Nenápadná kaple na Ostravici svým bezprostředním vztahem ke gotické urbanistické struktuře obce prozrazuje i vlastní starobylost. Je tajuplným poselstvím a znamením kdysi mimořádně slavné minulosti. Již dávno však přestala být duchovním odkazem sv. Petra, sv. Jakuba, sv. Jana Křtitele a Panny Marie, přestala být místem setkání s Bohem. Po necitlivé rekonstrukci již více než padesát let chátrá. Lidé zde stratili nejen svoji víru, ale i sebe sama, svoji identitu.
Ladislav Mohelník
Klíčová slova: starobylá Ostravice, architektonická kompozice, architektonické památky, lanová kolonizace, gotická urbanistická struktura, hamry, kamenná architektura mostů a sklepení, starobylá kaple a kostel na Ostravici, lidová architektura, Ostra, moravská a slezská mytologie, Děvín, pohanský kultovní okrsek, arcibiskupské sídlo, Magická Morava, Civitas Dei, Literae ecclesiae Saliburgensis, s. Petrum ad Ostarwizam
Key Words: antique Ostravice, architecture composition, architecture sights and antiquities, hide settlements, gothic urban structure, iron mills, stone architecture of bridges and basements, popular architecture, Easter, mythology, Deva, sacred cultic area, archiepiscopal seat, Magna Moravia, Civitas Dei, Literae ecclesiae Saliburgensis, s. Petrum ad Ostarwizam
24.1 OBEC BEZ MINULOSTI
Ostravice, Olešna, Olše, Odra, Osetnice, Odnoha, Ondřejnice, názvy řek, které v úvahách o původu místních názvů a jmen mají zjevně něco společného. Počáteční „O“, které údajně podle místní tradice má mít jazykový význam vodního živlu, je charakteristické pro tuto srážkově nejbohatší oblast našeho státu. Možná je v tomto smyslu i nějaká souvislost s původem názvu města Ostravy, Opavy, Olomouce… „O“ najdeme na slezské i moravské straně zemské hranice, kterou od středověku geograficky v této oblasti představuje řeka Ostravice. To podporuje myšlenku dávného původu některých místních názvů časově téměř jistě předcházejících zdejšímu zemskému uspořádání. Není bez zajímavosti, že někteří topomastikové se domnívali, že koncovka -ice je charakteristická pro místní jména vzniklá v 6. až 10. století a jiní, polští badatelé, se domnívají, že vznikla dokonce již v 5. století.[1]
Původ názvu vesnice Ostravice bývá běžně odvozován od stejnojmenné, obci protékající řeky. Objevuje se údajně poprvé ve zmíněném urbáři panství hukvaldského z roku 1580 a to v pozměněné podobě Ostrawicze. Není pochyb, že jde o obdobu dnešního názvu, ale problematické je spíše to, že jde o dodatečně a jinou rukou vepsanou poznámku, než je vlastní text dvoujazyčného urbáře, což vede některé historiky k pochybnostem o existenci obce samotné. Z úvahy o koncovce _ice v místopisných názvech a z existence názvu Ostrava by bylo možno logicky, ale bohužel zjednodušeně, uvažovat o tom, že i Ostrav_ice by mohla patřit do skupiny názvů, které tato koncovka řadí časově z hlediska vzniku někam do období 5. – 10. století, jak již bylo zmíněno. Ve skutečnosti tomu však bylo poněkud jinak. Složenina názvu Ostra_vice vznikla při osídlení území pod nevysokou, ale sráznou horou s názvem Ostrá a souvisí s ním. Přípona _vice zde prostě stejně jako v řadě dalších případů znovu osázených sídel pod Beskydami vyjadřuje významově v našem jazyce návaznost na osídlení starší neboli opakované osídlení. Wicca je současně také dvojsmyslnou narážkou na pohanskou minulost obce. (Obr. 24-1)
Ostravice je podhorskou rekreační obcí v údolí Beskyd na stejnojmenné říčce, protékající dále městy Frýdlant nad Ostravicí, Frýdek – Místek, Ostrava, kde se závěrem vlévá do Odry. Hlubokým údolím obec (cca 400 m n. m.) proniká ze severu do nitra Moravskoslezských Beskyd. Na jedné straně prudce stoupá k vrcholu Lysé hory (1323 m) a na protilehlé straně ještě strměji k druhé nejvyšší hoře Beskyd, Smrku (1276 m). Řeka Ostravice je bezprostředně za současnou hranicí vesnice směrem do hor spoutána přehradou Šance a přímo ve středu obce překonává pozoruhodný chráněný přírodní útvar, Peřeje. Dříve byl součástí rozsáhlé soustavy vodních děl pro výrobu a zpracování železa. Výškového rozdílu hladin využívaly od nepaměti vodní hamry, které dříve stály na obou březích řeky Ostravice. Turistický průvodce uvádí ještě několik dalších přírodních a historických pozoruhodností.[2] Celá řada jich však, zjevně nespravedlivě, zůstává mimo jakoukoli pozornost.
V raném středověku měl být údajně celý kraj mezi městem Hranice až k řekám Ondřejnice, Ostravice a Olše pokryt hlubokým neprostupným pralesem, v některých historických pramenech označovaným jako nehostinná pustina.[3] Počátky obce Ostravice jsou tedy v literatuře nejasné a obec je proto zdánlivě zcela přirozeně pokládaná z hlediska památkové péče za nevýznamnou.
