Jan Hrubý
Klíčová slova: architektura, historie, futurismus, hi-tech
Key Words: architecture, history, futurism, high-tech
Dnešní doba příliš nepřeje hlubokým úvahám o podstatě věcí. Odsouvá do pozadí citové prožitky, zastavení se v čase. Nutnost zastavení se pro sebe sama, abychom pohlédli do vlastního nitra, hledali vlastní cesty a současně si odpověděli na otázku jak dál. Automobil jede příliš rychle, než abychom viděli kopretinu u cesty, letadlo letí příliš vysoko, než abychom si všimli raněné srny na lesní mýtině. Naše mysl je příliš daleko, než abychom vnímali druhého člověka. Jen někdy se nám podaří povšimnout si věcí a dějů, které běžně míjíme a neuvědomujeme si jejich skrytý nebo druhotný význam.
Postupně si zvykáme na bezcitnost, na příšery a hrůzy současnosti, na manipulovatelnost a vliv medií. Mnohdy ani lidé nevnímají situaci, kdy člověk dostane pokyn, vykoná zadaný úkol, něco se stane a vůbec nad tím není třeba přemýšlet. Technicistní společnost nás žene do jakéhosi smíření se s osudem. Smíření se s vysněným idealizovaným snem o světě, jaký bychom chtěli mít. Relativní pocit blahobytu, umocněný pragmatickým světem peněz, žene člověka k pochybnému soupeření a často jej staví před volbu kdo z koho. Momentální úspěch a zdání vlastní jedinečnosti ve skutečnosti izoluje lidské jedince a ničí kořeny minulosti, stejně tak, jako rašící stvoly a listy budoucnosti. Bez vlastní identity, ztraceni a vydáni na milost strojům, pýše lidské velikosti a schopností těch nejlepších jednotlivců, kteří pod hesly pokroku možná i zaprodali svou duši ďáblu.
Často mě napadá vtíravá otázka, kam vlastně směřuje architektura? Je to vůbec ještě architektura? Co zůstalo z bohatého odkazu minulosti? Je současná architektura ještě nějak hmatatelně spojena s historií? Stojí vůbec autoři současných architektonických děl o vazby na historii? Zajímá je vůbec? Stojíme před tváří příštího tisíciletí a musíme se rozhodnout. Bude to tvář vlídné okouzlující dívky nebo tvář osudové smrti. Rozhodnutí si nese každý v sobě a orientace je velmi těžká. Stejně těžká jako otázka, jak dál. Nejen jak dál v životě, ale také, jak dál v architektuře. Co zůstalo z minulosti? Co je možné použít dnes, ale hlavně, jaká bude role architektury v budoucnu. Zůstane ještě vůbec něco, co považujeme za architekturu? Je možné mluvit dnes o architektuře? Neopustila nás již navěky ona tradiční múza architektury, chápána jako umění? Cítíme, že je tu, ale poznáme ji? Poznáme její tvář? A co nám řekne? A nejen to, budeme vůbec chtít jí naslouchat?
Za posledních několik let došlo k výrazným změnám nejen ve vnějším vzhledu, který ostatně může posoudit i každý laik, ale také v materiálech, technologiích a možná i ve vlastním obsahu architektury. Nové možnosti přinesly nové architektonické formy. Svoboda projevu však v některých případech neznamenala jen volnost tvorby, ale také svévoli, která připomíná guláš bez kuchařské knihy! Věřím, že pomíjivost přitažlivé vůně formálního vnějšího fetišismu brzy vyvane a do popředí se dostanou mnohem závažnější otázky architektonické tvorby jako je vnitřní obsah, otázky vzájemných vztahů člověka, techniky a přírody a v neposlední řadě také duch tvůrčí myšlenky, který tvoří z nakupené stavební hmoty skutečné architektonické dílo. Takové, které vás nejen vezme za srdce, ale i takové, které pravděpodobně vytvoří dějiny budoucnosti.
