(příspěvek k XII. Kongresu UIA v Madridu 1975)
Prof. Ing. arch. Antonín Kurial
Klíčová slova: architektura, tradice, filosofie
Key Words: architecture, tradition, philosophy
Myšlení je předmětem filosofie. Dialektická filosofie historického materialismu vyslovila jednu objevnou a plodnou pravdu. „Myšlení je zvláštní, složitý, kvalitativně, specificky vyšší stupeň pohybu, který je základní formou projevu hmoty. V každém vyšším stupni pohybu se dialekticky reprodukují tj. popírají a současně zachovávají v rozvitější formě nižší a méně složité způsoby pohybu. Tak i ve formě vědění a myšlení se dialekticky reprodukují všechny předcházející.“ [1] Nuže, ve stavebním myšlení všech dob, i v dnešní, se dialekticky reprodukují všechny předcházející způsoby. Lze to označit jako tradici, vystižněji jako stavební řeč.
Podstatným a primárním smyslem lidského myšlení bylo a je budování. Holá nevyhnutelnost zachování života člověka a jeho rodu naplňovala jeho mysl, ještě na polozvířecí úrovni, pudovým zařizováním se ve světě, naléhavým jako hlad a ochrana před nebezpečím. Podle prvobytných způsobu života, které formovaly i myšlení při stavbě bytu, se konstituovala polarita „vnitřku“ a „vnějšku“ jako bytí ve světě.[2] V orientálních starověkých agrikulturách byl život zemědělce usedlého ve stálém nehybném příbytku myšlen jako podstatný „vnitřek“ neboť nad konečným uzavřeným obzorem se klenula stále stejná a stejně se otáčející kupole oblohy, jako předzvěst Ptolemaiova geocentrického názoru. Zcela jinak se utvářelo stavební myšlení indoevropských pastevců. Při stálém putování s přenosným příbytkem – stanem se stále měnil neurčitý neohraničený a nekonečný obzor. Tato představa světa jako podstatného „vnějšku“ položila základ myšlenkovému obsahu stavební řeči severské Evropy. Stan – baldachýn, prostoupený proměnným vnějškem je předzvěstí Aristarchova heliocentrického názoru. Vztah obou polarit tkví v jejich vzájemné historické oscilaci. Prvním takovým příkladem je řecká antika s trogloditismem chrámové cely – temné, úzké a hluboké síně s jediným vstupem v průčelí, jako zvětšenou a zkrášlenou kopií lidového příbytku – megaronu. To je vnitřek i když tajný a zakázaný. Zato peristasis, která zároveň se sedlovou střechou obklopuje nespojitě plochostropou celu jako baldachýn je první architektonizací severského vnějšku. S tím souvisí i nahý povrch struktury vyjadřující pravdivě její hmotnou podstatu; nebo sochařský doprovod vkládaný jen do volné scenerie prázdných polí. V Řecké antice nebyl nikdy myšlen vnitřní prostor. Tak jako prostor světa, který věcně neexistoval byl „nic a nikde“ a proto byl nahrazen Aristotelovskou hierarchii „míst“ podle významu. Řecká empirie ovlivnila i umělecké podání antického světa. Antická perspektiva není plošná a lineární, ale empiricky vázána k znázorněným předmětům. V metafyzice novověku byl za základní moment architektury považována tíže a to především v řeckém sloupově trámovém systému. Řecký chrám však manifestuje krajní hmotností význam posvátného prvenství místa, je spíše „lokalizací“ než vtělením tíže. „Jako všechny architektury, i současná, transformují tíži v obecný systém dimensí a jejich polarit a znázorňují vždy po svém model stavby světa.“ [3]
Téma „vnitřku“ bylo myšlenkovým základem starověkého Orientu s typickými labyrinty, s vnitřními atrii, ale bez velkých vnitřních prostorů. ty se uskutečnily teprve v pozdněřímském umění pod srostitými klenbami. Římské impérium sloučilo opět odkazy obou polarit, avšak jinak než Řecko. Orientální industrie pálené hlíny, jako základ blokových struktur, přenesená do Evropy zároveň s atriovým vnitřkem, byla neorganicky spojena s řeckými řády. Z neporozumění řecké empirii došlo k odtržení povrchu od hmoty struktury a vzniku „masky“, která nadlouho poznamenala italskou tradici a celoevropský vývoj.