Hukvaldský hrad, pod jehož správu obec patřila, vyhořel v r. 1762 údajně i s archivním materiálem celého panství.[a] Byl dlouhou dobu ponechán svému osudu a až v posledních letech byl postupně rekonstruován. Požárem zmizela značná část historie zdejšího kraje. Někde je doložena kronikami, dokumenty, tady je téměř zapomenutá. Jaroslav Štika, který ve zmíněném průvodci zpracoval část věnovanou historii zdejšího kraje, se domnívá, že obec byla založena v první polovině 17. století. Místní důvěryhodný historik a učitel dějepisu Václav Krpeš tuto hranici ve své práci posouvá rámcově těsně před rok 1580 a své tvrzení opírá o první písemnou zmínku o obci.[4] Historicky první a současně ne zcela hodnověrná zmínka o obci Ostravice v urbáři hukvaldského panství je z roku 1581. V další úvaze jsou však uváděny skutečnosti, které toto časové určení částečně zpochybňují. Obce Čeladná, Ostravice a Pstruží vznikaly na hukvaldském panství v období pasekářské kolonizace postupně již na přelomu 15. a 16. století.[5] Jiný názor má znalec historického místopisu Ladislav Hosák, jenž uvádí rok 1676[6]. Zajímavá je z tohoto hlediska stručná informace v zeměpisném lexikonu týkající se obce Ostravice. Byla zde zaznamenána …od 13. stol. těžba železných rud, hamry; barokní kostel z r. 1789, kostelík Na Kopečku z r. 1874.[7] R. 1784 založena tu lokálie, 1810 fara.[8] Farní kostel vystavěn byl v době josefínské r. 1789 z fondu Matice náboženské. (Hlavní oltář, jakož i velmi krásný oltářní obraz r. 1706, pocházejí ze zrušeného kláštera ve Fulneku. Kdy škola postavena byla, nelze zjistiti, ale kolem r. 1800 již stála škola „u kostela“.[9] Doklad potvrzující těžbu a zpracování kovů ve 13. stol. nebyl v dostupné literatuře doložen a v obci je všeobecně akceptován výklad místního znalce historie Václava Krpeše.
Tím, jak vyhořel archiv Hukvaldského hradu, zmizel téměř veškerý archivní materiál tohoto panství s hodnotnými historickými prameny. V kraji pod Beskydami to zjevně nebylo ani první ani poslední neštěstí tohoto druhu. Ne všichni tehdy měli zájem na uchování hodnot dávné minulosti kraje. S obcí Ostravice, jako jednou z těch, jejichž minulost se ztrácí v nedalekých mlhách 17. století, se z hlediska státní správy podle toho také zachází. Původně jedna z největších obcí v Československu s rozlohou 102 km2 byla v roce 1952 v rámci územní reformy zredukovaná na pouhých 29 km2. Z 3500 obyvatel v 30. létech minulého století má v současnosti obec pouze něco málo přes dva tisíce.
Obec dlouhodobě zpracovává územně plánovací dokumentaci. Trvá to již mnoho let, ale nikoho doposud nenapadlo provést řádný průzkum památkové hodnoty mizejícího torza lidové architektury, ale také i například mizejících zbytků monumentální architektury hamrů, hradišť, mostů a podobně. Zpracovatel územně plánovací dokumentace vnáší arogantního a cizorodého ducha do vesnického prostředí podporujícího bezduchý konzum. Necitlivá a megalomanská výstavba ohrožuje přirozenou krásu beskydského podhůří více, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Necitlivé akce jen stěží přispěji ke zlepšení kvality života místního obyvatelstva, poklidně dřímajícího na neuvěřitelném kulturním pokladu, aktuálně ohroženém novodobými baraby.[10] S mírnou nadsázkou a sarkasmem lze jen opáčit, že obec, která nezná svoji minulost, nemá žádnou budoucnost.
24.2 LANOVÁ KOLONIZACE
V doteku skupiny beskydských hor zformovaných do tvaru růže a ovládaných monumentálním vrcholem Lysé hory, se na původním dně zaniklých post ledovcových jezer až do dnešní doby dochovalo osídlení ve své urbanistické struktuře výrazně poznamenané lanovou kolonizací 13. století.[11] Tento nezpochybnitelný a díky novým informačním technologiím vizuálně snadno ověřitelný fakt nám měl zřejmě zůstat v souladu s vůlí dávných mocipánů navždy zatajen. Tucet poněkud křivolakých, ale přesto zcela jednoznačných ostravických lánů příkře odsuzuje celou řadu historiků a kompilátorů, kteří založili svoji vědu na chybné tezi o postupu kolonizace severní Moravy z úrodných nížin do neúrodných výšin hor, kde měla údajně dospět v podobě pasekářské kolonizace až někdy v 16 století. Z tohoto, nyní díky internetu, naprosto zjevného omylu jsou často nesprávně vyvozovány také počátky obce.
V současných pozemkových mapách již tyto lány nejsou snadno čitelné. Vrátíme-li se však k sestavě katastrálních map z roku 1935, je tato opakující se pravidelnost v prostorovém uspořádání obce ještě docela dobře zachycena. Při srovnání parcelace katastrální mapy celé obce s pohledem do údolí z vrcholů okolních hor si můžeme povšimnout nápadných linií, místy přerušených, ztrácejících se v protilehlých lesích na obou protilehlých svazích. Vyznačují pásy pozemků široké cca 100 – 150 m v délce 1500 až 2000 m. Jsou formovány lokátorem v období založení obce v éře lánové kolonizace a nikoliv pasekářské, jak se domnívají historici, na jejichž názory bylo upozorněno. Lán je plošná jednotka odpovídající cca 25 ha a je to plocha pozemků zajišťující obživu jedné rodině. Obec má tedy ve svém jádru jednoznačně lánovou strukturu a nikoliv pasekářskou, což je v rozporu s uvedenými pokusy o dataci jejího vzniku. Někteří historici si dokonce byli existence ostravických lánů vědomi, a přesto ve svých závěrech a úvahách o způsobu osídlení této části severovýchodní Moravy a Slezska, celou oblast vždy neoprávněně degradovali. Existence lánů neumožňuje problematiky znalému urbanistovi datovat založení obce Ostravice později než do 13. století, kdy v souvislosti se změněnými společenskými poměry byl takovýto způsob zakládání sídel a nakládání s půdou všeobecně ukončen.
