí na otázky, co to bylo za stavby, k čemu sloužily, byly to stavby lidí a pod. Také rozporuplné závěry o Egyptu, nálezy předmětů, textů a staveb, o jejichž smyslu, funkci a poslání máme mnohé pochybnosti, rozhodně nepřispívají k stabilizaci jednoznačného pohledu na historii. Nové a řekněme nečekané nálezy vedou dnes např. k hledání historie předkolumbovské Ameriky a nebo zdůrazňují pochyby o dřívějším jednoznačném výkladu středoevropské historie.
Obr. 01 Homér, olejomalba francouzského malíře Leloira (fotografie převzata z titulu: P.Lévèque, Zrození Řecka, Slovart, autorsky upraveno)[1]
Obr. 02 textová keramická deska /Pylos, mykénská palácová kultura, lineární písmo B/, Národní muzeum Athény (foto autor)[2]
3.3 POUŽITÁ LITERATURA A POZNÁMKY
- N. Kamer, Mytologie starověku, Orbis Praha 1977 Str.7 a, str. 182
[1] Romantická představa antického venkova s Homérem, který v kruhu posluchačů hraje na kitharu a recituje verše. Celková atmosféra zachyceného prostředí, oblečení a strnulá mystika soustředění se na Homérův příběh, v pozadí s dórským chrámem, který je pečlivě propracován do všech detailů. To byla silná inspirace pro mnohá malířská témata 19. století. Poměrně přesná představa o antické architektuře, její studium a znalost detailů se promítla i do realistických výpovědí malířů a je pro nás vhodným doplněním současných představ o stavitelství antiky.
[2] Všechny civilizace, které po sobě zanechaly textové zprávy jsou z dnešního pohledu považovány za tzv. vyspělé. Umíme-li tyto texty rozluštit, pak je to bezesporu významný přínos ve smyslu poznání. Početné nálezy mykénských textů lineárního typu písma B byly po rozluštění určitým zklamáním. Všechny obsahovaly jen hospodářské záznamy. Nejsou to tedy žádné náboženské ani mytologické texty. Nutno však podotknout, že ne všechny texty jsou nám srozumitelné. Hieroglyfické a lineární písmo typu A minojské kultury není dodnes rozluštěno. U některých, zvláště ze starověkého Egypta, není možné se sjednotit na jednoznačném výkladu. To podporuje myšlenku, že na pozadí textů se skrývají ještě další roviny sdělení, které byly možná určeny pro zasvěcené, kteří takové texty uměli číst.
O autorovi
Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.
Abstract (English)
The thesis of the conferment work reacts to the historical connection of the ancient Greek in the history of architecture. The division of the individual chapters corresponds to own conferment work and follows the author´s interest of the inspirational ancient Greek sources. In subsequent parts he pursues the order and harmony, science and art as essentials factors which participated on ancient inspiration of the architecture understanding. The historical awareness and the antiquity influence which run through the European history of architecture many times demonstrated not only in the historical image of the architecture but in one´s manner also over the twentieth century. The present perspective resumes the ancient Greek reference to the background of the contemporary architecture possibilities. The history perception and application of the inspirational sources indicates the possible output base of the incoming architects.