11 PETR BEZRUČ

Obr. 11‑1 „Maryčka“ ve francouzském Le Puy – en – Velay a socha Panny Marie

Obr. 11‑2 Kultovní antropomorfní ostrůvek Paximadia na horizontu v řecké Matale

11.1               BRÁNA EVROPY

Středoškolský profesor Antonín Vašek, známý národní buditel ve Slezsku a jeden z prvních odpůrců pravosti Rukopisů, nasměroval svého syna Vladimíra, který se narodil v Opavě 15.9.1867, k filologickému studiu v Praze. Vladimír v  práci pro národ pokračoval po otcově smrti v poněkud jiném směru. Nedokončení školy se dá těžko zdůvodnit sociální nedostatečností, jestliže vzápětí svobodomyslně vede poněkud bohémský život. Předčasné opuštění akademického prostředí se dá u básníka lépe pochopit jeho bytostným zaujetím praktickým filologickým výzkumem v terénu. Lze se oprávněně domnívat, že jeho celoživotní zájem o „četbu“ a studium krajiny začal již někde na Opavsku, kde se i po přestěhování do Brna spolu s otcem vracel. Povolání poštovního zaměstnance mu umožňovalo detailně poznávat a studovat nejen zdejší kraj, ale i zvyky a život místních lidí. Poznatky z takovéto „četby“ se musely postupně nutně dostat do rozporu s iluzemi pražských národních buditelů. Nevedly Vladimíra Vaška právě ohledy na celoživotní dílo jeho otce a jeho přátel k rozhodnutí vystupovat a sdělovat své vlastní objevné pravdy pod jinou identitou?

Pohoří Jeseníků, v jejichž blízkosti se jeho rodná Opava nachází, je možno z hlediska hlavní severojižní komunikační osy Moravské brány, uzavřené dříve Ostravským jezerem, později kaskádou jezer a nakonec bažinami, pokládat za protiklad a současně obdobu Beskyd, kterým ve svém díle věnoval mimořádnou pozornost. Nemělo by nikoho moc překvapit, že takovouto bránu do Evropy chtěly mít pod kontrolou všechny vyspělé a mocné evropské civilizace odpradávna. Bezruč byl nadšeným obdivovatelem místní krajiny, jejíž božské urozenosti si byl nepochybně vědom. Nebyl to pouhý turista, byl zasvěcencem něčeho nevyslovitelného, se slavnou minulostí Civitas Dei, .jež bylo klíčem sv. Petra pro vstup do bezpečí ráje.^[1]

11.2 BEZ_RUČOVY BEZ_KYDY

Petr Bez_ruč si do svého básnického pseudonymu ve zřejmé narážce na významný předmět svého zájmu, svých milovaných hor, zvolil analogii jejich názvu, slovní složeniny Bez_kyd. Zatímco z jeho pseudonymu vyplývá lidská nejistota, něco ne_zaručeného, z názvu beskydského pohoří a z jeho tvorby vyplývá starozákonní božská nevýslovnost, něco ne_vyslovitelného. Nevezmeš slovo boží nadarmo. Kromě dnes již pejorativního významu slova nekydat ( ne_kydej), užívaného ještě nedávno na Lašsku v souvislostí s házením chlévské mrvy, mělo toto sloveso v místním nářečí ještě i jiný význam, tj. říkat. Kyd a slovo mělo tedy kdysi zřejmě obdobný obsah. Povšimněme si tedy, že v názvu Beskyd jde o etymologicky obdobnou nevýslovnost, která k nám promlouvá skrze dějiny Magnae Moraviae. Nevýslovná pevnost by přece logicky měla být někde v nevýslovných horách. Zmínka v historické literatuře o nevýslovné pevnosti Rostislavově se v této souvislosti jeví srozumitelnější, vzpomeneme-li si na Bez ruče a jeho Bez kydy.^[2]

Zaujetí pohanskou kulturou, studium lidových tradic a pověstí, Bezruče neomylně přivedlo na místo původního Brněnského hradu^[a] na Ostravici. Jako novodobý „archeolog“ provedl vykopávky základů pod stěnami stavby své „národně-umělecké“^[b] chaty právě na místě, které je možno s pravděpodobností rovnající se jistotě očekávat,^[c] pod sesunutým svahem Ostré hory, nejposvátnější kultovní místo. Jak vypadal Dein kanonický kultovní okrsek, známe například z prostorového uspořádání analogické archeologické lokality v Dionu, kde je obdobný chrám situován u vstupu, mimo vlastní pravoúhelný obvod hrazení.^[3]