Nejstarší usedlíci jsou v dolní části Ostravice. Selských usedlostí bylo kdysi dvanáct, nyní jsou 3 rozparcelovány. Selské usedlosti mají výměry 24 – 30 ha, zahradnické 15 – 20 ha, ostatní jsou domkaři a pasekáři. Kromě fojtství byla i jedna selská usedlost zproštěna roboty. Všichni usedlíci v horní části Ostravice a na Bezkydě zovou se pasekáři…[12] První pruh navazuje na katastrální hranici obce s Frýdlantem nad Ostravici a byl zřejmě spolu s dalšími dvěma s ohledem na svoji výměru pokládán za zahradnickou usedlost. Předposlední je nejdůležitější, patří k fojtství a má v údolí dvojnásobnou šířku. Jihozápadním směrem není území fojtství jednoznačně vymezeno, sahá až někam pod horu Smrk a směřuje k lokalitám s místními názvy Žár, Horečky. Ani pozemky fojtství, jež byly osvobozeny od roboty, nejsou zřejmě zahrnuty mezi tucet selských usedlostí, gruntů. Poslední třináctou, rovněž osvobozenou usedlostí, byl zřejmě poslední lán za fojtstvím, nejdále v horském údolí, jehož geometrie a výměra, ale i hospodářské využití již všem definicím gruntu plně neodpovídaly. V prostoru příčně členěného údolí se interval rytmu pozemků několikrát z různých důvodů mění. Lokátor byl nucen reagovat na danosti místa. Tří pruhy mají šířku pouze cca 100 m a upozorňuji na polohu zaniklého vodního mlýna a jiný charakter zástavby. (Obr. 24-2)
Napříč pruhům protéká údolím řeka Ostravice, vede železniční trať z r. 1908, obecní komunikace určující průjezdný charakter obce a další tzv. vrchová cesta, o níž se v obci tradovalo, že mimo jiné má i strategický význam. Dnes již tato komunikace částečně zanikla. Stáří původní obecní komunikace podle některých dohadů možná odpovídá stezkám charakteru „jantarová“. Směřuje až na Slovensko, čili historicky do Uher.
Kritice je tedy možno podrobit sugestivní představu historiků o kolonizaci severovýchodní Moravy, jako civilizační vlně časově rozfázované na období řady staletí. Měla se šířit z úrodných nížin do neúrodných, nepřístupných a neobydlených hor skoky datovanými založením jednotlivých obcí prováděnými z rozhodnutí vrchnosti přebytečnou populaci nížin.[13] Proti tomuto názoru je možno postavit logiku vyhledávání bezpečí v hradištích na hřebenech beskydských hor a také představu dávného obchodníka, lákaného vidinou železných hřiven, vyhledávajícího co nejkratší cestu při co nejsnadnějším překonávání řek pod jejich svahy. Tam také vznikla první sídla, a teprve s pozdějším zanikáním jezer, stabilizováním řečišť a stavbou mostů se těžiště osídlení i s obchodními trasami přesouvá ještě níže do údolí, dříve zaplaveného postledovcovými jezerními plochami, které se na severní Moravě v podobě bažinatých území dochovaly až do pozdního středověku.
Návrh územního plánu obce Ostravice svým nelogickým a necitlivým řešením nerespektuje mimořádně cennou a záměrně přehlíženou gotickou lánovou strukturu. Nejen její sídelní jádro svými relikty přitom představuje na Moravě nesmírnou kulturní hodnotu, které se nemůže v této zemi vyrovnat žádná jiná, protože celkový uspořádáním vymezuje a překrývá osídlení a historii ještě mnohem starší a významnější.
24.3 TĚŽBA KOVŮ, HAMRY A TRADICE ZPRACOVÁNÍ ŽELEZA
Z některých indicií je zřejmé, že těžba železné rudy v oblasti severovýchodní Moravy probíhala již před rozsáhlou kolonizační aktivitou v druhé polovině 13. století, kdy údajně většinou němečtí lokátoři vtiskli krajině v prostoru mezi Odrou a Beskydami charakteristické kompoziční záměry.
Součástí projektu souvisejícího se založením gotické Ostravice byly nepochybně i doly na železnou rudu. Zůstaly po nich dodnes jisté stopy, ze svahů vytékající nápadně silné prameny vody a především tzv. výsypy. Vytěžená odpadní hornina „hlušina“ se sice později kupodivu vracela zpět na své původní místo, ale něco zřejmě vždy nadbylo. Jeden výsyp i tak představuje při odhadovaném profilu štoly 2 x 1 m délku cca 30-50 m. Jen v oblasti Ostravice byly takovýchto výsypů desítky. Některé z nich jsou však zřejmě spojeny s těžbou kamene. Na okolních obcích se však dají najít ještě další. Pravděpodobně nejrozsáhlejší místní doly byly v oblasti již zmíněných Horeček. Samotný název prozrazuje horní činnost. Se stejným názvem se můžeme setkat v oblasti Frenštátu pod Radhoštěm. Není bez zajímavosti, že se právě zde průkazně datuje zpracování železa minimálně již do období 13. století.
V prostoru 16. pruhu se na Ostravici nachází návrší Žár. Jde o logické přírodní hutní místo na cestě do údolí ke zpracování železa v hamrech. Kdy a proč byla ukončena těžba, není zcela jasné, protože ani z hlediska železné rudy zjevně příroda nevydala ještě veškeré bohatství. Pravděpodobně rozhodla nízká efektivnost rozptýlených a ne příliš kapacitních ložisek. Dodnes se zde tradují pověsti o zmizení hospodářských zvířat v souvislosti s lokálními propady v poddolovaném území. Tyto události se musely stát velmi dávno, stejně jako ukončení těžby.
Pozornosti těch, kteří se zabývali minulostí obce, neunikl uměle vybudovaný vodní náhon, jako zdroj energie pro pozoruhodná technická díla, vodní hamry, pilu a také i mlýn. Činnost posledního hamru byla na Ostravici ukončena v roce 1928, ale i po 2. světové válce uvažovali někteří ostravičtí občané o využití vodní energie. Ještě koncem 50. let 20. století bylo možno v dolní části obce spatřit monumentálně působící rozbořené kamenné zdivo 2. hamru. V posledních létech již sloužil zřejmě pouze ke zpracování železa téměř v kovářské nebo zámečnické podobě. Původně to však byl třetí důležitý technologický celek po těžbě a tavbě, kdy z houbovité porézní hmoty, jež byla produktem přímé redukce, se údery kladiva získávalo železo pro další zpracování.
