Ladislav Mohelník
Klíčová slova: nová architektura, funkcionalismus, sorela, Oldřich Starý, VUT v Brně
Key Words: New architecture, Functionalism, Sorel, Oldřich Starý, Technical University of Brno
Do nového roku 1948 a svého 7. ročníku existence vstoupil časopis Architektura ČSR lednovým vydáním s redakčním heslem „Řád je základem architektury; libovůle je cestou k úpadku“.[1] Redakce se v přelomových momentech dějin přihlásila ke své zodpovědnosti za další vývoj naší architektury velmi předvídavě již v intencích potřeb budoucí socialistické společnosti. Zkušený a životem protřelý šéfredaktor Oldřich Starý svůj další veletoč a svoje moudro opíral ve srovnání s prvním ročníkem spojených časopisů Stavby, Stavitele a Stylu z roku 1939 již o mnohem užší a zcela nekonfliktní okruh stálých redakčních pracovníků. Předváleční vyhraněněji ladění architekti, kteří se dokázali v rámci více názorových platforem tvrdě o věc architektury střetávat, vyklidili již předem pole architektům kompromisu, jejichž jména, tvorba, ale i názory na architekturu nám dnes většinou nic neříkají.
Za mnohé může nepochybně válka a tříletá pauza ve vydávání časopisu, která následovala krátce po příznačném celostránkovém oznámení, že …zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě a náčelník bezpečnostní služby, SS – Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich podlehl 4. června 1942 vážnému zranění, které utrpěl při vražedném útoku, jenž dne 27. května byl na něj spáchán. Následovalo již jen několik kvalitních článků a upozornění vydavatele, že z technických důvodů je nucen omezit počet čísel pro zbývající období ročníku.[2] Do poslední chvíle však zde uprostřed války vycházejí články o nové architektuře, jako ještě naposled o Fuchsově Správní budově fy ALPA v Brně. Žádnou zmínku o dříve převládajícím funkcionalismu zde sice nenajdeme, ale důraz na hygienu a dobrý provoz si Bohuslav Fuchs ještě naposled uvést dovolil.[3]
Je všeobecně známo, že Adolf Hitler měl zcela jiný vkus, než jakým oplývala nejen naše meziválečná avantgarda. Střet nacionálního a internacionálního pojetí architektury zde byl v politických souvislostech naprosto zjevný a pochopitelný. Přesto nenechal například funkcionalistickou vilu Tugenthat v Brně zbourat, ale využil ji pro svoje elity. Hitler v architektuře neviděl jen primitivní bojovný nástroj své ideologie, ale také projev duševní síly a harmonie jako základu pro svůj Nový Řád.[4] Svými nevídanými kompozičními nápady jej uchvátil Albert Speer do té míry, že mu velmi dlouho i uprostřed válečné vřavy odpouštěl mnohé poklesky. Diktátora jeho formátu muselo například velmi potěšit obohacení klasického rejstříku o třetí výraznou osu symetrie, o vertikálu reflektorového nebeského představení v Norimberku roku 1934, překonávajícího katedrální gotiku, jak ve své dimenzi, tak i mystičnosti. Není divu, že právě v něm Hitler viděl budoucnost Německa a jakýsi svůj prototyp nadčlověka.
Zatímco gigantické měřítko a symetrie je v politice extremním harmonickým projevem absolutní moci, může mít řád a harmonie v architektuře ještě nekonečné množství jiných podob. Harmonické kompozice a architektura ruských konstruktivistů od Tatlina, Ladovského, Maleviče… novátorsky rozšířily toto bohaté spektrum o nové velkorysé vize, které internacionálnímu pojetí Leninovy politiky dočasně konvenovaly snad právě pro svoji nedosažitelnost a nereálnost. Stalin této libovůli udělal definitivní přítrž bezprostředně po Leninově smrti a zavedl nový řád ještě mnohem dříve, než se Hitler v Německu stačil dostat k moci. Svoje velmocenské měřítko i diktát přísné kompoziční symetrie po vyhrané válce ordinuje Stalin již nejen svým koncentrákům a Potěmkinovým vesnicím doma, ale i svým novým zahraničním satelitům. Osa symetrie zákonitě vložená záhy do půdorysu socialisticky realistické Poruby není výrazem absolutní moci urbanisty Vladimíra Meduny, ale ani o svůj život se třesoucího prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, nýbrž je symbolem jedinečnosti a zbožnění samotného Stalina, jehož socha se na této ose musela ve vší servilitě nacházet. Bylo vlastně velkým nedostatkem a prohřeškem, že tato osa nemířila přímo do Moskvy. Její východo – západní orientace by však mohla z jiných ideologických hledisek vadit. Jak dosvědčila nejen pražská zkušenost s pomníkem na Letné, může tomu být pouze tak dlouho, dokud tato dynastická moc a ideologie trvá.