Není dnes žádné šablony, která by poměřila kvalitu architektonického díla. Z širšího pohledu není možné zanedbat vkus jednotlivce, natož pak celé společnosti. Není možné pominout životní styl, ale ani objektivní možnosti při realizaci kteréhokoliv díla. Ještě před časem se zdálo, že architektura našla pevný výraz v cestě určitého asketismu, pochopitelného při vědomí souvislostí dějinného odkazu meziválečné moderny dvacátého století, pochopitelného jako možná reakce na poměrně dlouhotrvající blahobyt vyspělé evropské civilizace s téměř „neomezenými“ možnostmi. Současně je však těžké oddělit esenciální čistotu silného tvůrčího podnětu od, řekněme, tvůrčí nedostatečnosti.
Dvacáté století mnohé souvislosti předznamenalo a zcela jasně formulovalo stupně pokroku, ke kterým se lidstvo dostalo. Překotné hledání nových výrazových možností, paralely v objevech vědy a ve výdobytcích techniky diktovaly cíle mnohých architektů, kteří dnes tvoří základní kameny architektury 20. století. Nelze přehlédnout Le Corbusierovy formulace moderní architektury, jeho studie obytného domu Citronan, který vnímal jako univerzální stavební jednotku, zřetelné opojení technikou, kterou Le Corbusier a mnozí další povýšili do příznačného spojení domu jako stroje na bydlení. Loosův obytný prostor se ztotožnil s novým pojetím prostoru, který diktovali holandští neoplasticisté. Představa architektury, po staletí přijímané jako schránky, jako jakési krabice od bot s otvory oken a dveří a vloženými patry, definitivně padla. Kontinuita vnitřku a vnějšku, opojný plynoucí prostor povznesl člověka do nových dimenzí. Přinesl nám Miesovu vilu Tugendhat i Dům nad vodopádem F.L. Wrighta. Futuristické vize Antonia Saint Elii ukázaly vize architektury, které jsou přijatelné i dnes. Jak jinak než verneovsky působí nadpozemská studie G. Krutikova z roku 1928. Jeho tzv. „Letící město“ představovalo soustavu satelitů obíhajících kolem Země. Vzájemná komunikace byla řešena individuálně řízenými skleněnými bublinami. Představa, která na konci 20. století našla své reálné opodstatnění a do tradičního pozemského chápání architektury vnesla dimenzi vesmíru.
Přirozený zájem architektů podnítil v průběhu druhé poloviny 20. století další tvorbu neméně zajímavých projektů. Plány K. Tangeho na rozšíření Tokia, orientované na zástavbu mořské hladiny, doplňuje K. Kikutake plovoucím Městem v moři. Projekty tzv. Hydroponické farmy (R.A. Smith 1954) nebo americké experimenty nazvané Biosféra I. a Biosféra II. měly odpovědět na základní otázku, jestli může současná technika a s ní propojená architektura umožnit přežití člověka v jiných než pozemských podmínkách. Aktuálnost problému jde ovšem ruku v ruce se zhoršujícími se životními podmínkami právě na Zemi. Kráčející města, domy jako mobily nejsou ničím v porovnání s projekty bio architektury nebo tzv. chemické architektury. Současné počítačové technologie, globalizace komunikací se vstupem do vesmíru se již podílí na výrazné změně životního stylu, vytváří nové potřeby člověka a diktuje novou architekturu.
Je jasné, že hledíme-li na takové horizonty, je vnímání současné architektury někdy těžkopádné a potácející se při uspokojování sebe sama v teritoriu otřelých anachronismů. Jaká tedy bude příští architektura? Ta, která již vstřebala současný svět techniky a komunikace. Svět globalizace s dimenzemi nového lidského snu v podobě virtuální reality.