Dnes jsou již pozorovatelné jen zcela nepatrné stopy těchto objemných staveb z kamenného zdiva. Replika hamru č. 2 byla v omezeném rozsahu postavena ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a patří k nejzajímavějším a nejatraktivnějším exponátům. (Obr. 24-3)
Stejně jako doposud unikala pozornosti historiků i urbanistů geometrická pravidelnost pruhů, vytvářejících v jistém historickém okamžiku jednotný celek, uniklo pozornosti i to, že vodní náhon, jenž začínal jezem vybudovaným na řece Ostravici v prostoru fojtství a ústí v prostoru bezprostředně pod 1. pruhem zpět do stejné řeky, je součásti tohoto celku. Zde ještě na katastru Frýdlantu nad Ostravici je umístěn čtvrtý hamr. Třetí byl umístěn na třetím pruhu, druhý na pátém a první na osmém. Uměle vytvořený náhon v délce cca 3 km se tím stává, včetně uvedených hamrů součástí intuitivně odhaleného a dnes již ne zcela na první pohled zjevného kompozičního celku. Jeho vznik byl jistě inspirován ekonomickými zájmy. Projekt se týkal území o rozloze cca 500 ha. Cílem nebylo pouhé zemědělské využití krajiny známé z jiných lenních hospodářství. Jeho integrální součástí je zárodek průmyslu a pozdějšího rozvoje hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí a později v samotné Ostravě.
Zjevnou součástí promyšleného projektu byly i pila a vodní mlýn. (Obr. 24-4) Na pravém břehu řeky, na slezské straně, stával ještě jeden hamr se samostatným náhonem, v pozici odpovídající předposlednímu pruhu fojtství.5 O takzvaném starohamerském železném hamru je první dochovaná písemná zpráva z roku 1636. Železná ruda se k němu dovážela z nedalekých Malenovic.
Ve Stříbníku na Ostravici je lokalita se 700 let starým chráněným tisem a potok v této lokalitě pramenící a protékající obcí v souběhu s řekou se jmenuje Stříbrník. Na základě místní pověsti šlo zde o těžbu stříbra, jak názvy naznačují. Zda jde o lokalitu zmíněnou v historickém místopisu země moravskoslezské, že v roce „1576 nalezl Jiří Fišer z Telče na panství i zlaté žíly a stříbrnou rudu“ to není jisté, ale datace naznačuje, že osídlení v té době mohlo probíhat již v odlehlejších a méně přístupných částech obce. Počátky těžební činnosti v této oblasti pravděpodobně ještě lépe vystihuje stáří tisu, jenž zde byl zřejmě lidskou rukou zasazen někdy koncem 13. stol. Místními názvy jsou podporované i pověstí o pokladech. Zcela reálným pokladem z dnešního pohledu jsou však hloubkovými vrty ověřené výskyty zemního plynu a až 15 metrů mocné vrstvy černého uhlí pod celým územím zdejšího kraje.
Také v okolí Příbora se mělo dobývat zlato i stříbro.[14] …kovkopové stříbra zvali se jamníci…[15] Odtud může být název Jamníka, lokality ještě hlouběji v horách, v sousedních Starých Hamrech, ale i u Starého Města u Frýdku – Místku. Kraj byl bohatý i na jiné rudy, což vyplývá ze zprávy, že …kolem r. 1540 těžilo se na panství fulneckém olovo.[16]
24.4 VOJENSKÉ ASPEKTY
Zřícenina Hukvaldského hradu a zbytky kamenného zdiva hamrů, ale i části dochovaného zdiva pily a mlýna se vyznačují nápadnou podobností. Nejde jen o materiálovou shodu, ale i o strukturu zdiva, jeho kombinaci se dřevem, minimální otvory, velkou výšku a tomu odpovídající tloušťku zdiva. Můžeme se oprávněně domnívat, že v obou případech jde o obdobné zdivo přibližně stejného stáří. Přesnější datací vzniku místních hamrů není k dispozici. Rámcově je však pro naši oblast obvykle uváděno ono domnělé založení obce v 16. až 17. století. Poměrně značná půdorysná plocha hamru bez vnitřních zděných konstrukcí a s lehkými dřevěnými střechami odpovídá spíše pevnosti, než potřebě technologické. Ani těžba, ani tavba nevyžadovaly rozsáhlé stabilní kamenné stavby, protože probíhaly v přírodě, pod širým nebem nebo za pomoci nedochovaných lehkých přístřešků.
Ještě lépe obranný charakter těchto staveb vynikne, uvědomíme-li si jejich rozmístění z hlediska vzájemné vzdálenosti a viditelnosti. Z hlediska geografického jsou rozmístěny na významných místech, kontrolujících celé koryto řeky, na jejímž břehu vytvářejí řetězec 7 pevnostních staveb současně kontrolujících hlavní komunikaci v obci. Na jednom konci tento řetězec navazuje na obdobná technická zařízení ve Frýdlantu nad Ostravicí a na druhém konci na prudké svahy nepropustných hor.
V roce 1680 byl Frýdlant nad Ostravicí vypleněn zřejmě zcela nečekaně Kuruci. Šlo o loupeživé nájezdníky z území dnešního Slovenska (dříve Uher). Písemná zmínka o této události kromě vyplenění města vzpomíná i vyplenění hamrů.[17] Z toho je vidět, že tyto stavby byly vnímány ještě i v době střelného prachu jako strategicky významné.
Produkce hamrů měla sama o sobě vojenský charakter. Výroba zbraní byla ve všech obdobích předmětem různých tajemství. Je zřejmé, že vlastník obhajující zájem státu neměl žádnou potřebu zveřejňovat informace o charakteru zdejší výroby. V tom zřejmě spočívá kromě značné nepřístupnosti i další důležitá příčina nedostatku jakýchkoliv zmínek o obci v historických pramenech.
Odhlédneme-li od namáhavosti práce v hamrech, od špatných hygienických podmínek a od skutečné délky pracovní doby, patřili hamerníci ještě začátkem 20. století ke střední vrstvě vesnického obyvatelstva a k folklóru obce. Hamernické rodiny měly možnost skromného bydlení v pronájmu v tzv. Pánských bytech, řemeslo bylo téměř dědičné a hamerníci byli osvobozeni od povinné vojenské služby. Můžeme v tom rovněž spatřovat pozůstatek minulých výsad.