Bez hlubšího přemýšlení může být a taky bylo úvodní heslo o řádu jako základu architektury líbivé jak pro moci chtivého politika, tak i pro ambiciózního architekta. Jeden i druhý mu však může rozumět po svém a ze svého hlediska. Následující vývoj ukázal, že tím přechytralým, tím kdo ve skutečnosti primitivnímu stalinskému importu hloupě naletěl, byli především architekti sami.
Téměř tříletá válečná přetržka ve vydávání časopisu Architektura se po jeho obnovení v roce 1946 projevila v mnoha směrech. V názvu se nově objevuje ČSR. Zrcadlí se v tom již tehdy snaha hrát jakousi ústřední politickou roli mezi architekty. Oldřich Starý takto koncipuje i svůj úvodní projev, ve kterém již míří k socialismu jakožto odvěkému cíli nové architektury. Poněkud se opakoval, protože již v roce 1940 organizoval v Praze výstavu Za novou architekturu jako nabídku tehdejšímu okupačnímu režimu, který však již měl zcela jiné představy než funkcionalistické. Vydavatelský kolektiv byl nově rozšířen například o Bohuslava Fuchse, jehož jméno bylo dříve spojeno s redakcí Stavitele, slovenského zástupce v osobě Emila Belluše, Václava Hilského, Viléma Kuby, Václava Roštlapila…
Obr. 32‑1 Blok architektonických pokrokových spolků v čele s prof. arch. Oldřichem Starým prosí 4. 7. 1946 pana presidenta Dr. Edvarda Beneše o dobrozdání ke svým záměrům budoucího budování socialismu
Zájemců o budování socialistické architektury nebylo málo. Již 17. 7. 1945 se sešel Blok architektonických pokrokových spolků (BAPS) slibující budování socialismu, odborovou aktivitu, přátelství sovětským architektům, ale ještě také i západním spojencům. Václav Hilský vyhlásil cíl vybudování jednotného Svazu architektů – projektantů v ČSR.[5] Karel Janů si pochvaloval, že se díky pokrokovým architektům podařilo zabránit vzniku stavovsky organizované Komory architektů, zkompromitované cechovními manýrami fašistů, málo centralistické a nezávislé na odborech.[6] Stanislav Semrád přichází s odsouzením reakčních proudů v architektuře let 1939 – 1945, s odsouzením nadřazování intuice a pudu nad rozum, odsouzením falešné cesty nacistů za formou, jež ve skutečnosti může být dána pouze opravdovým členům lidského společenství nové doby a sociálně realistického pojetí architektury.[7] Tvoření v architektuře zůstává však nadále syntetizující tvorbou splňující požadavky účelu, techniky, hospodárnosti, psychologie i estetiky. Před stavebnictvím však stojí problém zprůmyslnění, a proto je třeba navázat na racionalistické období nové architektury. Otakar Nový spojil ve svých úvahách architektonický s politickým činem a Jaroslav Fragner předestřel budoucnost socialistického plánování. Kdo chce být vizionářem, musí navštívit Moskvu. Někteří se vracejí odhodlaní, jiní otřesení. Jiří Kroha patřil k těm prvním až do soudného dne. Společenský vývoj dával hned po válce zapravdu jeho celoživotní aktivitě. Sociologie se u něj stala pro architekta nejdůležitější součásti práce. Hlásá nyní nejen teze nové architektury, nýbrž architektury pokrokové, to znamená takové, která vyjadřuje sociální, kulturní a politické teze ideologie.[8] Nejen Jiří Kroha se tímto okamžikem začíná „smažit ve vlastní šťávě“ bytostného revolucionáře, jehož doba pasuje do role prvořadého architektonického reakcionáře, který nepokrytě zradil avantgardu. Musíme mu zde přiznat nejen prioritu importu významového obsahu pojmu poprvé vysloveného Stanislavem Semerádem a nám dnes známého již v poněkud pejorativní podobě, SORELA, musíme mu přiznat i nejpreciznější analýzu politické situace, jež velela učinit ve své práci krok zpět. Mýlil se však v jedné podstatné záležitosti, když se ve svých sociologických úvahách domníval, že budoucí architektura u nás bude určována zájmy pracujícího člověka, vyžadujícího historizující architekturu. Nepochopil anebo nechtěl pochopit, že tuto formu architektury v totalitním Sovětském svazu (podobně jako i v demokracii USA) nikdy neurčoval skutečně pracující člověk, ale vždy pouze politický pohlavár a jeho politická moc a vkus.