Bezruč, který se narodil v Opavě, studoval v Praze, žil a pracoval v Brně, odešel do ústraní Kostelce na Hané u Prostějova a nakonec umřel v Olomouci, si pro svůj samotářský oddech zvolil právě místo Pramenného hradu na Ostravici. Toto místo počátku vod, pramenů poznání a zapomnění souvisejících s kultem, je symbolické. Prameny v jeho době, díky erozi, vyvěraly již o několik desítek metrů výše ve svahu hory. Pod prudkým svahem Ostré hory, v sousedství vyvěrajících pramenů, je možno pozorovat lokální terénní zářez a pod ním nánosy sesunuté půdy, které by se měly plynule a do ztracena „roztékat“. Místo toho se zde v terénu rýsuje rovná hrana a stupeň, který musel Bezruč překonat několika venkovními schody. Pokud je analogie a srovnání s Dionem správné, můžeme pod nánosem hlíny tušit stylobat prastaré antické svatyně Parthenopolis, známé z historické literatury a zavádějícím způsobem marně hledané v Magdeburgu založeném v mnohem pozdější tradici.[4] Na parcele, která byla dříve součástí fojtství, stávala kdysi stodola. Definitivní odpověď na téměř zodpovězenou otázku, co zde skutečně stálo ještě dávno předtím, může dát jen řádný archeologický průzkum. Státní úředníky zatím tato otázka zajímat ani trápit nezačala. Očekávat mimořádně významnou antickou stavbu, někde na Ostravici v Beskydech, se jím zdá být naprosto absurdní. Ale Petra Bezruče přímo na toto místo přivedl zcela logicky právě zájmem o antiku. Je přece zajímavé, že si zvolil pozemek ve středu obce Ostravice a nikoliv někde na přírodně atraktivnějším místě v horách, které tak miloval, zvláště když jinak, pro místní obyvatelé až podivínsky, vyhledával soukromí. Záliba v turistice byla vnějším projevem vážnějšího hledání pravdy, touhy po poznání a snahy odhalit dávná tajemství. Jeho výšlapy a projevený zájem i o jiné historicky významné lokality v kraji, daly vznik místním názvům obsahujícím jeho jméno, jež můžeme dodnes snadno najít v turistických mapách. Zanechal-li filologického studia v Praze, tak především proto, aby po celý zbytek života mohl prakticky studovat moravské a slezské lokality s významným vztahem k historii, kterou v přírodě jako v knize okolo sebe četl. Platí to i o Kostelci na Hané, pro jeho bezprostřední blízkost mimořádně antikvární Drahanské vrchoviny s dnes již archeologicky poměrně známým Starým Hradiskem a jeho „keltskými Hunáky“. Také název Kostelce včetně urbanistické struktury a polohy totiž dává tušit svůj původ spíše v antickém kastelu než v  kostele.

Podobně jako Brno i Olomouc po zániku Civitas Dei, Města Panny, Deina města, velkomoravského Děvína, přebírá některé prvky z jeho slavné tradice formující budoucnost. Z hlediska životního údělu je tedy logické i poslední místo Bezručova pobytu v Olomouci, sídle „prvních“ moravských biskupů, kde s tichou modlitbou latinského Otčenáše umírá.

Autor Slezských písní, geniální básník Petr Bezruč, zemřel před 50. léty, dne 17.2.1958. Celý jeho život byl zahalen tajuplností a jeho pseudonym především.^[5] Je nezodpovězenou otázkou, zda si byl Petr Bezruč při volbě svého pseudonymu vědom i ranně křesťanské role místa, kde později na dosah od jeho  architektonicky ne příliš zdařilé chaty stával v dávné minulosti chrám jeho jmenovce sv. Petra ad Ostarwizam,^[d] o jehož existenci hovoří již i listiny z 9. a 10. století, pro jistotu označované jako falza. ^[6] Listiny lze stejně jako historii k prospěchu mocných snadno falšovat, ale pluhem do Magna Mater vepsanou poezii života ne.

11.3 MARIE MAGICKÁ PANNA

Z Bezručova díla je citelné, že si byl vědom celkového geomorfologického uspořádání a tvaru Beskydské růže,^[7] když ve své sbírce Slezských písní hovoří o horalech jako o Červeném květu.^[e] Oceňuje čistotu a krásu pod jejich drsnou slupkou. O autorství k jeho dílům je možno donekonečna spekulovat. Propastné rozdíly mezi tím, co zanechal na stěně v horské hospodě na Gruni a téměř antickou krásou jeho tvorby na jiných místech, se pravděpodobně již nikdy zcela neobjasní. Jakoby jím znovuobjevená ostraka jeho veršů, z touhy po svobodě, promlouvala slovy otroka hledajícího naději u své bohyně, jež z titulu bohyně plodnosti, ale i spravedlnosti, měla ve zvyku jednou ročně svobodu milosrdně darovat.^[8] Zvláštní antické téma prolíná jeho sbírkou básní stejně jako sociální a nacionální problematika. Nesouvisí toto zvláštní historické téma jeho poezie s rekreačním pobytem na oné kdysi slavné Ostravici?^[9] Již jen s ohledem na jeho básnické dílo je možno předpokládat, že Bezruč přinejmenším něco tušil. Jinotaji v této sbírce obsaženými leccos o pramenech své tvorby také naznačil.