Při úvaze o historické podmíněnosti celého projektu soustavy strategických děl, jejichž realizace musela s ohledem na zmíněnou kompoziční jednotu proběhnout v relativně krátkém časovém úseku, je nutno zvažovat především aktuálnost. Ta byla maximální v době po vpádu Mongolů v roce 1241 a zcela končí v roce 1327, kdy řeka Ostravice přestává být státní hranicí.[18] K potvrzení velmi překvapivé hypotézy datující lokace obce Ostravice někdy v tomto období přispívá skutečnost, že toto období se překrývá s obdobím biskupství Bruna ze Schauenburku, jenž měl své sídlo v Olomouci a mimořádně se kolonizačně jako vlastník angažoval v oblasti severovýchodní Moravy. Velkorysost a měřítko celého projektu na Ostravici odpovídá této významné osobnosti našich dějin, jež v relativně krátkém dějinném období dala podnět k založení jednoho sta obcí. O Brunově činnosti se dochovala řada písemných dokladů. Ostravice však v žádném z nich uvedená není. Ví se však o celé řadě jiných názvů obcí zaniklých, jejichž osud a poloha nejsou vždy známy. Tyto obce byly součástí sídelní struktury zdejšího kraje a kompoziční analýza jeho prostorové a skladebné proměny by mohla vést k objasnění původu nejen obce Ostravice.
V Uhrách jsou v 11. stol. stavěny obranné hrady na Váhu. Na řece Moravě je celý systém obranných pevností budován nejpozději v době Břetislava I. V pásmu mezi těmito řekami vzniká území nikoho, lucká provincie, dlouho neosídlená, která se údajně kolonizuje až teprve ve 12. a 13. století a hranice se ustálí přibližně na dnešní linii moravskoslovenské hranice.[19] Jaký smysl by takovéto opevnění mělo, když by je bylo možno snadno obejít a proniknout na Moravu přes nezabezpečenou severní hranici a především nezabezpečené průsmyky beskydských hor?
24.5 KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE NA OSTRAVICI
Farní římskokatolický kostel na Ostravici je zasvěcený tajemství nejsvětější trojice. Byl údajně postaven v létech 1788 – 89 ve stylu lidového baroka. Hlavní oltář a křtitelnice jsou původem ze zrušeného klášterního kostela Augustinů Eremitů ve Fulneku. Stejný původ má i hlavní obraz od moravského barokního malíře Bohumíra Herberta z roku 1706, renovovaný r. 1784 fulneckým malířem Jiřím Frammelem. Teprve od roku 1999 je kostel vyhlášen kulturní památkou ČR.
Svým umístěním navazují pozemky levobřežního římskokatolického kostela především na pruh pozemků fojtství, školy (z r. 1899), ale také nejstarší místní hospody U Tkáče. Ta zjevně byla původně také součástí fojtství.
Nedávná oprava fasády ostravického kostela proběhla jistě bez jakékoli pozornosti orgánů památkové péče. Nikoho zřejmě nezaujalo zůstatkové kamenné zdivo v nestejné výši nad základem, nastavené dále zjevně dodatečným cihelným. Po odstranění omítky byl tento fakt naprosto zjevný. S oficiální datací kostela tedy nebude vše v pořádku. Charakter napojení cihelného zdiva na kamennou podezdívku ukrytého pod novou omítkou naznačuje, že tyto konstrukce nemusely vzniknout současně, a že základ kostela může být starší, než je jeho oficiální datace. (Obr. 24-5)
Jeho půdorys bude tedy pravděpodobně podstatně starší a zaslouží si alespoň dodatečnou pozornost v mnoha ohledech. Archeology je podceněný a přehlížený i zaniklý hřbitov v jeho bezprostředním sousedství. Jeho stáří by rovněž mělo být mnohem významnější, než říkají data na věži kostela. Ten nebyl v době josefínské reformace vystavěn, ale pouze v podstatné části obnoven, protože nerovná horní spára kamenného zdiva, naznačující dostavěnou zříceninu, neumožňuje zpochybnění tím, že by mohlo jít pouze o nadzemní část základového zdiva. Také charakter cihelné dozdívky v detailu dveřního otvoru podporuje významně toto tvrzení. To současně vysvětluje i jakési tradované a zatím nejasné zmínky o faře starší než té z r. 1810. Podle jiné místní pověsti nebo spíše rozšířené domněnky stál na tomto místě původně kostel dřevěný. Vznik kostela na Ostravici v 18. stol., ani údaj o založení fary, nemohou být chápány jako zpráva o jejich prvotním založení, nýbrž jde pouze o jejich obnovení. Linhart zmiňuje faru na Ostravici již před datem uvedeným na věži v souvislosti se změnou církevní organizace. Změna nastala zřízením děkanství v Místku r. 1716. Patřily k němu fary: Stará Ves, Brušperk, Frýdlant, Mor. Ostrava, Ostravice, Paskov, Stařič, Stará Běla a lokálie Čeladná, Fryčovice, V. Hrabová, Metylovice, Palkovice a Zábřeh.[20] Fara na Ostravici podle tohoto pramene existovala již k roku 1716, přestože na kostele je uveden pouze rok 1789 a fara měla být podle Hosáka založena až r. 1810.[21]
24.6 STAROBYLÁ KAPLE