Dne 4. 7. 1946 lobovala ambiciózní dvanáctičlenná delegace BAPS za své zájmy u prezidenta Beneše. O málo později, 22. 8. 1946 již „kuli spiklenci pikle“ s Klementem Gottwaldem. Organizovaná skupina architektů se stále více orientovala na politickou a odborovou činnost. K již zmíněným architektům je nutno ještě doplnit jméno Ladislava Machoně, s jeho téměř monotematickým vydáním Architektury ČSR 6/1947 věnovaným oslavě založení Moskvy, k němuž se přidala i Marie Benešová. Vrcholem frenetického nadšení nad podobou tehdejší historizující sovětské architektury je velmi sugestivní, podrobná a především vrcholně demagogická a na úrovni KGB připravená hanebná práce Jiřího Štursy, věnovaná mimo jiné i výčtu komunistických vymožeností, pro naši architekturu a architekty stále ještě naštěstí nedostižných. Po jejím přečtení se ti nejpokrokovější nemohli již nepochybně dočkat, až Gottwald dostojí svému slibu a těm reakčním intelektuálkům, o nichž se hovoří zatím vždy jen nejmenovitě, zakroutí po ruském vzoru krkem. 23. 4. 1947 vyzývá BAPS slovanské architekty k užší spolupráci a začíná hovořit o bratrských národech. Zve do Prahy zástupce sovětských, jugoslávských, polských a bulharských architektů v jakémsi předznamenání internacionální spolupráce RVHP a Varšavské smlouvy. Pro Dušana Jurkoviče to byla zřejmě již jedna z jeho posledních nacionálních aktivit, protože únorového vítězství se již nedožil. Bezprostřední poválečné období s dvouletým plánem obnovy bylo z hlediska úmrtnosti pro architekty snad ještě dramatičtější než celá předchozí válka, která bohužel vzala za oběť údajně jednatřicet architektů. Architektonickou tvorbu kromě Dušana Jurkoviče těsně po válce navždy, ale ještě se ctí, opustil také Kamil Roškot, Josef Gočár, Alois Mezera, Čeněk Musil, Emil Králík a mnoho dalších. Jiní zase, jako například Jaromír Krejcar, si postupně a nenápadně začali připravovat půdu pro odchod do ciziny, čímž pro nás později přestali existovat také.
Smrt anebo emigrace se staly pro architekta tím málem možností, jak se vyhnout naprostému ztrapnění, jež si připravili svoji snahou zachytit nový vítr snad téměř všichni účastníci Veřejné soutěže na Staroměstskou radnici v roce 1946. Pořadím nejúspěšnější F. M. Černý v tomto směru svým imperiálním návrhem všechny překonal. Moc nescházelo a mohli jsme mít kousek Rudého náměstí z Moskvy přesazený rovnou na Staroměstské náměstí. Na stále ještě rutinně funkcionální půdorysy začali servilní architekti roubovat monumentální a symetrizující kompozice a především masivní obložené fasády, jež se měly líbit pracujícímu lidu. Antonín Černý, Václav Hilský, Adolf Benš, Jan Gillar, Otakar Novotný, Ladislav Machoň, Augusta Müllerová, ale třeba i slavný Pavel Janák se z hlediska svého předchozího díla propadli do oblasti pokleslé architektury. Ani souhrnné hodnocení od Oldřicha Starého, hledajícího na soutěži svých soudruhů něco pozitivního, nebylo ve své době o mnoho příznivější.[9] Arogantní návrh Pavla Janáka a Jana Slavíka byl formou opravy publikován se servilní úctou dokonce opakovaně, ale ani přes snahu o dodatečné úpravy z něj nic kloudného nevzniklo.[10]
Další velká soutěž na budovu Národního shromáždění nedopadla o mnoho lépe. První cena nebyla udělena. Návrh Františka Čermáka a G. Paula byl sice megalomanský a navenek relativně střízlivý, ale tím bezohlednější byl k hradčanskému panoramatu. Primitivními představami radostného zítřka byl prolezlý především zevnitř. Nevyslovená povinná účast sochařů zpečetila i osud Jaroslava Fragnera, na jehož návrhu se podílel Vincenc Makovský. Rozervanost, se kterou Makovský návrh posouval do podoby Parthenonu s tympanonem zbožštělé opilecké kompartie, zatímco Jaroslav Fragner měl více na mysli Reichstag, odsunula i tuto soutěž na smetiště. Diagnóza soutěže probudivšího se Pavla Janáka poukázala na jednoznačnou a rychle postupující schizofrenii naší architektury.[11]