Báseň Michalkovice je možno pokládat v plném rozsahu, s výjimkou vlastního názvu, za doslovný překlad původního antického díla. V básni Leonidas, Smrt Césarova, Dědina nad Ostravicí, Já a dalších, jako by byly užity fragmenty starších antických děl do kterých byla vložena také nová témata. Maryčka Magdónova je z filologického pohledu vlastně Marie Magická Panna. Magická Panna kterou můžeme najít také v Brně, kde ji Bezruč jako mladík mohl snadno poznat.^[10] Analogii jejího projevu můžeme také najit například v již zmíněném Dionu v Řecku, Le Puy-en-Velay ve Francii, Ostre v Itálii, Osterwiecku v Německu, Osterviku v Norsku a ve Švédsku, Matale na Krétě a mnoha dalších místech světa. Její příběh má nápadně pochmurnou baladickou podobu a s ní související Hesiodovskou^[11] skepsi o spravedlnosti železného věku. Staré Hamry se strmou skálou a divokou Ostravicí jsou tím pravým místem pro lidskou tragedii, pro oběť bohyni, vrženou společností do Peřejí řeky Ostravice. Její zkamenělou tragédií se volnomyšlenkář Bezruč mohl ve své adamitské nahotě snadno inspirovat, když rozjímal na jejím břehu. (viz. obr. 11-2)

Jak ve víře předků, tak také v Bezručově fantazii objímá nejvyšší bůh beskydského panteonu svoji bohyni Ostrou i se zkamenělou obětí. …nesmírná náruč, vypjatá hruď, bohatýr Bezkyd, nejvyšší mocná a hrdá leží sfinx – Lysá^[12] V jejím klíně, nad zurčícími magickými prameny, hledal také Bezruč své Múzy. Místním lidem se jevil jako Podivín. Dnes je svým aktuálním a nesmrtelným dílem skutečným Bardem, který opěvuje, to co současná věda nevidí.^[13]

Obr. 11‑1 Bezručův srub na ostravické Parthenopoli

Obr. 11‑2 Zkamenělá „Maryčka“, přehlížená oběť bohyni Ostre, v peřejích řeky Ostravice

Obr. 11‑3 Pramen poznání a zapomnění nad ostravickou Parthenopoli

O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architekt, zabývající se celoživotně stavbami pro účely vzdělávání, působící jako teoretik a pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract

Celoživotní pouť vynikajícího slezského básníka Václava Vaška, tvořícího pod pseudonymem Petr Bezruč, si i 50 let po jeho smrti zaslouží mimořádnou úctu a pozornost. Zůstává aktuální také pro svůj nadčasový vztah ke kulturní krajině. Nebyl pouhým turistou, nebo romantickým  milovníkem přírody, jak by se mohlo zdát při povrchním pohledu na jeho život. Od prvopočátku nedokončeného filologického studia v Praze se přímo z terénu moravsko – slezského pomezí promítá do jeho tvorby historie a kultura kraje kde žil, a který pečlivě studoval. Ani antické motivy nejsou pouhým historizujícím prvkem v jeho tvorbě, ale pramení z četby krajinné knihy psané jazykem zasvěcenců. Na mnohovrstevnaté historii Parthenopole (Děvína) postavil svůj ostravický srub a u pramene poznání a zapomnění hledal své múzy.

Abstract (English)

Life-long pilgrimage of the outstanding Silesian poet Václav Vašek who wrote his poems under the pseudonym Petr Bezruč is deserved to an extraordinary respect even fifty years after his death. His work has been actual not only for its motive defending a modest man existence against selfish human parasites but also for its super-temporal relation to the cultural landscape. Bezruč was not mere tourist or nature lover as he might be considered for the first hindsight at his life. History and culture of the country at Moravia and Silesia borderland where he lived and carefully studied had been mirrored into his poems since the beginning of his creation during his university years of never graduated study of philology in Prague. Ancient motives of his creature are not only historical remembrances but they originated from his landscape exploration as a reading from.