Dnes je tato malá, ale dle svého umístění v doteku sídelního jádra, mimořádně významná stavba, v naprosto desolátním stavu. Pamětníci si ještě pamatují její kamenné zdivo a klenutí bez břízolitové omítky, jež dnes opět vzala za své. Dodatečně je zde provedena cihelná zazdívka dvířek v prostoru původního portálu zhotoveného z pečlivě opracovaných kamenných bloků provázaných dále se zdivem z kamene neopracovaného. V interiéru je v apsidální části podlaha stupňovitě vyvýšena velkou kamennou deskou s náznakem zazděného větracího otvoru pod stupněm. Tato skutečnost by mohla být archeologicky obzvláště významná a slibná. Z hlediska výtvarných detailů je velmi zajímavý i na kamenné desce stojící kamenný sloupek, který zřejmě plnil původně funkci ambonu. Později na něm stála sádrová soška Panny Marie. Kaplička sloužila okolojdoucím věřícím, tedy těm dnes již starším, k zastavení. Po dosažení socialistické etapy společenského vývoje, v roce 1961, začala sloužit stále více zbarbarizované obci jako sociální zařízení, což vedlo k jejímu následnému odsvěcení. Velkou vykotlanou lípu odstranili dávno místní hasiči. Růstem, ale i následně po odstranění lípy, její vyhnívající kořeny poškodily zdivo. Dnes zde roste lípa nová a je již opět docela majestátní. Kaple v současnosti postrádá jakoukoli péči. S ohledem na její polohu při vstupu do sídelního jádra respektující předkolonizační urbanistickou strukturu, je možno předpokládat velmi vysoké stáří přinejmenším půdorysu stavby. Stav kaple, před kterou by vzhledem k starobylosti jejího půdorysu mohl klečet i sv. Metoděj, je alarmující. (Obr. 24-6)
24.7 WINKLEROVA ZVONICE S KAPLI CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ
Winklerova zvonice z roku 1928 je postavena na kamenné podezdívce, v níž je ukryta poněkud mysteriózní prostora. Zvon je darem horníků z Michálkovic. Dle pamětníků je zvonice postavena z šachetních vodítek. Vedle zvonice stojí funkcionalistická kaple od Alfréda Farníka, která byla slavnostně otevřená v roce 1937 prvním biskupem církve Československé husitské, Ferdinandem Stiborem.[22] Tato vytříbená architektura si zasluhuje mimořádnou pozornost. Kaple je provozována pouze jedenkrát ročně, u příležitosti svátku Mistra Jana Husa. Umístění zvonice bezprostředně nad sídelním jádrem Civitas je tedy zřejmou připomínkou dávných dramatických událostí, o kterých je radno pomlčet. (Obr. 24-7)
24.8 KAMENNÉ MOSTY
Kvalitní a pozoruhodnou valenou klenbou z vybraných kusů kamene se vyznačují dva mosty, které se nacházejí na parcelách souvisejících s vodními díly u hamrů 3 a 2. Třetí obdobný je součástí bývalé obecní komunikace v dolní části obce. Nemůžeme vyloučit existenci ještě dalších, protože jde o stavby velmi nenápadné. Jakákoli datace a zařazení kamenných konstrukcí není snadná. První a druhý most mohou svým stářím odpovídat nejpravděpodobněji stáří hamrů samotných. O starodávnosti samotné komunikace není žádná pochybnost, a je proto obtížné určit, v kterém okamžiku její existence vznikl most třetí, protože při své prosté užitkové formě je problematické prostým pozorováním vysledovat jakékoli slohové znaky. (Obr. 24-8)
24.9 KAMENNÉ SKLÍPKY
Kamenné sklípky, jež byly nedílnou součásti zemědělských hospodářství, jsou svébytnými architektonickými památkami. Působí starobyle a jsou dokladem vytříbeného citu pro materiál. Pozdější přístavby a přestavby již takovéto kvality zdaleka nedosahují. Dochovalo se, v rámci dřívějších gruntů, i několik pozoruhodných příkladů kamenných kleneb. Jeden klenutý sklep se nachází poblíž hamru č. 2 v rámci tzv. Pánských bytů. Má vlastní studnu, je poměrně hluboko pod terénem, čímž je u něj prakticky vyloučena trvalá obytná funkce a nabízí se spíše představa útočiště v případě nebezpečí. To na rozdíl od dalších rozsetých po vesnici. Jsou zpravidla částečně zapuštěné a osazené v mírně svažitém terénu. Sklípky je možno označit za původní a nejstarší část zemědělských usedlostí, později dostavovaných, takže nelze vyloučit ani změnu funkce s tím související. Mají půdorysné rozměry cca 4 x 10 m, válcovou klenbu a vstup z užší strany. Někdy mají pouze dřevěný krov jako prostor pro uskladnění sena, jindy složitější dřevěnou nadstavbu. Jednoduchá valená kamenná klenba je obdobou té z kamenných mostů. Některé detaily ukazují na citlivou kamenickou práci. Nejde ani tak o opracovávání, jako o promyšlený výběr k sobě přiléhajících kvádrů, ukazující na velkou všímavost a vztah k přírodě. Základní úvaha související s problémem odhadu stáří je i v tomto případě stejná jako u kamenných mostů. (Obr. 24-9)
Soubor kamenných staveb, o kterém zde byla řeč, se vyznačuje samozřejmě především užitím místního říčního kamene. Nelze si nepovšimnout jednotící vůle tradice. Byly-li, tyto stavby spojeny byť jen díky stavební tradici s obdobím lokace, pak by to mělo znamenat, že původní obyvatelstvo nebylo ani zdaleka tak různorodé, jak by se dalo očekávat od kolonizačního projektu. Charakter kamenné architektury plně odpovídá tvrdým životním podmínkám zdejšího kraje.