Kde se vzala, tu se vzala, 12. července 1947 byla v Brně jednomyslným hlasováním jakýchsi delegátů ustavena Unie architektů ČSR. Čestnými předsedy se blahosklonně stali Dušan Jurkovič a Oldřich Starý. Někteří architekti se ještě asi ani takovouto novinu nestačili dovědět, a už měli jednotnou celostátní organizaci architektů i s pevným organizačním řádem, po které údajně tak dlouho toužili. Od prvního okamžiku byla hlavním tématem konspirativního houfování soudruhů architektů výsada projekčního oprávnění, ale také demonstrace připravenosti na velké budoucí události, o čemž musel být spraven nejen pan president, ale především vládní činitelé. Snad bylo někdy dějinami mezinárodního komunistického hnutí objasněno, kde a za jaké účasti se tato akce v Brně skutečně konala a kdo vlastně reprezentoval ono tajemné presidium, jehož předsednictví převzal Jaroslav Pokorný. Pouze spekulativně je možno dovodit, že někde u lože chřadnoucího národního umělce Dušana Jurkoviče tehdy klečelo několik unijních soudruhů architektů, kteří se s ním definitivně rozloučili překvapivě brzy, 21. 12. 1947. Ale celkový počet architektů tehdy výrazně přesahoval jen v Čechách a na Moravě tisícovku. Většina z nich na žádné houfování neměla náladu a měla jiné starosti, což se pro budoucnost stalo ovšem osudným. Aparátčíci již byli na definitivní zúčtování s buržoazním funkcionalismem velmi dobře připraveni.
Z okruhu vydavatelů časopisu Architektura ČSR se již dříve ztratil podnikavý i názorově málo přizpůsobivý Bohuslav Fuchs a úvodníky Oldřicha Starého nepokrytě zdegenerovaly do oslavného stalinského tónu.[12] Tučným písmem již nebyly sázeny české titulky obrázků, ale především ruské a to dokonce v azbuce. Pravděpodobně proto, aby si i agenti KGB lépe početli o úspěších budování SSSR, s nimiž naše k budoucím bojům nažhavené soudruhy seznámil předseda Svazu architektů a místopředseda Akademie architektury SSSR Karo Alabjan.[13] Žádnými konstruktivistickými skvosty architektury spojenými s iluzí tvůrčí svobody se však pochopitelně pochlubit nechtěl a ani nemohl, takže produkty otrocké práce musel svým obdivovatelům presentovat z velké dálky a hodně mlhavě.
Po aféře s Pavlem Janákem se Oldřich Starý mohl jen sotva vymlouvat na kvalitu tisku. Úpadková úroveň architektonického myšlení se v nové politické situaci stala nejen jemu po celý zbytek dlouhého a plodného života vlastní. Ani v období dočasného vzepjetí, okolo roku 1968, nedosahoval pod jeho vedením časopis Architektura ČSR úrovně, kterou měl časopis Stavba, rovněž pod jeho vedením, již v roce 1938, ale dokonce již i v roce 1928. Vlastně i první ročník Stavby z roku 1922, tehdy ještě s jinou redakcí, měl vyšší odbornou úroveň a přinejmenším srovnatelnou grafiku. S funkcionalismem bylo v jediném a jednotném odborném architektonickém mediu definitivně zameteno, a jeho hlavní protagonisti byli připraveni k dalším úkrokům vzad. Hned 25. 2. 1948 oslovuje Unie architektů ČSR Klementa Gottwalda, vyjadřuje mu úctu k jeho nadlidskému úsilí a ujišťuje jej, že stojí v jedné frontě se všemi pokrokovými silami za ním.[14]
Desítky let je posléze na Vysokém učení technickém v Brně, dřívější Mece funkcionalismu, působišti Králíka, Krohy, Karfíka, Fuchse, Rozehnala, Krejcara, Formáčka, Kalivody, Halabaly a dalších, toto slovíčko institucionálně prakticky zakázáno. Ve výuce architektů jej za socialismu pošeptali studentům jen ti nejodvážnější pedagogové a to tak, aby se to pokud možno nedověděl Meduna, Bártek, Veselý… V centru města, v dnes již neexistujícím antikvariátě na České, je v té době jeden sloupec regálu plný svázaných prvorepublikových ročníků Stavby, Stavitele, Architekta SIA, Stylu a podobně z nepotřebných pozůstalostí sublimujících architektů i s věnujícími podpisy Fuchse, Krance… V Brně plném architektů a funkcionalistické architektury tuto odbornou literaturu nikdo nekupuje a leží tam celá léta. Deset, dvacet, třicet korun stojí celý ročník časopisů. Dvacet korun je mnoho za mírně neucelený ale vynikajícími konstruktivistickými myšlenkami prosáknutý ročník 1924 ruské Současné architektury, který dnes u nás snad ani v žádné vědecké knihovně nenajdete. Osmadvacet korun za katalog výstavy ve Štutgartu z roku 1927. Loosova