Pravděpodobně zcela odlišná bude nejen architektonická forma, ale především vnitřní obsah. Klademe-li si dnes otázku, co je to architektura, bude odpověď na otázku, jaká bude architektura, ještě naléhavější. Některé experimenty současnosti nás již orientují na nové možné cesty. Ukazuje se, že běžné stavební materiály, možnosti jejich konstrukčního uplatnění a vnější formy s nimi spojené, jsou již dnes brzdou příštího rozvoje. Budoucnost patří novým materiálům a především novému myšlení, které bude nezbytné pro vnímání architektury! Současné kovové konstrukce, které tvoří vrchol v architektuře HI-TECH, budou pravděpodobně překonány. Nové slitiny kovů, kompozity, plasty, aerogely a chemicko-biologické struktury zcela určitě převáží. Musí se tedy změnit samotné chápání architektury. Tvorba architektonického prostoru již nemůže být problémem pouhých dispozičních schémat, ve kterých je organizován pohyb člověka. Budou to více skutečné organismy, od kterých lze očekávat, že se budou také jako organismy chovat. Tedy zřejmě organizovaná, ale naprosto variabilní soustava, reagující na podněty jak zvenku, tak zevnitř. Tzv. inteligentní fasády a inteligentní tvorba vnitřního prostředí za využití dostupné techniky. Současné trendy tvoří jen počátek vymezený lidským chápáním. Architektura jako inteligentní živoucí obal jednotlivce? Nebo obal vnitřního prostoru společnosti? Nebo vnější obal společnosti? Náročnost podobných představ je ovšem úzce spojená se skutečnými možnostmi lidstva. Boj o energii, potraviny, holé přežití v některých oblastech a ekonomická náročnost podobných projektů je limitována celkovou úrovní lidstva na Zemi. Je více než pravděpodobné, že se lehce může stát vlastní jen malé, početně omezené skupině lidí, kteří se zmocní možností technického pokroku a stanou se neomezenými vládci nad organizovaným zbytkem lidstva.[1]
Bude-li tomu tak, je ovšem problém architektury jen okrajový. Dotkneme se možná až základních filozofických otázek samotné existence. Nebude to však poprvé, kdy vize architektů a jejich touha po organizaci života přesáhla hranice architektury. V úzce se integrujícím, propojeném světě to ovšem nebudou jen sny z časů J. Verna, ale velice hmatatelná a možná i celkem drsná skutečnost. Sny o budoucnu provázejí lidstvo od nepaměti a byly vždy spojeny s možnostmi doby, ve které vznikaly. Jiné v průběhu 19. století a jiné ve 20. století. Můžeme tedy předpokládat, že budou odlišné i v 21. století.
Přesto je jasné, že budoucnost již nebude bez technicistního zázemí pro člověka reálná. Dokonce je docela možné, že velice brzy dojde ke spojení živé a neživé hmoty. Experimenty s elektronickými implantáty již člověk vyzkoušel. Vize propojení lidského mozku s výdobytky současné elektroniky jsou stále vtíravější a po pravdě řečeno slibují skutečně netušené možnosti. Bude-li to krok do pekel nebo povznese-li lidstvo jako takové je otázkou. Co se stane s člověkem jako jedincem a co se stane s celým lidstvem, když se takové vize naplní, není možné jednoznačně říci. A co když dojde k tomu, že člověk neudrží nadvládu nad svými technickými výtvory? Optimisté sice připomínají, že dojde k dalšímu přirozenému vývoji člověka. Právě tak, jako si kdysi přizpůsobil náhodně nalezený kámen, tak stejně vědomě si přizpůsobí technické prostředky budoucnosti. Pesimisté dodávají – a bude to ještě člověk, který bude o věcech příštích rozhodovat?
A jak tomu bude s architekturou? Bude vůbec nějaká architektura? Alespoň ve smyslu dnešního vnímání a chápání architektury? Říká se, že architektura je odrazem potřeb a možností společnosti, tedy v konečném detailu člověka jako jedince. Ale jaké budou potřeby člověka v tomto tisíciletí? Pohlédneme-li zpět, zdá se, že zvláště některé potřeby lidí se ani příliš nezměnily, ale některé vznikly nově a v průběhu několika posledních desetiletí se prudce měnily. Z toho můžeme usuzovat, že celkový vývoj se dramaticky zrychluje a pohled do minulosti je jen pomůckou pro představu toho, co bude.