24.10 OSTRAVICKÉ LIDOVÉ STAVENÍ
V obci i okolí zmizely téměř poslední funkční relikty místního lidového obytného stavení. Poměrně svébytnou lokální architekturu bychom jen ojediněle mohli najít v souborné literatuře věnované této problematice. Její přiměřené zhodnocení a zařazení do širších souvislostí, vzhledem k všeobecně vžité falešné představě o pozdním pasekářském osídlení Ostravice a okolí, neexistuje. Tento typ obydlí, náležející ke karpatskému roubenému, zřejmě není prostým importem a není ani jednoznačně totožný se svými sousedy. Nacházíme se typově i formálně někde mezi valašským a goralským stavením. Zůstaly jen minimální stopy po dnes většinou na rekreační účely přeměněné architektuře, bez potřebné autenticity. Obydlí se zděnou černou kuchyní se již dávno stalo nepřijatelné i v zapadlých horských lokalitách. Pozdější a dodnes užívaná, poněkud klasicizující, obytná stavení z konce 18. a začátku 19. století byla mnohem prostornější a měla vyřešené i provozní vazby pro intenzivnější hospodaření než odpovídalo středověkému odkazu. Drobných obytných stavení bylo rozseto v rozsahu jednoho lánu obvykle více, což pravděpodobně umožňovalo aktuálně řešit majetkové vztahy v rámci jednotlivých rodin, podíly sourozenců, ale také výminek pro rodiče. Bydlely zde často i mnohočlenné rodiny, především jako levná pracovní síla pro výpomoc s nejrůznějšími pracemi v rámci gruntu. Nájemníci pomáhali sezonně za stravu a za poskytnuté přístřeší. I pro ně rozhodně představoval skromnou životní jistotu. Stavení bylo očividným produktem dlouhodobého vývoje, přesto je trestuhodně podceňované a dodnes, vzdor blízkosti Rožnova pod Radhoštěm, nedostatečně zdokumentované. (Obr. 24-10)
24.11 SVATÝ PETR NA OSTRAVICI
Současní vyznavači neopaganského ritu[b] jistě dobře chápou, jak významnou bohyni již v šeru předkřesťanské éry bohyně Ostra byla. Ve starověké mytologii není žádnou novinkou, že sídlem bohů jsou hory. Nemělo by být ničím nepochopitelným ani to, že naši předkové tyto bohy velmi často ztotožňovali právě s horami, které je obklopovaly a často i chránily proti nebezpečí. V případě Radhoště v Moravskoslezských Beskydech je tento fakt všeobecně akceptován, ale to že byla tato hora reprezentantem pouze jednoho z božstev ve zdejším mnohem početnějším pantheonu, je již dávno zapomenuto.
Dochované písemné prameny připomínají ztracený Děvín, který byl přesně takovýmto místem kultu plodnosti, jež reprezentovala Ostra. Jméno bohyně Devy, nebo také naše Děvy, je pouze jednou z mnoha obdob bohyně Ostre. Tato pohanská bohyně, šířící svůj obrovský vliv po celá tisíciletí téměř na všech kontinentech, byla v našem kulturním okruhu křesťanské Evropy předznamenáním Panny Marie.[23] Ve Španělsku, Francii, Itálii, ale i v mnoha jiných zemích ji nahradila velmi citlivě a dnes můžeme na původně pohanských kultovních místech najit světoznámá mariánská poutní místa. To, že se původní kult často vázal k hoře, vedle které dnes stojí poutní chrám Panny Marie s obrazem černé madony, a že tato hora má antropomorfní tvary podněcující lidskou fantazii, je pradávným mysteriem. Pozornost a fantazie dnešních věřících je po staletích cíleně odvedena úplně někam jinam. Prokletí a postupná likvidace ostravického Děvína možnost šetrné kontinuity zcela vyloučila. Civitas pod Ostrou horou totiž hrálo příliš významnou roli ve středověkém sporu o investituru. Staletí doutnající spor, který se dalšího osudu Moravy velmi významně dotýkal, vyvrcholil bitvou na Moravském poli a porážkou Přemysla Otakara II. v roce 1278.[24] Otázka původu císařské moci byla jejím výsledkem definitivně zodpovězena a osud Civitas Dei na Ostravici zpečetěn.[25] V Hesiodově vizi se bohyně Ostra, nemohoucí pohledu na takovou nespravedlnost, vznesla v podobě Jitřenky na Nebesa.
Idea skutečného Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala, se nyní pouze vznáší nad minulosti předkřesťanské éry dávného mysteriózního okrsku na Ostravici, který můžeme porovnávat s obdobnými, archeologicky řádně prozkoumanými okrsky v zahraničí.[26] Srovnání a identifikaci okrsku je možno provést na základě celé řady kompozičních zákonitosti, které se obvykle vážou k těmto, přísnými kanonickými pravidly svázaným kultovním místům.[27] Se značnou jistotou je možno usuzovat, že vypadal obdobně jako okrsek v řeckém Dionu, ale je velmi nejisté, co z něj po mnohokráte opakovaných obnovách a destrukcích zůstalo někde v podzemí. Z vyobrazení Civitas Dei v opisu Augustinova spisu[c] víme, jak město vypadalo, ale netušíme, co zůstalo z ústředního chrámu Moravy zasvěceného Panně Marii a sv. Janu Křtiteli, co z chrámu sv. Jakuba, ani co se dochovalo z arcibiskupského chrámu sv. Petra obnoveného Svatoplukem pro cyrilometodějskou misi? Jejich tělo v podobě kamenné stavebnice si původní obyvatelé, ale i dobyvatelé, odvezli jako legendami opředenou relikvii do nových působišť. Z nových podob této po Evropě rozprostřené architektury je přesto možno deduktivně odvodit, jak vypadala ta původní, jež zanechala na Ostravici svoji nesmazatelnou stopu abstraktních kompozičních vztahů a snad i základového zdiva v podzemí sídelního jádra.
Dávné ostravické mystérium dospělo po tisíciletích až k současnému vážnému konzumnímu ohrožení skrytých artefaktů necitlivým územním plánováním a bezohlednou megalomanskou výstavbou. Neuznaná a neprobádaná archeologická lokalita na Ostravici má přitom nepochybně celoevropský význam, protože právě na tomto místě do evropského ráje opakovaně pronikaly od severu k jihu mnohé národy. Zanechaly zde obtížně identifikovatelné stopy a naopak do nových sídlišť si odvezly nezapomenutelné a dodnes patrné vzpomínky. Za všechny zde zmiňme Kelty, kteří si v době vrcholné antiky odvezli do teplých krajů poblíž italské Semigalie i naši bohyni s jejím jménem, a to již několik století před naším letopočtem. Byla to kupodivu právě ostravická pohanská bohyně, která později dala jméno také italskému středověkému městečku Ostra a Ostra Vetere.
Pravda, dodnes vepsaná do tváře Matky Země, má svoji specifickou krásu rehabilitovanou díky svobodě informačních technologii. Její poznávání nám umožňuje znovu uchopit dávnou minulost a osvěžit tím vlastní identitu. To, co bylo na Ostravici vyoráno pluhy v kamenité zemi, není možno označit za bezcenné falzum tak, jak tomu bylo v minulosti u řady obdobných hodnotných dokumentů. V přehlížené listině salcburského arcibiskupství, kterou zapsal Zuentibold v Carantanam v roce 927, a kterou zveřejnil Boczek v roce 1836, je mimo veškerou pochybnost opakovaně zmíněn arcibiskupský moravský chrám s. Petrum ad Ostarwizam.[28] Ostar_wiza je germanismus názvu Ostra_vice, Ostravice. Ostara byla v germánské mytologii toutéž bohyni plodnosti, kterou byla pro Moravany bohyně Ostra, zosobněná antropomorfní Ostrou horou v Moravskoslezských Beskydech. S germanizovanou a vícesmyslnou podobou jejího jména, se jako s válečnou kořistí pyšnili Habsburkové až do konce první světové války a do definitivního rozpadu Ostařiny Říše.