Bytová kultura 1924 – 1925 za pouhých 45 Kč. Ještě po roce 1990 jste se kupodivu mohli podělit s bezdomovcem u kontejneru před Fakultou architektury o vyhozené skvosty funkcionalistické literatury i s katedrovými razítky a jmény pedagogů. Antikvariát je tehdy ještě jednou, a není to bohužel asi naposled, naplněn pro brněnskou fakultu architektury zrovna nepotřebnou literaturou. Jeden ročník časopisu tam již sice koupíte řádově za více než desetinásobnou cenu, ale v Německu stále ještě minimálně stonásobnou. Takové absurdity nejsou běžné a normální, jsou podmíněny právě mimořádným lidským a kulturním úpadkem, provázeným převrácením hodnot, ve kterém neúměrně dražší a z devadesáti procent opsaná normalizační kučerovská skripta ve fakultní knihovně jsou dodnes pouze vrcholem bezduchého ledovce, pomalu tající koule na noze fakulty architektury. Politika a především ideologie a dnes také korupce toto beztrestné převracení hodnot dočasně umožňují, ale postavit kvalitní architekturu nikoliv. Tuto zázračnou schopnost nemá pochopitelně a priori ani demokracie. Ta může a někdy tak skutečně i činí, pouze vytvořit rámec a podmínky, ve kterých se architektura ze svobodné vůle tvůrce zrodí. Společnosti prakticky nezbývá, než ji buďto již před narozením potratit, anebo později jen přihlížet tomu, jaká bude? Nejen mentálně postiženým se takto rizikově může i v demokracii k všeobecnému zděšení narodit třeba i rádobyfunkcionalismus jako Brno.
Obr. 32‑2 Návrh Jiřího Krohy na budovu architektury a stavebního inženýrství Vysoké školy technické v Brně, ilustrující jeho teze socialistického realismu, svoji architektonickou kvalitou i přes krok zpět od funkcionalistické avantgardy převyšuje výsledky pozdějších soutěži na této škole
Obr. 32‑3 Soutěžní návrh Pavla Janáka na Starou radnici v Praze v roce 1946 odráží jeho nejistotu a konzervativní myšlení, s nímž právě opouštěl funkcionalistické ideje stejně bolestně jako kubistické o dvacet lét dříve
Obr. 32‑4 Soutěžní návrh na národní shromáždění Oldřich Starý uvedl v Architektuře ČSR jako uvědomělý příklad snahy o vyjádření ideového obsahu architektury tektonickými prostředky, čímž Jaroslav Fragner odčiňuje svoji dosavadní rafinovanou technicistní práci pro třídního nepřítele, pro velkoburžoazii
Obr. 32‑5 Mlhavá idyla sovětského socialisticky realistického vzoru publikovaná Oldřichem Starým a Karo Alabjanem v Architektuře ČSR 10/1947 po 30 létech budování komunismu
LITERATURA
[1] Redakce Do roku 1948. Architektura ČSR 1/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 1
[2] Vydavatel Pánům předplatitelům a čtenářům. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 163
[3] FUCHS, B. Správní budova fy ALPA v Brně, Královo Pole. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 225
[4] SERENYOVÁ, G. Albert Speer: Zápas s pravdou. BB art 1998, ISBN 80–86070-39–5
[5] HILSKÝ, V. Organisace BAPS. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 6 – 7
[6] JANŮ, K. Organisace stavebnictví. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 7 – 8
[7] SEMRÁD, S. Poslání architekta a organisace jeho práce. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 8 a 11
[8] KROHA, J. Manifestační projev. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 22 a 24
[9] STARÝ, O. Veřejná soutěž na staroměstskou radnici. Architektura ČSR 2/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 37 – 53
[10] STARÝ, O. Oprava. Architektura ČSR 9/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 289
[11] STARÝ, O. Poznámky k soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 197 – 208; JANÁK, P. K soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 208 – 220
[12] STARÝ, O. Poučení architektů ze článku J. V. Stalina „Marxismus v jazykovědě“. Architektura ČSR 11/1950, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44
[13] ALABJAN, K. Třicet. Architektura ČSR 10/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 293 – 295
[14] Unie architektů ČSR. Klementu Gottwaldovi. Architektura ČSR 2/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44