Na místo římské civilizace, rozpadlé v bouři stěhování, nastoupily dějinnou cestu severské národy. Jejich archaickému mytu nebylo pochopitelné římské velkoprostorové myšlení umožněné blokovou strukturou, která však ztratila svou ekonomickou základnu. Tak došlo k první obnově antiky s její původní negaci prostoru hierarchie míst. Za Alpami se nordické myšlení pozvolna vyprošťovalo z mythu postupným zaklenováním míst podle významu, v ranném středověku racionální adicí vázaného systému v evropském podélném typu. Prvotní „vnějšek“ zaalpské Evropy nastolila teprve gotika, úplným odhmotněním struktury a reprodukci řecky pravidelného povrchu hmoty, které dává vnitřku názorný charakter vnějšku. Pozdní gotika s proměnou katedrály v síň dotváří tektonický systém v stereotomní, zároveň s centralizací podélného prostoru v klenební jednotu, odpovídající množině pohledů shromážděné obce,která jako plurální subjekt „my a svět“ se cítí neoddělitelnou součástí Genese.[4]
Tento světový názor kategoricky odmítá malířství a architektura 15. a 16. věku, které jako první osamostatňuje představu prostoru a s ní i subjekt, zároveň s jeho odsazením od skutečnosti jako individualitu „já a svět“. Renesanční perspektiva objevuje prázdnotu v níž jsou věci zobrazovány v souřadnosti projektivní geometrie s distančními rozdíly velikostí. Tomu v architektuře odpovídalo racionální uspořádání vnitřku jako adice prostorových jednotek v lehké, vznosné struktuře, a estetické dogma řádové kompozice z jejíhož sevření se těžce vyprošťoval myšlenkový svět a architektura manýrismu – Michelangelova „římská gravitas“ a Palladiovy „velké řády“. Souvisí s tím i decentralisace universa G. Bruna a myšlenka humanismu – vlády člověka nad přírodou. Představa absolutního, nekonečného a prázdného prostoru byla vědecky prokázána až v 17. stol. I. Newtonem, jeho matematickou syntézou eukleidovské geometrie s principy mechaniky – absolutního pohybu jako důsledku zákona setrvačnosti. Avšak již před Newtonem začal spor o vnitřní podstatu prázdného prostoru. Kromě Leibnicova prostoru jako smyslových vztahů, v nichž vjem subjektu nebyl dán prostorovostí, ale činností, organičností a jedinečností a Berkeleyova čistě psychologického pojetí, byl to Descartes, který proti Newtonovu „prostoru v němž jsou věci“ postavil „prostor jímž jsou věci“, hmotný mezihvězdný prostor vyplněný všepronikajícím světelným etherem. Rozpory, které navodilo množství vztahů nového prostoru se pokusil sjednotit I. Kant.[5]
Odraz Leibnizovy a Decartovy opozice se jeví v architektonickém myšlení 17. a 18. věku – v subjektivním pohybu jako výrazu vstupování dovnitř, šíření vzpínání, rozplývání a nového soustřeďování vnitřku. Vyhraněnými výtvory těchto pocitů jsou výbušné prostory, proniky a přetínání kleneb a podélná souvislost vnitřků, pod jejichž klenbami jakoby probíhal zvedající a klesající rytmus dýchání jako v dílech J. Santiniho. Nová „fyzikální perspektiva“ zřetelně značila světelnou hmotnost vnitřních prostorů, viditelnou hmotu atmosféry mezi šerosvitem pozadí a jasným třpytem popředí, jako v Brandlových malbách. Stavební struktura nového pojetí prostoru podlehla rozkladu hmoty do trojího skupenství. Pevná hmota pilířů, stlačených do prismatických tvarů, se tavila v změklém a zborceném břevnoví a sublimovala grizaillí a freskami do plynné hmoty vybuchující letícími mraky a postavami ve vzdušné rozloze kleneb. Proti metafyzicky nehybné, geometrické ilusi renesanční perspektivy tu byla vytvořena čaromoc iluze pohybu fyzikální perspektivy radikálního baroka. Od této převratné změny zbyl jen krok k vztahové představě prostoru relativistického, který přestoupil euklidovskou geometrii i naši denní zkušenost.