Přijměme prosím úvodní publikaci Boczkova latinského opisu listiny, z časů doznívání Magické Moravy, jako jednoznačný doklad starobylosti Ostravice a současně jako určitý mezník v obraně kultury národa moravského a slezského, jehož význam přesně odpovídá tomu, co můžeme v řadě přehlížených architektonických a urbanistických indicií na divukrásné Ostravici dodnes spatřit.
24.12 LITERATURA
MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Brno 2005. Disertační práce je k dispozici v knihovně FA VUT v Brně, Poříčí 5
[a] HRABEC, J. Hukvaldy. Atlantida 1/2008
[b] Například Vicca
[c] sv. AUGUSTIN, De Civitate Dei, 12. stol., Archiv Pražského hradu. Hildebertův kodex (Praha, Kapit. A 21)
[1] ŠMILAUER, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen, ČSAV, Praha 1960, s. 13-14
[2] ŠTIKA, J. a kol. Beskydy, Olympia, Praha 1982, s. 24 – 41
[3] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek, Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 30
[4] KRPEŠ, V. a kol. Z historie obce Ostravice, OÚ Ostravice, Ostravice 1999, s. 22 – 31
[5] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek, Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 35
[6] HOSÁK, L. Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1948, Profil, Ostrava 1967, s. 343
[7] Kolektiv autorů, Zeměpisný lexikon ČR obce a sídla, ČSAV, Praha 1991, s. 684
[8] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 701
[9] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 210
[10] https://www.atlantida.name/view.php?cisloclanku=2008030001
[11] MOHELNÍK, L. Beskydská růže. Atlantida 4/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 9, ISSN 1802-9523
[12] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 209 (Napsal p. nadučitel Paskovský.)
[13] HOSÁK, L. Historický místopis země Moravskoslezské, Knihovna přátel starožitností ČSL. V Praze, Praha 1938, s. 698
[14] POKORNÝ, F. Vlastivěda moravská, Příborský okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1917, s. 13
[15] DVOŘÁK, R. Dějiny markrabství moravského, nakladatel A. Píša, Brno 1906, s. 55
[16] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 688
[17] KUČA, K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Nakladatelství Libri, Praha 1996, s. 838 – 849
[18] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, díl první, Nakladatel Mazáč v Praze, Praha 1939, s. 340 – 341
[19] VÁLKA, J. Vlastivěda moravská, Země a lid, Dějiny Moravy, Středověká Morava, Díl 1, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1991, s. 55
[20] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 101
[21] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 701
[22] http://www.geocaching.com/seek/cache_details.aspx?guid=6dbcd280-58c3-41e1-8ed8-b25b1d7b 4 be9&log=y&decrypt=
[23] MATHON, P. J. Život nejblahoslavenější bohorodičky Panny Marie a její panického chotě sv. Josefa. Kniha I. Knihtiskárna Rajhradských Benediktinů v Brně, Brno 1884, s. 50 – 53
[24] http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Moravsk%C3%A9m_poli
[25] MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802-9523
[26] MOHELNÍK, L. Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala. Atlantida 1/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 4 – 9, ISSN 1802-9523; MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802-9523
[27] MOHELNÍK, L. Petr Bezruč. Atlantida 3/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 7, ISSN 1802-9523
[28] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl I., r. 396 – 1199, Olomouc 1836, s. 74 – 75
Obr. 24‑1 Antropomorfní Ostrá hora zosobňující pohanům bohyni plodnosti, Ostrou
Obr. 24‑2 Pohled do údolí Ostravice s rozpoznatelnou lanovou strukturou obce
Obr. 24‑3 Mohelníkův hamr č. 2 v době před druhou světovou válkou (foto neznámý autor)
Obr. 24‑4 Rekreační chata postavena nad zasypanými troskami Bártkovy pily
Obr. 24‑5 Dvě stavební fáze zdiva římskokatolického kostela
Obr. 24‑6 Interiér starobylé kaple je zrcadlem konzumu
Obr. 24‑7 Winklerova zvonice a funkcionalistická kaple bez věřících
Obr. 24‑8 Detail kamenné klenby mostu
Obr. 24‑9 Válená klenba a interiér sklípku zemědělské usedlosti
Obr. 24‑10 Ostravické lidové stavení (foto Pavla Mohelníková)
O autorovi
Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architektem a projektantem zabývajícím se stavbami pro vzdělávání a kulturu. Působí také jako teoretik a pedagog.
Abstract
Absence historické kontinuity poškozuje nejen identitu osobnosti, nýbrž i celé obce. Architektura, zrcadlící věrně minulý stav polis, neumlká zcela ani po své vlastní smrti. Skrze předivo kompozičních vztahů, jimiž poznamenala přírodu, doznívají v ozvěnách její rytmy o to déle, oč jemnější smysly máme. Jejich zušlechtění činí zázrak, jímž z mořské pěny povstává krása tající dech. Nejde o pouhý přelud. Vždyť oráč při svém každoročním rituálu obnovujícím plodivou sílu Země vyryl hlubokou rýhu a písař již před tisíci léty popsal omamnou vůni beskydské růže.
Abstract (English)
The absence of historical continuity damages not only of personal identity but also the community identity. Architecture truly reflects with its own style the past state of polis but it is not silent even after its death. The architectural composition relations influenced nature fade in resonance so longer time as fine senses we have. The humanization of this creates a miracle, which gives breath catching beauty is appeared. It is not a mere illusion. The ploughman in his annual ritual for renewal of fertile power of the Earth turned up a deep stria and an amanuensis had written about a strong fragrance of Beskydy rose thousands years ago.