Je jistě krásné a možná i vzrušující se prodírat skupinami turistů na athénské Akropoli, je jistě pro mnohé životním zážitkem stanout na terase Empire State Building v New Yorku, ale to všechno nic neříká o tom, jaká bude architektura zítřka. Položme si základní otázku: jací budeme my lidé?
Je docela možné, že lidstvo už nebude potřebovat nic z toho, co považujeme dnes za architekturu. Vysoce technicky vybavená centra výroby, obchodu, komunikace, ale i bydlení a zábavy zřejmě povedou k tomu, že člověk bude stále více závislý na takto vybaveném centru. Sám se stane centrálně podchycenou jednotkou, bez nutnosti přímé osobní komunikace s ostatními. To může vést k tvorbě jakýchsi buněk, které je možné chápat jako autonomní obaly lidského jedince na jedné straně nebo obaly vzájemně propojených a úzce specializovaných pracovních skupin na straně druhé. [2],[3]
V obou případech je otázkou, co bude s tzv. klasickou přírodou a v širším smyslu se Zemí jako takovou. Bude to umělé prostředí, úzkostlivě hlídané jako jakási nostalgická vzpomínka jak to na Zemi kdysi vypadalo, nebo to bude umělé prostředí, ovšem bez života nebo snad dokonce to bude jen sen virtuální reality, který bude moci jedinec vidět, možná i vnímat, ale který ve skutečnosti nebude existovat?
Jistě mnozí namítnou, že popisované vize možné budoucnosti jsou jen omezeným pohledem jedním směrem. Možná jen nadsázkou a provokací. Početné hlasy připomenou tradiční zdroje přírody a člověka, který bude v souladu s přírodou žít v iluzi svého ráje na Zemi. Osobně to považuji za nesmysl. Přes veškerou snahu již nebude možné obnovit stav, který by vrátil vývoj zpět. Sílící snahy o záchranu Země ve skutečnosti představují nové a nové zásahy do ještě přirozeně fungujících mechanismů. Snaha o zlepšení může přinést i další eskalaci katastrofických konců. Jaký návrat k přírodě, když už možná žádná nebude! Nepodceňujme dopad „tvůrčích“ aktivit lidí, kteří v duchu rozvoje vědy a techniky rozpracovávají stále nové a nové programy, které zcela bez zábran formují prazáklady existence člověka. Je docela možné, že bude lidstvo nuceno brzy čelit zcela novým skutečnostem, které si dnes nejsme schopni vůbec připustit. A to není memento hollywoodských sci-fi, ale možná naprosto logická cesta společnosti, která se ubírá k cíli za pomocí technologií mikro a makro světa. Vnímáme hmotný svět kolem nás, který je jen zlomkem tušeného světa nehmotného. Vydáváme se na cesty, o kterých nevíme, kam vedou. Vidíme na jejich konec? Nejsou to krkolomné stezky, kde za každou zatáčkou na nás může čekat i nemilé překvapení osudové havárie? Je člověk skutečně člověkem? Je tím, co si myslí, že je? A je to ve skutečnosti tak? Co tvoří podstatu myšlenky existence člověka? Fyzická skutečnost je dostačující nebo je to málo ve vztahu k člověku jako takovému? Co představuje člověk na Zemi, co představuje ve vesmíru. Část historie jeho existence jsme schopni pojmout, ale budoucnost si jen stěží dovedeme představit. Jistě bude záležet na každém z nás, jak se vypořádá s otázkami současnosti, ale hlavně co udělá pod vlivem osobní prozíravosti pro budoucno!