Relativistické pojetí prostoru, hmoty i času tkví ve vztazích mezi fakty experimentálně zjistitelnými. Obecná teorie relativity sloučila fyzikální skutečnost s geometrickou a zbavila se kosmologické rozpornosti nekonečného euklidovského prostoru. Tímto pojetím ztratil prostor svoji jednoduchost a samostatnost. Slučuje se s fyzikálním časem jako prostoročas, s hmotou a s celkem světa.[6]
Vstupem člověka se stala běžnou zkušeností antigravitace. Poslední objevy astronomie potvrzují hypotézy o konečnosti vesmíru ve smyslu jeho zakřivenosti, o jeho rozpínání a smršťování o absolutní zředěnosti kosmické plasmy a o enormní zhuštěnosti hmoty černých hvězd. Naše poznání o stavbě makrokosmu a mikrokosmu ruší představy o protikladnosti hmoty a prostoru a zakládá novou pravdu o relativitě jejich identity – že prostor je hmota. Dnešní architektonické struktury modelují stavbu světa převratným způsobem – krajním odhmotněním prostorových nosných systémů – tenkostěnných skořepin, mřížových desek, napjatých lanových a stanových soustav, prutově lanových kombinací a pneumatických konstrukcí, směřujících k prostoupenosti „vnějškem“. Z repertoiru nové architektury však neustupují opačné tendence k plastické pádnosti pevné hmoty v reprodukci prastarého tématu desky na podporách či v masívnosti zděných struktur uzavírajících starý „vnitřek“. S touto rozporností vystupuje ještě další. Je dnešní industrializována architektura věda nebo umění? Požaduje se norma a typ. Je to slučitelné s uměním? Je dvojí umění – výrazové a druhé krásné a dokonalé. Krásná dokonalost je založená na normě, které se lze naučit a typu jako zobecnění, zlepšení skutečnosti k nadčasové, ideální tj. dokonalé kráse. Nebude asi stačit odkaz na krásu dokonalosti průmyslových produktů a na design, který má povahu užitého umění.
Je tu však věda. Všechny modely převratně odhmotněné stavby světa jsou výsledkem myšlení odpovídajícího současné vědecko-technické revoluci. Konečně, stalo se to již před mnoha lety, kdy díla inženýrů, ocelové mosty a věže, z nichž jedna vtiskla tvář Paříži; vstoupila do galerie moderního stavebního umění. I tehdy šlo o výsledek přísné matematizace, které byly nejspolehlivější pravdivou jistotou. Dnešní věda se proměnila v programový výzkum, schopný týmové organizace a experimentace. Takový výzkum zobrazující svět, zobrazuje zároveň člověka, nadaného mohutností polidšťování světa, neomezeného na subjekt s vůli k moci „já a svět“, ale ve jménu obecné lidskosti „my a svět“. Tyto základní postoje člověka k celku světa se formují ve světové názory, avšak nikoli pasivní, ale aktivní v boji dvou světových názorů.
V tomto boji se zrcadlí ne již jen světový, ale celý životní názor člověka, jeho zařizování se ve světě. Všestranná a rozporná plnost skutečnosti a tužeb života je obsahem našeho myšlení. Trýznivé požehnání naší industriální, mašinizované a jedovaté civilizace překračující kosmické obzory této krásné a zároveň hrůzné planety naplňuje obavami i nadějemi mysl každého člověka a především architekty – budovatele v tom nejkrásnějším smyslu slova. Pozvedněme i my svůj hlas – ať skončí boje zbraní a zůstane boj myšlenek.
[1] Engels, B. Antidühring
[2] Kaufmann, P. Ľ expression de la destinée dans Ľ art
[3] Richter, V. K ontologickým pojmům v umění
[4] Richter, V.Das Raumproblem in der Gotik
[5] Patočka, J. Aristoteles
[6] Patočka, J. Ľ idée d´espace depuis Aristote jusqu´a Leibniz
O autorovi
Prof. Ing. arch. Antonín Kurial se bezprostředně po druhé světové válce stal prvním novým poválečným profesorem a významným pedagogem brněnské architektonické školy. Tato rozporuplná osobnost se na jedné straně dopustila různých přešlapů, obratů, slabosti… v mezilidských vztazích a morálce, na druhé straně však představovala pro studenty, po politických čistkách 70. a 80. let, jediný významný spojovací most s vysokou profesionalitou prvorepublikové generace architektů, jako byl Jiří Kroha, Emil Králík, Miroslav Kopřiva, Bedřich Rozehnal, Bohuslav Fuchs… Ovlivnil celou řadu dodnes tvořících architektů svými promyšlenými pedagogickými koncepcemi, vysokou vzdělaností a náročností, filozofující přemýšlivosti, schopnosti sdělovat, a hledáním budoucích podob architektury. Stal se ve své době nepochybně významným znalcem lidové architektury, teoretikem s elitním duchovním rozměrem, přednášejícím a polemizujícím mimo jiné s myšlenkami Richtera, Patočky, Heidegera, Hegela, Jana Pavla II.,… což v pookupační době tuhé komunistické normalizace bylo na FA VUT v Brně poměrně odvážné. Dne 22.9.2007 by se pan profesor dožil jednoho sta let. (redakce)
Abstract (English)
Antonín Kurial was the first professor and respectable teacher of the 2nd world war generation of Brno architectural school. The retrospective publication of his presentation at the 12th Congress UIA in Madrid in 1975 is dedicated to memory of Prof. Kurial. Comprehensive intellectual system focused on power and causality of tradition from prehistoric architecture to contemporary works is in the sharp contrast with present mercantile demonstration of global architecture. (jm)