21.1 ZÁVĚR VĚNOVANÝ PŘÍŠTÍM ARCHITEKTŮM
Po pravdě řečeno vše nasvědčuje tomu, že to bude právě technika, která umožní propojení doposud odděleně vnímaných celků životního prostředí, vesmíru, člověka, a bude to možná právě technika, která umožní zachování jeho existence na Zemi. Poznání minulosti, uvědomění si významu historie a možný inspirační vklad do současnosti, to jsou otázky, na které by měla reagovat současná architektura. Architektura je od nejstarších dob vnímána jako vrcholná duchovní a hmotná aktivita člověka. Výsledkem je dílo, které se lidské společnosti přímo dotýká. Provází člověka historií jeho existence a zasahuje jak jednotlivce, tak celé civilizace.
Návrat zpět již není možný. Domnívám se, že dnes jen dokonalé technologie, nové materiály, energetické zdroje a počítačové inteligence mohou reagovat na vytvoření podmínek k přežití lidstva. Každou novou stavbou nám ubývá místa na Zemi. Krásné myšlenky Le Corbusierových vizí zahrad na střechách nových domů se nenaplnily. Je povinností architektů vytvořit nová prostředí, kde příroda bude skutečnou součástí života. Nejen víkendovým skanzenem krátkodobé rekreace nebo odpolední návštěvou zoologické zahrady. Nebo se již dnes připravujeme na nostalgii virtuálního snu o přírodě? Vyspělá technicistní společnost je za pomocí architektury schopná vytvořit nejen komunikační obal vnějšku a vnitřku, ale vytvořit kostru podstaty nové architektury. Není tedy nepřítelem, není ani snem sci-fi seriálů. Je odrazem lidské mysli počátku 21. století.
Můžeme mít jakékoliv romantické představy, které nás vracejí ke starým osvědčeným jistotám, kdy architektura je krabicí s vyřezanými otvory, odkud vidíme další podobné krabice a pokud nejsme barvoslepí, zažijeme i vzrušení barevné disharmonie. Můžeme milovat antiku, baroko nebo funkcionalismus, ale příští tisíciletí bude určitě jiné.
Architektura je výsledným produktem častých rozporů. Snů a iluzí, tajných přání a touhy, která pramení z vlastního nitra, často rozervaného tvůrčí silou, která bez milosti rozdírá duši, žene vás do neznáma, do nejistot neprobádaného, aby se vám vzápětí vysmála, když se vrátíte na začátek vaší cesty. Vlastní ambice jsou v trvalém střetu s objektivními možnostmi a navíc je stresují nevyzpytatelné požadavky stavebníka. Architekt je zmítán mezi dvěma mlýnskými kameny a je na něm, bude-li prostým zrnem obilí, nebo křemenem, který v mlýnských kamenech zanechá hlubokou rýhu. Stopu vlastní identity a odolnosti pro budoucno. Společnost se již mnohokrát zeptala „kdo jsou ti architekti, jací jsou to lidé a jaká je architektura, kterou tvoří?“ Odpověď je možná stejná ve všech dobách. Jsou různí. Tak jako lidé vůbec. A architektura? Troufám si říct, že je to podobné. Zvláště v dnešní době v Evropě, kterou považujeme za vyspělou část světa, je možné mluvit o mimořádné svobodě projevu vlastní identity. Taková volnost v historii nikdy nebyla. Společnost je schopna přijmout téměř cokoli a je také přístupná vývoji. O to více však záleží na zodpovědnosti a uvážlivém přístupu k řešení úkolů právě architektů, kteří by měli znát své kořeny, tvořit svou současnost a vidět do budoucnosti.
Vrátím-li se na začátek, tedy k historickým souvislostem odkazu antického Řecka v architektuře, pak musím říci, že závěrem je zklamání. Smutek nad ztrátou obecného povědomí o antickém světě řeckých hrdinů, tak krásně vystupujících z mytologického snu. Dávno ztracená civilizace na nás dnes dýchne jen slabým vánkem, kterého si mnozí ani nevšimnou. Přesto není možné nevidět nesporné kvality, sílu lidského ducha, smělost myšlenek a odvahu činů. Poznání minulosti musí být pro nás součástí existence v budoucnosti. Nesmíme historii vnímat jako přítěž a ohýbat se pod tíhou tisíciletí. Stejně tak jako v pohledu zpět má lidstvo perspektivu v pohledu do budoucna. Nejsou hranice, které by omezily lidského ducha.
21.2 POUŽITÁ LITERATURA
- Dempseyová A., Umělecké styly, školy a hnutí, Slovart 2002
- Gössel P.,Leuthäuserová G., Architektura 20. století, Slovart 2003
- Kamer S.N., Mytologie starověku, Orbis Praha 1977
- Lévèque P., Zrození Řecka, Slovart 1995
- Loos A., Řeči do prázdna, Orbis Praha 1929
- Lorck C., Karl Friedrich Schinkel, Berlin 1939
- MSA 1, sborník mezinárodní soudobá architektura, Odeon Praha 1929
- Spielmann H., Andrea Palladio und die Antike, DKV 1966
- Teige K., L´architecture moderne en Tchécoslovaquie, Praha 1947
[1] V šedesátých letech dvacátého století vznikla řada představ o budoucí architektuře. Od experimentů na Zemi, až po tzv. podmořskou nebo vesmírnou architekturu. V mnoha ohledech to však byly projekty, které vytvářely prostory z tradičních nebo i netradičních materiálů, ale nikdy to nebyly úvahy o biohmotách, které by mohly mít i vlastní inteligenci a autonomii. Představa „živé“ hmoty, která tvoří strukturu funkčního organismu, ve které „bydlí“ lidé, byla skutečně převratná. Domnívám se, že úkolem architektury příštího období, bude zabezpečit existenci člověka na Zemi! Základní úkol, který ostatně architektura řeší už po celá tisíciletí.
[2] Rozhodnutí vybudovat nový obytný a zábavní soubor budov na uměle vytvořeném ostrově není novinkou posledních let. Podobné projekty se objevily už v šedesátých letech 20. století. Ale to, o co se pokusili v Dubaji, nemá v soudobé architektuře obdoby. Pomineme-li finance, jedná se o mimořádné technické dílo, které posouvá lidské dovednosti do nových dimenzí.
[3] Počátek 20. století ovládli první průkopníci létání. Bratři Wrightové ukázali na oblohu a jejich směrem se vydaly generace dalších. Cesta vzhůru znamenala cestu do vesmíru. Úsměvné vize J. Verna se naplnily. Počátek 21. století znamená nejen zdolání cesty do vesmíru, ale také experimenty s dlouhodobým pobytem člověka v cizím, nepřátelském prostředí, ke kterému nebyl stvořen. Sny o vesmírné architektuře se naplnily v projektech ISS, které znamenají možná více než jenom budování špičkové technologie. Mezinárodní součinnost je sice nutností u tak náročného projektu, ale současně znamená i naplnění globálního pohledu nejen na problémy Země, ale i vesmíru.
O autorovi
Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně
Abstract (English)
Where does contemporary architecture tend? Is it the real architecture at all? What did come down from valuable legacy of architectural history? What has remained from the previous architectural styles? What is the future role of architecture? There is no simple scale for the evaluation of the quality of contemporary architectural work. In general it must be respected aesthetic feeling of individuals within the context of the whole society and its life style but also technical possibility of constructions.
Interest of architects was aroused during the second half of the 20th century by significant projects as urban plans of Tokio by K. Tange focused on sea constructions and K. Kikutake’s floating sea city. Projects of Hydro-phonic farm (R.A. Smith 1954) or American experiments of Biosphere I and Biosphere II were designed as a response to the idea of coupling of architectural and technical concepts for the purpose to construct buildings in earthbound conditions.
The problem is in conformity with deterioration of living conditions on Earth. Walking cities and mobile buildings are imponderable compared to bio architectural projects or so call chemical architecture. Modern computer technologies, global communication and space research have significant influence on the life style and it is reflected in new architecture.